Devadesát let s hudbou. Tak by se dal stručně charakterizovat život Aleny Štěpánkové Veselé, která je v hudebním světě známa pod uměleckým jménem Alena Veselá.
Brněnská rodačka je absolventkou konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění. Hudba provázela už její první krůčky, neboť tatínek, profesor organické chemie byl vášnivým muzikantem, zakladatelem takzvaného Chemického kvarteta.
Malá Alena s bratrem Karlem začali klavírem, konzervatoří ale prošla už jako studentka hry na varhany. Její studium bylo přerušeno druhou světovou válkou, která se neblaze podepsala do knihy osudů rodiny Veselých. V roce 1944 byli oba rodiče zatčeni gestapem, vyslýcháni a poté následoval jejich transport do koncentračních táborů. Tatínek byl poslán do Buchenwaldu, maminka skončila v Ravensbrücku.
Po válce se rodina opět šťastně shledala. Ale pouze ta nejbližší. Méně štěstí měl bratranec Hary, který byl zastřelen nedaleko Kuklíku na Vysočině. A také další příbuzní zaplatili válečné běsnění životem.
Alena Veselá dokončila studium konzervatoře a byla přijata na JAMU. K tomu se ještě věnovala studiu hudební vědy na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po dosažení vysokoškolského vzdělání začala učit nejdříve v hudební škole v Ivančicích hru na klavír, posléze v Brně v Hudební škole Jaroslava Kvapila, tentokrát už i hru na varhany. V roce 1964 byla pověřena vyučováním hry na varhany na JAMU. Do dějin této školy se posléze zapsala jako první rektorka, když v roce 1990 převzala jako jediná žena mezi třiadvaceti rektory z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla jmenovací dekret.
Neobyčejně bohatá byla také koncertní činnost Aleny Veselé. Svou hrou na varhany potěšila mnohé posluchače nejen na domácí půdě, ale také v zahraničí. Vystupovala v Belgii, Anglii, Sovětském svazu, Holandsku, Německu, Itálii, Švýcarsku, Švédsku, Norsku, Spojených státech, Rakousku, Rumunsku i v Polsku. Byla jmenována porotkyní na mnoha mezinárodních soutěžích.
Slavná umělkyně ale nebyla pouze jednostranně nadaná. Její velkou vášní byl sport, zejména lyžování a horolezectví. I tady sklízela úspěchy.
Velkou slabost měla a dodnes také má pro Vysočinu. Poprvé se sem s rodiči a bratrem dostala v roce 1935, když trávili prázdniny na Moravci. Při této příležitosti se rodina vydala na výlet k rybníku Sykovci do Tří Studní. Tady se setkali s profesorem Kaprálem, s nímž si domluvili pronájem v jeho vile na příští prázdniny. Tři Studně jim nakonec natolik učarovaly, že tu rodiče Aleny Veselé vystavěli chatu. A o něco později i druhou. Tu obývá umělkyně hlavně v letních měsících dodnes.
Ačkoliv je to neslušné prozrazovat věk dámy, Alena Veselá se jím netají. Je jí krásných devadesát let a právě k tomuto jubileu byla vydána její autorská kniha nazvaná Z rejstříků paměti.
Pocházíte z Brna, ale k Vysočině máte velmi kladný vztah. Kdy jste ji poznala poprvé?
„Jezdím sem od svých třinácti let. Poprvé jsme byli ubytováni na Moravci a jednou jsme si udělali výlet na Sykovec. A od té doby sem jezdíme. Zprvu ke Kaprálům, potom tu naši postavili nejdříve vedlejší chatu a potom i tuto. Od té doby sem jezdím."
Znala jste se také s Vítězslavou Kaprálovou, byly jste kamarádky?
„První rok, když jsme bydleli přímo u Kaprálů, byla tam tehdy také Vitka, jak se jí říkalo, se svou matkou. Skamarádily jsme se spolu, i když byla o něco starší. Vitka byla velice přátelská. Bylo nás tu málo, chat tu tehdy ještě tolik nebylo. Všichni jsme se znali. Chodívali jsme na pláž, tam se hrával volejbal. Byla tam nádherná písčitá pláž."
Jak vypadal Sykovec za dob vašeho dětství?
„To se s dneškem nedá vůbec srovnat. Upřímně řečeno, byl daleko nižší stav vody. Proto ty pláže. Byly skutečně písčité. Koupání naprosto ideální, čistá voda, co si člověk může přát víc. Bylo to báječné. Hodně jsme sportovali. Dokonce mám ještě nějaký diplom, když jsem byla třetí v plavání přes Sykovec. U Sykovce bývala také vysokoškolská ozdravovna. Tam jsme chodili hrát volejbal. Byl tam známý sportovec. Martin Strnad se jmenoval. Ten nás učil hrát dokonce košíkovou."
Vraťme se ale ještě k Vítězslavě Kaprálové, jaká byla?
„Přátelská, nikdy se nesnažila nějak se předvádět a vykládat o sobě a o svých úspěších. Byla v tomto směru nesmírně skromná. Jen jednou si vzpomínám, když jsme spolu šly do Fryšavy, snad dokonce k nějaké švadleně, kde jsme si nechaly něco šít, se mi Vitka pochlubila, že složila skladbu, která se jmenovala Groteskní passacaglia, a že to zadala do anonymní soutěže, myslím, že ji vypsala Umělecká beseda. Zároveň tam dal svou skladbu také její učitel, skladatel Vítězslav Novák. A ona to vyhrála. Byla strašně pyšná, že tehdy dokonce takzvaně převezla svého učitele."
Jednou taky v ozdravovně, o které jsem se již zmínila, měla být nějaká taneční zábava. Mě bylo tehdy třináct a Vitka říkala, ať jdu taky. Já jsem ale nechtěla, žádné taneční jsem ještě neabsolvovala. Ale Vitka jinak nedala, než že si mě odpoledne vezme do parády. Dala mi pár lekcí a já už jsem večer šla tancovat.
A když už jsme tady měli tu vedlejší chatu, jednou k nám přišla se svou přítelkyní Jarmilou Vavrdovou, zpěvačkou a pozdější profesorkou na JAMU. Vitka nám tady předvedla svou novou skladbu, cyklus na slova Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček. Já se dnes chlubím, že na naší chatě byla světová premiéra.
Chodili jsme taky k Duchoslavům. Oba byli učitelé. Zdeňka Duchoslavová byla velká kamarádka Vitky Kaprálové. Oldřich Duchoslav byl výborný muzikant, hrál snad na všechny nástroje. Tehdy jsem tam poznala také jejich syna Zdenka, později významného pianistu, tenkrát mu bylo asi sedm let. Byl u nich také skladatel Theodor Schaefer, tehdy se o něm říkalo, že je snoubencem Vitky Kaprálové. Pak to bylo ale všechno úplně jinak. S Duchoslavovými ale byla také legrace. Na chatě jsme dost muzicírovali a jednou jsme si vzpomněli, že si zkusíme zahrát Schubertův klavírní kvintet Pstruh. Ale neměli jsme kontrabas. Tak jsem se s mou sestřenicí vydala do Rokytna, kde jsme u místního zedníka koupily starou basu. Učitel Duchoslav na ni suverénně zahrál. Tu basu jsme měli na chatě ještě dlouho, ale pak si o ni řekl jeden soused ze Tří Studní, tak jsem mu ji věnovala."
Na Vysočinu do Třech Studní přijíždělo mnoho slavných osobností. Za vaším tatínkem sem dojel na návštěvu například nositel Nobelovy ceny za chemii Jaroslav Heyrovský, což asi málokdo ví.
„To asi neví nikdo. Ale byla to jen krátká návštěva. Měl tu taky své dva syny a spolu s nimi byl lézt na Pasecké skále. Taky jsme tu měli Vítězslava Nováka, dokonce se nám zapsal do pamětní knihy, ta pak za války zmizela. Ale verše, které tam napsal, si pamatuju dodnes: „Rád vzpomíná na Sykovec. Novák, špatných rýmů lovec." To je moje hezká vzpomínka na Nováka. Často nás navštěvoval významný pianista Alfréd Holeček. Několik let k nám jezdila rodina Nevolova, se kterou jsme se velice spřátelili. Jejich dcera Táňa, kterou jsem znala jako malou holčičku, si pak vzala Rudolfa Firkušného. S rodinou Nevolových jsme byli ve stálém kontaktu."
Vzpomněla jste taky na válečná léta. Ta pro vaši rodinu nebyla nejšťastnější.
„Tady na chatě jsme měli rumunské vojáky. A mého bratrance zastřelili u Kuklíku a celá jeho rodina skončila někde v koncentračních táborech. Mí rodiče byli také posláni do koncentračních táborů, právě kvůli tomuto bratranci. Byl velký fanatik, Trockista ke všemu. Sem jsme jezdili pořád, naše odvezli až v lednu 1944. A hned po válce jsme se sem zase vrátili. Bylo to tu ve strašném stavu. Vojáci zničili, co mohli."
Pojďme raději k něčemu veselejšímu. Vy jste velká sportovkyně, vždycky jste ráda lyžovala a chodila po horách. Absolvovala jste i výstupy na místních skalách?
„Ano, ale s lanem moc ne. Zdejší skalní útvary ale znám. Paseckou skálu, Drátník, Čtyři Palice Perničky, to mám všechno obchozené. A taky obježděné na běžkách. S manželem jsme vždycky vyrazili ze Tří Studní a jeli jsme přes Medlov, Podmedlovský mlýn, Kadůvek, Kadov, nahoru na Samotín, ze Samotína hájenka Blatka, pak Fryšavská hájenka, odtud na Křivý javor, Brožovu skalku a zpět na Tři Studně."
Stoupnete si na běžky i ve svých devadesáti letech?
„To bych klidně mohla. Já jsem ještě do pětaosmdesáti sjezdovala v Dolomitech na sjezdovkách. Pak bych ještě jezdila dál, ale musela jsem jít na operaci kyčelního kloubu a můj ortoped mě varoval, abych na lyže už nejezdila. Tak jsem toho s velkou lítostí nechala. Ale chodím ještě do jógy, ještě se posadím na kolo a taky plavu. Plavat chodím raději na Medlov, to máme blíž."
Vy jste hudebnicí, vaším oborem jsou varhany. Hrajete ještě i dnes?
„Teď už nekoncertuju, řídím se pravidlem „umění včas přestat". Občas si ještě zahraju, ale už jenom tak pro sebe."
Hrála jste na varhany i někde tady, na Vysočině?
„Jednou mě pozvali do zámku ve Žďáru. Tam jsem hrála na předvánočním koncertě na historické varhany. Já jsem hrála a mezi tím recitoval Radovan Lukavský. Po koncertě nás pozval pan hrabě Radslav Kinský, chvilku jsme s ním poseděli. Pak také existuje ještě jeden televizní film, který se mnou natáčeli v roce 1991 a v něm jsem hrála na různé varhany, dokonce i tady na Vysočině. V zámku ve Žďáře, v Doubravníku, ve Sněžném. Byly to samé krásné historické nástroje. Jednou jsem hrála na svatbě někomu na Fryšavě. Ale už ani nevím, kdo to byl. Někdo mě požádal, tak jsem jim tam zahrála."
Vy jste začínala na klavír a skončila u varhan. Dalo by se říct, že vám tento nástroj učaroval?
„To ano. Taky jsem varhanám zůstala až dodnes věrná.  Teď už na ně ani neučím, ale stejně jsem ve škole přesluhovala sedmnáct let. Především jsem ráda, že v Brně budeme mít dokonce nové, vynikající koncertní varhany, které se už staví ve Švýcarsku. Máme tam totiž jednoho velice iniciativního kněze, pátera Bejčka. Bylo velice zajímavé, jak to celé začalo. Já jsem věděla, že se tento páter Bejček stará o varhany, že se o ně zajímá. Ale osobně jsem se s ním neznala. A on mi jednou zavolal a požádal mne, jestli bychom se nemohli sejít, že by se rád o něčem poradil. Tak jsme si dali rande v kavárně Slavia v Brně a já jsem mu říkala: „No jo, ale jak se poznáme?" A on na to: „Budu mít kolárek." Tak to bylo zcela jasné poznávací znamení. Jemu se podařilo sehnat na tyto varhany peníze z Evropské unie, přes třiadvacet milionů korun. Varhany se už staví ve Švýcarsku a příští rok už by tu měly být. Bude to v kostele U Jezuitů v Brně na Beethovenově ulici. Na to se moc těším."
Je nějaký nástroj, na který dodnes vzpomínáte, který vás překvapil?
„Těch je víc. Kde mají krásné nástroje, to je třeba Švýcarsko. Tam mají báječné varhanáře. Nebo Německo. Úžasné historické nástroje lze najít v Holandsku a taky ve Skandinávii. I v Americe jsem hrála na krásné nástroje."
A které varhany se vám nejvíce líbily u nás, v České republice?
„Třeba historické varhany u Týna v Praze, ty jsou z roku 1691. Na ty jsem ale hrála ještě v době před jejich rekonstrukcí, takže to byl těžký boj. Zajímavý starý nástroj je třeba taky tady ve Sněžném, krásně zrekonstruovaný. A taky v zámku ve Žďáru, tam je taky krásný nástroj. A z těch novějších jsou skvělé nástroje například ve Smetanově síni v Praze nebo v Rudolfinu. V Brně na tom bohužel nejsme tak slavně, ale doufám, že se to zlepší."
Vy jste ale nejen hudebnice a sportovkyně, ale také ochranářka. Založila jste základní organizaci Svazu ochránců přírody s názvem „Sykovec-Medlov".
„Já jsem to nejen založila, ale dělám i stále předsedkyni. Je nás tu málo členů, ale snažíme se do zdejší ochrany přírody mluvit. Totiž nás velice rozčílila skutečnost, že se tam překrmovaly ryby a na rybnících se tím pádem vyskytovaly sinice. Zdejší rybářství tehdy dostalo výjimku, že smí krmit závadnými látkami. Což nás pozvedlo, protože je tu spousta chatařů a rekreantů, na které se vůbec nebral ohled. Teď se to naštěstí trochu zklidnilo. Ale je to potřeba pořád hlídat. Také proto jsme registraci naší organizace letos opět obnovili. Snažíme se, aby se tu příroda neničila. Vždycky tady bylo tak krásně!"
Jak moc se tato krajina změnila od dob, co jste tu jezdila jako malá holka?
„Především zástavba. To je nesrovnatelné, co tu všechno vyrostlo. Lesy byly taky v lepším stavu. Byla tu spousta hub, člověk skočil kousek za plot a donesl do polívky hříbky. Teď už musím chodit dál."