Autor / zdroj: Helena Zelená Křížová
„Svou vděčnost ani nedovedu vyjádřit slovy. Děkuji z celého srdce,“ netají se dojetím Tamara Boichuk. Je jednou z těch, jejíž rodině pomáhají zaměstnanci novoměstské nemocnice a lidé z Novoměstska.
„Svou vděčnost ani nedovedu vyjádřit slovy. Děkuji z celého srdce,“ netají se dojetím Tamara Boichuk. Je jednou z těch, jejíž rodině pomáhají zaměstnanci novoměstské nemocnice a lidé z Novoměstska.
Paní Tamara pochází z ukrajinského města Ivano-Frankovsk, už čtvrtý rok ale žije a pracuje v Novém Městě na Moravě. Její dcera Vita s manželem a dětmi bydlela na Ukrajině stále. Žili na západní Ukrajině ve městě Chmelnyckyj. I jich se ale dotklo válečné běsnění. „Denně se několikrát rozezněly sirény a všichni museli do krytů. Platilo i zatemnění, nesměli svítit. Osvětlené město by bylo dobrým terčem. I bombardování už zažili,“ popisuje paní Tamara zkušenosti své rodiny.
„Všichni tam mají strach. Mezi lidmi jsou diverzanti, kteří se snaží Ukrajincům škodit. Proto moje dcera Vita se svou švagrovou Innou vzaly děti, naložily je do auta a rozjely se za mnou,“ dodává.
S sebou si mohly ženy vzít jen to nejnutnější. Jenom to, co se vlezlo do kufru auta. Oblečení na převlečení, nějaké jídlo a pití na cestu. Na zadní sedačce se uvelebili jedenáctiletý Matvey, tříletá Arin, desetiletý Zachar a tříletý Makar. Rodina měla před sebou dlouhou cestu. „Měli obavu z kolon na hranicích, tak jeli přes Maďarsko. I tak ale stáli na hranicích dva dny. Děti to zvládaly, jak to jen šlo. Trochu si hrály, sem tam spaly, někdy plakaly…“ popisuje paní Tamara.
Nakonec přece jen dorazili do Nového Města na Moravě, kde je čekalo šťastné shledání. „Oni tu měli alespoň mě. Někteří jedou do neznáma, nemají nikoho, kdo by se o ně postaral,“ připomíná osudy dalších uprchlíků paní Tamara.
Její rodina už měla nachystané ubytování a základní vybavení. „Hledali jsme pro ně byt v Novém Městě na Moravě a vyšel nám vstříc ředitel novoměstského gymnázia Jiří Maděra. Byl velice ochotný, ukrajinské rodině poskytl střechu nad hlavou. I další lidé byli skvělí. Donesli pro ně povlečení, vařič, pro děti do auta sedačky a další věci. Jsou úžasně solidární,“ chválí ochotu a nadšení, s nimiž se lidé z Nového Města a okolí zapojili do pomoci uprchlíků, ředitelka novoměstské nemocnice Věra Palečková.
„Stará se o nás celá rodina pana Maděry. Nevím, jak jim máme poděkovat. Sám člověk nic nezmůže, ale když se lidé semknou a jsou ochotni pomoci, pak dokážou nemožné. Všem strašně moc děkujeme,“ přidává se ke slovům chvály paní Tamara.
Rodina paní Tamary už má vyřízené všechny oficiální formality pro vstup na území našeho státu. Co bude dál, to zatím neví. Hodně záleží na vývoji válečného konfliktu na Ukrajině, kde zůstali otcové dětí. „Pomáhají tam ve městě civilistům. Drží hlídky, shánějí pro ně jídlo i oblečení. Spousta lidí tam potřebuje pomoc,“ vysvětluje paní Tamara.
„Všichni tam mají strach. Mezi lidmi jsou diverzanti, kteří se snaží Ukrajincům škodit. Proto moje dcera Vita se svou švagrovou Innou vzaly děti, naložily je do auta a rozjely se za mnou,“ dodává.
S sebou si mohly ženy vzít jen to nejnutnější. Jenom to, co se vlezlo do kufru auta. Oblečení na převlečení, nějaké jídlo a pití na cestu. Na zadní sedačce se uvelebili jedenáctiletý Matvey, tříletá Arin, desetiletý Zachar a tříletý Makar. Rodina měla před sebou dlouhou cestu. „Měli obavu z kolon na hranicích, tak jeli přes Maďarsko. I tak ale stáli na hranicích dva dny. Děti to zvládaly, jak to jen šlo. Trochu si hrály, sem tam spaly, někdy plakaly…“ popisuje paní Tamara.
Nakonec přece jen dorazili do Nového Města na Moravě, kde je čekalo šťastné shledání. „Oni tu měli alespoň mě. Někteří jedou do neznáma, nemají nikoho, kdo by se o ně postaral,“ připomíná osudy dalších uprchlíků paní Tamara.
Její rodina už měla nachystané ubytování a základní vybavení. „Hledali jsme pro ně byt v Novém Městě na Moravě a vyšel nám vstříc ředitel novoměstského gymnázia Jiří Maděra. Byl velice ochotný, ukrajinské rodině poskytl střechu nad hlavou. I další lidé byli skvělí. Donesli pro ně povlečení, vařič, pro děti do auta sedačky a další věci. Jsou úžasně solidární,“ chválí ochotu a nadšení, s nimiž se lidé z Nového Města a okolí zapojili do pomoci uprchlíků, ředitelka novoměstské nemocnice Věra Palečková.
„Stará se o nás celá rodina pana Maděry. Nevím, jak jim máme poděkovat. Sám člověk nic nezmůže, ale když se lidé semknou a jsou ochotni pomoci, pak dokážou nemožné. Všem strašně moc děkujeme,“ přidává se ke slovům chvály paní Tamara.
Rodina paní Tamary už má vyřízené všechny oficiální formality pro vstup na území našeho státu. Co bude dál, to zatím neví. Hodně záleží na vývoji válečného konfliktu na Ukrajině, kde zůstali otcové dětí. „Pomáhají tam ve městě civilistům. Drží hlídky, shánějí pro ně jídlo i oblečení. Spousta lidí tam potřebuje pomoc,“ vysvětluje paní Tamara.
