Sabat, to je svátek ohně

Sabat, to je svátek ohně

Slovo „sabat“ by se dalo přeložit jako „odpočívat“. Je to svátek slunce a ohně. Tedy ohně rituálního, slavnostního zapálení hranice.Keltové dodržovali celkem osm sabatů, při kterých se slavilo jídlem, pitím, zpěvem, tancem a – ohněm. V tyto dny se pouze veselili a radovali z pospolitosti.

V čase honů na čarodějnice se sabat naopak stal symbolem něčeho nečistého a nemorálního. Rituály byly nepřiměřeně trestány a každý, kdo se jen trochu vymykal normálu, byl označen jako vyznavač ďábla. Zapálená hranice znamenala smrt.

Dnes už se nemusíme bát. Nikdo nikoho nenařkne z čarodějnictví a to ani tehdy, když se zúčastní slavnostních obřadů kouzelné Filipojakubské noci. Vracíme se spíše ke keltským tradicím. K odpočinku a radosti, které spolu s námi sdílí spousta dalších, blízkých duší. Všichni si přišli posedět, popovídat, zazpívat nebo jen tak, dívat se na životadárný oheň, který nás po nedávné dlouhé zimě zahřeje a v popel změní všechny naše smutky a trampoty.

Poslední dubnový den vzplanou hranice téměř všude. „Pálení čarodějnic“ je rok od roku populárnější. Aktu samotnému předchází dlouhé a náročné přípravy, nic se nesmí podcenit. Výška hranice je otázkou cti – čím mohutnější, tím více hrdosti pro její stavitele a více závisti z řad konkurence. Vatra je většinou připravena na kopci, aby záře ohně byla viditelná široko daleko. Zapaluje se až se západem slunce, což jen umocní výsledný dojem. Jen málokdo si nechá ujít příležitost slavit jednou ročně s tolika známými a přáteli.


Keltská slavnost, zvaná Beltaine, však nepřipadala na 30. dubna, ale na první květnový den. A nesouvisela ani s pálením čarodějnic. Šlo vlastně o jeden z nejběžnějších rituálů, tedy o symbolické spojení mužských a ženských principů, které vyústilo v nový život. K tomuto svátku náležely i tradiční nápoje. Tak především mléko, které patřilo k matce a plodnosti. A také májové víno připravené z bílého vína a mařinky. Nebo medovina, prastarý keltský nápoj používaný při posvátných rituálech.

Ale i dnes ctíme první květnový den. Ovšem ne velkolepými oslavami, jako staří Keltové. Náš přístup je o něco cudnější, romantičtější a také soukromější. Polibek pod rozkvetlou třešní má zajistit, aby žena či dívka „neuschla“.