Jak Fénix z popela…

Jak Fénix z popela… - 1200 x 692

Internetový magazín Žďárské vrchy opět ožívá. Jeho příznivcům i jeho tvůrcům byl po dlouhá léta společným přítelem. A pro mnohé z nás je dodnes srdeční záležitostí. I když ne vždy to bylo jednoduché…

Internetový magazín Žďárské vrchy vznikl v roce 2001. Jeho zakladatelem byl Ivo Neuman. Novoměstský patriot, muž mnoha zájmů, plný nápadů, které ovšem ne vždy dokázal dotáhnout do konce. Ale ty své sny, které naplnil, stály za to. Když se do něčeho opravdu zakousl, šel za tím s buldočí vytrvalostí. Když si usmyslel něco zajímavého nafotit, zůstal venku třeba celý den, zima nezima. Jen proto, aby se alespoň jedna fotka povedla. A stejné to bylo se Žďárskými vrchy. Když už si usmyslel založit internetový magazín, prostřednictvím kterého se rozhodl seznamovat čtenáře se vším zajímavým v tomto regionu, dokázal k tomu strhnout i ostatní.

Jedním z prvních „dodavatelů“ článků na www.zdarskevrchy.cz byl i historik Miloslav Lopaur. „Společně s Ivem jsme začali podnikat dílčí výzkumy, ať již to byla fotodokumentace vesnic, důlních děl nebo mlýnů. Tyto cesty Ivoše nadchly. Nevystupoval již při takovýchto podnicích jenom jako grafik, technik nebo dokumentarista, začal být rovnocenným partnerem, poněvadž se velice o danou problematiku zajímal. Bylo obdivuhodné, jak rychle se dovedl zorientovat v oborech, jako byly například regionální historie, místopis, problematika důlních děl nebo mlýnů. Ivo zde uplatňoval svůj pozorovatelský talent a přicházel s novými podněty,“ vzpomínal na všestrannou osobnost Iva Neumana Miloslav Lopaur.

„Dovedl obětovat svůj volný čas i část svých zájmů ve prospěch něčeho velikého. Svým uvažováním a jednáním tak trochu předběhl svou dobu. Bohužel, smrt přišla náhle a právě v době, kdy se mu začalo dařit, aby získané zkušenosti a své velké úsilí mohl konečně zúročit,“ dodal.

Ivo Neuman zemřel 28. března 2005. Osudnou se mu tenkrát stala jeho láska ke skalnímu lezení. Ve věku pouhých osmatřiceti let se zřítil z deseti metrů z pískovcové věže. Jeho pád byl smrtelný.
Článek v archivu o Ivo Neumanovi


Chvíli to vypadalo, že spolu s odchodem Iva Neumana zanikne i internetový magazín, který založil a stal se jeho šéfredaktorem a pravidelným přispěvatelem. Po nějakém čase, kdy internetový portál stagnoval, se ale rozhodli jeho otec Aleš Neuman a bratr Tomáš Žďárské vrchy opět vzkřísit. Domluvili se s Milanem Šedým z Nového Města na Moravě, který byl zručným webeditorem, že se postará o jejich internetovou existenci. A najali také redaktorku. Přišla jsem tam bez zkušeností, zato ale s velkým odhodláním je nezklamat. Postupně jsem pronikala do tajů novinařiny a společně se nám podařilo internetový magazín znovu oživit. Byl trochu jiný, než jak jej nastavil Ivo. Ale žil, vdechli jsme mu nový život. A podle odezvy, která k nám přicházela z různých koutů republiky, jsme si nevedli špatně. Žďárské vrchy měly co říci i těm, kteří o nich dříve měli jen nepatrné povědomí. Práce nás těšila, i když nebyla vždycky jednoduchá. Kamenem úrazu byly většinou finance. Tady musím před Alešem Neumanem smeknout. Přestože i on nezažíval právě léta hojnosti, ke svým spolupracovníkům svých závazků vždycky dostál.

Internetový magazín Žďárské vrchy se rozvíjel a měl stále více příznivců. Společně se nám také podařilo vydat dvě knížky pověstí a čtvrtletně vycházely i tištěné noviny. Díky nim se o webovém portálu Žďárské vrchy postupně dovídali i ti, pro něž byl internet a věci s ním spojené v té době tabu. Nezapomenu na chvíli, kdy dvě babičky v čekárně u lékaře probíraly moje články a obě se předháněly v tom, kterou vnuk naučil lépe vyhledávat na webu, aby si mohly najít to, co chtějí číst. Hledaly hlavně Ždárské vrchy. Četly o nich v novinách. V našich novinách.

Všechno krásné ale jednou končí.

Aleš Neuman zemřel ve věku nedožitých dvaasedmdesáti let 25. prosince 2015. Jeho odchod zasadil Žďárským vrchům další citelnou ránu. Syn Tomáš v sobě nikdy neměl tolik otcovy podnikavosti ani bratrovy odhodlanosti, aby v jejich šlépějích pokračoval dál.
Článek v archivu o úmrtí Aleše Neumana

Teď se ale opět začalo blýskat na časy.

Žďárské vrchy převzali nový majitelé a opět žijí. Nejen jejich přírodní podoba v severní části Vysočiny, ale také ty internetové, které vždy dokázaly potěšit. Žďárské vrchy opět povstaly, stejně jako bájný Fénix, z popela. Děkujeme Lukáši a Marku Urbanovi!

Oddělovač

Kdo byli Ivo a Aleš Neumanovi

Iva a Aleše Neumanovy znal v Novém Městě na Moravě kde kdo. Byli to místní patrioti, v Novém Městě žili a také podnikali.

Jací ale byli v očích svých nejbližších?

Bratranec Aleše Neumana Václav Křepelka z Velkého Meziříčí o nich napsal: „Ze svého pohledu blízkého příbuzného, tedy očima bratrance Aleše Neumana, mám hodně co říci o něm a následně i o jeho tak předčasně zesnulém synovi Ivo Neumanovi. Považuji ovšem za nanejvýš vhodné se zmínit ještě i o jeho otci i dědovi, protože zejména ten druhý měl na Aleše Neumana nezanedbatelný vliv a předal mu nepochybně dost vhodných ingrediencí ze své genové výbavy.

Tedy děd František Neuman byl zdatným selfmademanem, který se narodil ještě v 19. století v hlavním městě monarchie a vyučil se pekařem. Ve zdraví přežil hrůzy první světové války, do jisté míry také tím, že se v závěru tohoto nesmyslného vraždění ukryl v lesích mezi takzvanými Zelenými kádry. Po válce už s rodinou rozvinul ve Velkém Meziříčí své nepochybné schopnosti s nezbytnou pracovitostí a vybudoval na svoji dobu velice moderní pekařský závod. Současně byl činný politicky a za Živnostenskou stranu byl nakonec ve třicátých letech zvolen starostou.

Jeho syn, architekt Vladimír Neuman, vystudoval architekturu na Vysoké umělecko-průmyslové škole v Praze a s podporou otce rozvíjel svůj nevšední výtvarný talent. Zanechal velice pěkné obrazy a působil rovněž jako výrazný autor scén Horáckého divadla. Angažoval se i pro své rodné město, ve kterém založil rodinu a koncem okupace byl hlavním autorem dalšího územního plánu. Ironií osudu byl jako jeden z prvních pohřben bezprostředně po osvobození na jím naplánovaném novém hřbitově při pohřbu stovky obětí velkomeziříčské tragédie ze 7. května 1945. Během okupace jako záložní důstojník působil v odboji a v této roli se stal členem Revolučního okresního národního výboru, aby za dva dny skončil zavražděn v Nesměřském údolí v řece Oslavě ve věku pouhých šestatřiceti let. Zanechal za sebou vdovu Ladislavu s pětiletou Jitkou a ani ne dvouletým Alešem.

Proto tedy bylo nutno uvést i Alešova děda, který svého zavražděného syna přežil o osmnáct let a zajišťoval v růstu a výchově svého vnuka až na pokraj dospělosti nezbytný mužský element. Zde tedy lze hledat původ Alešovy schopnosti podnikat spolu s vynikající manuální zručností.
Aleš Neuman po základní škole postoupil z velkomeziříčského gymnázia do Odborného učiliště spojů v Brně, kde se vyučil v tehdy elitním oboru spojový mechanik. A tam rozvinul svoji už dříve zmíněnou, a to velice nadprůměrnou zručnost. Následně ještě rozšířil své vzdělání maturitou.
Poměrně brzy se oženil a se svojí ženou Marií se usadili v Novém Městě, kde vychovávali syny Iva a Tomáše. Aleš pracoval po vojenské službě jako důlní elektrotechnik a staral se o telefonní spojení. Přitom se ovšem souběžně angažoval ve sportu, konkrétně zejména v cyklistice. Zúčastňoval se pravidelně závodů a až nedlouho před jeho smrtí jsem se od něj dozvěděl, že absolvoval i ten u nás nejdelší závod, tedy Praha – Karlovy Vary – Praha. Samozřejmě měl i velice kladný vztah k lyžování, což mohl v Novém Městě rozvinout. Před rokem 1989 se řadu let podílel na technickém zajištění Zlaté lyže, a to jak po stránce spojení, tak i zpracování výsledků. A zde se dokázal již tehdy ponořit i do výpočetní techniky, tehdy z dnešního pohledu ještě v plenkách. A to dokonce i v těch na sníh chudých letech, kdy na poslední chvíli se celé závody přesunuly na tatranské Štrbské Pleso.

Z dolu v Dolní Rožínce se vrátil v osmdesátých letech jako kabelový měřící technik zpět k tehdejší Okresní správě spojů ve Žďáru. A mám v dobré paměti, kdy nám v Brně po kremaci mého otce v říjnu 1989 oznámil během pohoštění smutečních hostů, že od 1. listopadu 1989 opouští své zaměstnání, aby se věnoval na plno soukromě servisu a opravám jízdních kol, když se věnoval v tomto sportu již delší dobu trénování mládeže.

Své podnikání tehdy na počátku devadesátých let rozvinul do poměrně velkých rozměrů nad rámec samotných oprav a servisu, ale i do velko a maloobchodu s jízdními koly, vedle toho rovněž do výpočetní techniky a zpracování dat včetně poskytování služeb tehdy začínajícího internetu. Samotný portál Žďárské vrchy z té doby byl jedním z produktů tohoto podnikatelského rozmachu.

A zde už se dostáváme k jeho staršímu synovi Ivovi. Ten se původně vyučil v rybářství v jihočeských Vodňanech, ovšem v tomto oboru nezakotvil. Uplatnil se rovněž v podnikání svého otce. Věnoval se od svých nejranějších let horolezectví, což mu ovšem bylo nakonec osudné.
Když jsem tehdy dozvěděl o existenci webové stránky Žďárské vrchy, byl jsem od té chvíle jejich poněkud pravidelnějším návštěvníkem. A pozoroval jsem, jak Ivo Neuman v roli jejich šéfredaktora navzdory svému relativnímu nevzdělání zrovna v tomto oboru rychle roste. Původně poněkud amatérské texty se rychle vylepšovaly jak z hlediska kultury českého jazyka, tak i udivující pestrosti obsahové náplně.

Bohužel, už několikrát v životě jsem prošvihl někomu něco v pravý okamžik sdělit nebo pochválit, ale díky mému váhání to bylo povětšině z důvodu vyššího věku dotyčných. Že to ovšem prošvihnu u osmatřicetiletého chlapa, to jsem opravdu tušit nemohl. Znovu si člověk uvědomuje, jak i v tomto věku může být hranice mezi životem a smrtí tenká. A byl jsem nakročen vyseknout mu při nejbližší příležitosti v tomto smyslu svoji poklonu.

Nešlo jenom o takřka už profesionální provedení i širokou náplň Žďárských vrchů, ale hlavně z nich vyzařovalo, že jsou tvořeny srdcem. Nakolik byl zkušeným a dlouholetým horolezcem se zkušenostmi i z na první pohled podstatně atraktivnějších velehorských lokalit, obsah stránek ukazoval a propagoval všechny krásy Vysočiny obecně a Žďárských vrchů potom zvlášť pro zájemce všeho druhu. A dělal to s láskou rodáka, kterému ten kraj přirostl k srdci už v tomto věku. Přitom jsem si vždycky připomínal svého vlastního otce, s jakým gustem by si tento milovník Vysočiny jeho dílo vychutnával.

Jako kdyby svůj osud zopakoval podle předlohy svého děda Vladimíra, se kterým se na této zemi minuli o dvaadvacet let. Zřejmě oba doplatili na svou aktivitu v daném okamžiku, byť vzhledem k okolnostem následkem pádu někde na Děčínském Sněžníku tak diametrálně odlišnou. Nechci dále rozebírat, jakou roli naneštěstí tak krátce hrál v rodinném podnikání, když zjevně geny děda Vladimíra i praděda Františka jej neminuly, byť fyzicky se s nimi nepotkal.

Velice rádi s manželkou vzpomínáme na poslední léta Aleše Neumana, kdy se nám podařilo opakovaně s jeho nesrovnatelně lepšími znalostmi Žďárských vrchů za jeho vedení absolvovat řadu tůr na běžkách i na kolech a kdy jsme s ním tak pěkně souzněli. Jeho nečekaný odchod v jeho nedožitých dvaasedmdesáti letech nejen nás nepříjemně zaskočil. Je mi tedy po několika letech potěšením, že www.zdarskevrchy.cz byly oživeny, což by oba zmíněné zakladatele určitě potěšilo.“