Obec Rokytno najdete čtyři kilometry od Nového Města směrem na Sněžné a Svratku. Její nadmořská výška, 760 metrů nad mořem, ji řadí mezi nejvýše položené vesnice ve Žďárských vrších. Se svými dvě stě dvaceti obyvateli není Rokytno zrovna největší, ale má bohatou historickou a kulturní tradici.

Nejstarší zprávy o obci pochází z roku 1348, kdy patřilo Jimramu z Kamene. Ten odprodal svůj majetek i s Rokytnem pánům z Boskovic. Obec však zřejmě vznikla již dříve, některé prameny uvádí druhou polovinu třináctého století. Její název je odvozen od jména vrby - rokyty nebo také od křoví - rokytí.

V roce 1446 patřilo již Rokytno pánům z Pernštejna a v roce 1500 bylo připojeno k Novému Městu. V listině ze dne 19. září roku 1500, kterou Vilém z Pernštejna osvobozuje Nové Město a Jimramov se 24 osadami k nim připojenými od povinnosti šenkování panského vína je uvedeno i Rokytno. Stejně tak když město půjčovalo 10 000 zlatých zadluženému Vratislavovi z Pernštejna, podílelo se na půjčce patnácti zlatými i Rokytno. 11.srpna 1580 nařídil Vilém z Pernštejna osmnácti vesnicím, mezi nimiž bylo i Rokytno, že nesmí „odjinad pod žádným vymyšleným způsobem piva kupovati, bráti, do týchž vsí vézsti, šenkovati a píti mají, a to pod pokutou a propadením k obci novoměstské jedné kopy grošův" než z Nového Města, kterému bylo přiznáno právo várečné.

V roce 1587, kdy panství novoměstské získal Vilém Dubský z Třebomyslic a na Ratibořicích, bylo v Rokytně devět usedlostí. Byla tu hlavně zákupní rychta, ke které patřily na tehdejší poměry neuvěřitelné tři lány půdy, z čehož je možné usoudit, že zde vrchnost usazovala některé ze svých věrných služebníků. Prvním známým majitelem rychty byl Pavel, rychtář rokytenský. V roce 1572 koupil rychtu Bartoš Šabartů z Rovného. V zápisu mimo jiné stojí, že „zbroj, kteráž k té rychtě náleží a v rejstřících zapsaná jest, Bartošovi přidati mají." Po Bartošovi se rychty v roce 1585 ujal jeho syn Jan. Povinností rychtáře bylo trvalé chování telete, to si ovšem vrchnost musela dodat sama, až do vzrůstu velkého vola. A také vyslání řádně vypraveného pacholka s koněm ve zbroji, pokud bylo nějaké válečné tažení. V dějinách rychty je jedno černé místo a to v roce 1758, kdy ji rokytenskému rychtáři Františku Příbkovi násilím vzal ředitel panství Karel Worel a jeho nechal uvěznit na Špilberku, kde Příbek nakonec zemřel.

Roboty, které museli rokytenští dělat pro vrchnost byly stejné, jako v jiných obcích, ale protože ke vsi patřil i nedaleký rybník Medlov, přibyla jim práce i okolo něj. Museli pomáhat lovit ryby, v zimě prosekávat díry v ledu a oplétat potrubí.

V roce 1749 dostala obec vlastní pečeť. Ve znaku má listnatý strom, na nějž se vzpíná dvouocasý lev s opisem: PE: POCTIVI OBCE ROKITNO 1749.

V polovině 18. století byla postavena také samota Čáslava, sloužící původně jako panský ovčín.

Po vyhlášení tolerančního patentu bylo uvažováno o tom, přestavět samotu na evangelickou modlitebnu, avšak pro odpor novoměstských z této myšlenky sešlo.

V téže době vznikla i další samota, zvaná V polích, nyní Jamborova, původně zřejmě hostinec.

Koncem 18. století byl v obci postaven čtyřpatrový špejchar, který měl sloužit pro celé panství. To proto, že Rokytno leželo uprostřed panství novoměstského. Časem však špejchar pozbyl významu a zpustl. Později byl z části původního zdiva vybudován Dům hasičů.

Děti z vesnice docházely do školy do Nového Města, ale uvádí se i jakési soukromé vyučování. Tím se zabýval František Ptáček, vysloužilý vojín řemesla tkalcovského. Vyučoval v domě č. 33, říkalo se tam „u kantorů".

V roce 1829 byla v obci zřízena expositura, docházely sem i děti z Vlachovic a Studnic. Vyučovalo se v pazderce u silnice, která náležela k domu č. 1. Později pak v domě č. 36 a to až do roku 1857. V tomto roce byla na náklady obcí Rokytno, Studnice a Vlachovice postavena škola. Učitel vyučoval v zimě dva dny ve Vlachovicích a tři dny v Rokytně. V létě chodily vlachovické děti do školy rokytenské.

Když v roce 1870 vyšel nový školský zákon, učitel nechtěl nadále chodit do Vlachovic. Vlachovičtí ho proto žalovali u c.k. okresní školní rady. Neuspěli a jejich děti musely denně docházet do školy v Rokytně.

Škola se v roce 1882 opravovala a mimo jiné byly přemístěny záchody, protože dříve byly při samé škole a od nich byl v celé budově nesnesitelný zápach.

Prvním učitelem byl Josef Vaca, který zde působil až do roku 1862, kdy zemřel. Učitelé se tu poté často střídali. V roce 1877-8 byl takový nedostatek učitelů, že děti musely přechodně chodit do školy v Novém Městě. Od roku 1878 učil v rokytenské škole Jan Bukáček. Ten zemřel v roce 1894 ve věku 51 let a jeho smrt byla následkem obvinění, které proti němu vznesla podruhyně Pavlišová ze Studnic. Okolo sv. Ducha k němu došla i se svou dcerou a vytýkala mu, že před několika týdny děvče tělesně potrestal, čímž jí zavinil vyvýšení a zvětšení jedné lopatky. Na její udání bylo vedeno soudní vyšetřování, které obviněnému přineslo veliká duševní muka, protože byl povahy mírné a citlivé. Při soudním jednání se zjistilo, že žalobkyni na vadu děvčete upozornila švadlena, která jí brala míru na šaty. Lékaři u ní shledali skoliosu, ale nenašli žádné stopy potrestání. Podle výpovědí spolužáků dostala žákyně přes ruku za ošklivý posunek na učitele. Soud zprostil Jana Bukáčka vinny. S tím se ale žalobkyně odmítla smířit. Zanedlouho obdržel učitel dopis, v němž mu advokát, právní zástupce Pavlišové vytkl, že děvče zmrzačil. Mimo to ho také vyzval, aby se finančně vyrovnal, jinak že bude obnoven soud. Dopis Jana Bukáčka strašně rozčílil a z tohoto rozčílení do dvou hodin skonal.

19. listopadu 1894 byl ustanoven nadučitelem v Rokytně Adolf Libra. Jeho jméno je zapsáno zlatým písmem do historie obce neboť se velmi podílel na kulturním životě ve vsi a také byl zakladatelem místního hasičského sboru, který vyvíjí svou činnost až do dnešních dnů.

Při sčítání lidu , v roce 1890 nalézáme v Rokytně 48 domů a 320 obyvatel. Je to zřejmě doba největšího rozkvětu obce, protože v následných letech se počet obyvatel pomalu snižuje.

V roce 1897 postihl Rokytno velký požár. 18. srpna v půl dvanácté v noci probudily vesnici strašné výkřiky. Hořet začalo u Škodů - rolnická usedlost č. 35. Téměř vzápětí chytlo další stavení - Jelínkovo, č.17. To prý s úžasnou rychlostí plamenům podléhalo. Plameny se začaly šířit i na další stavení - Slonkovo, č. 18, ale to bylo nakonec usilovnou snahou vesničanů uchráněno. K požáru se dostavil i hasičský sbor z Vlachovic a později ze Studnic. Oba sice pomáhaly, ale jak píše kronikář „ podotknouti dlužno, že z nedostatku sousedské vzájemnosti obec studnická koní nedala a hasiči těžkou stříkačku ku požáru sami dovlékli". Požár byl velice rychlý, nepodařilo se zachránit oděvy, nábytek, píci, sklizené obilí, hospodářské náčiní ani drůbež. Prase zahynulo a peníze se rozlily. Bylo zničeno vše, co postižení po léta střádali.

Rokytenský hasičský sbor byl založen v roce 1900. Jeho prvním jednatelem byl nadučitel Adolf Libra. Jak se dovídáme z hasičské kroniky, mělo v té době Rokyto 49 chalup, z toho 1 rychtu, 6 rolníků, 25 chalupníků, 2 čtvrtníky, 7 pazderek a obecní dům vystavěný v roce 1899. Také zde byl jeden prodej tabákový (č. 12), jeden veřejný nálev s obchodem (č.11) a další obchod v čísle 5. Z řemeslníků tu byli zastoupeni krejčí, obuvníci, tkalci, bednáři, kovář, kolář, stolař, zedníci a tesaři.

7. srpna 1902 postihlo obec velké krupobití, které zcela zničilo úrodu. Stejně tak i následujícího roku, 19. července v půl desáté večer přišla silná bouře s krupobitím. Kroupy vážily 230 gramů a poškodily obilí, brambory, řepu i len. Tentokrát, po předchozí zkušenosti, byli již naštěstí mnozí pojištěni, takže je nečekala taková bída jako roku loňského.

V září, roku 1907 se v obci odehrála další významná událost. Bylo rozhodnuto o protažení železnice z Poličky přes Jimramov do Nového Města a Velkého Meziříčí. Trať měla vést i přes Rokytno a v místě zvaném „Lavky" byla vyznačena zastávka. Nedokončení projektu bylo zaviněno zřejmě i nezájmem místních, protože, jak se můžeme dočíst v kronice „kdy počne se stavěti, nelze určit, neboť náš lid není ve stavu mnoho akcií převzíti."

V Rokytně vznikl také odbor Národní Jednoty pro jihozápadní Moravu a to 5. prosince 1909. Přihlásilo se do něj šedesát členů, mezi nimi bylo i šestnáct dam. Tento spolek převzal pod svůj patronát obě knihovny, školní i obecní, pro které dal zhotovit skříně. Také podal žádost na melioraci pozemků a objednal devatenáct lip, které v obci vysázel. Jeho činnost asi dlouho nevydržela, protože o dva roky později už o něm nejsou v kronice zmínky.

První lyžařské závody v obci byly uspořádány 15. února 1914. Závodníci byli místní, těch bylo 26, potom tři z Kadova a tři z Brna. Do místních se počítali i účastníci ze Studnic. Závodilo se ve čtyřech disciplínách a to v jízdě na jeden kilometr, překážky, skok z mostu a jízda malých. Této poslední disciplíny se zúčastnil i tehdy neškolák a v budoucnosti výborný lyžař Cyril Musil ze Studnic. Skončil na čtvrtém místě a odměněn byl velikým rohlíkem.

Zajímavý je i zápis ze školní kroniky z roku 1918. „Závěrem roku připlynula naděje na všeobecný mír, neuskuteční-li se, bude ve městech bída o všecky potřeby, které venkov si utají a jen přísným zakročením vydává. Není tu mimo žen a dospělých dětí nikdo k práci, role se ledabylo hnojí a obdělávají, umělých hnojiv se nedostává. Upne se asi plevel, zchladí půda a úrody se zmenší. HYNEME!"

Rok 1920 zase přinesl prý přímo výstřední povětrnost. 29. a 30. října udeřily tak silné mrazy, že se děti na rybníce klouzaly a vodovody a okna zamrzly. V březnu 1921 se velice oteplilo. Zato v červnu nastaly znovu mrazy, které trvaly tři týdny. Obilí i brambory pomrzly a už nenarostly. Potom navíc přišlo hrozné sucho, za celé léto byl v Rokytně jen jeden vydatný déšť a to 6. července. Ve vesnici byla to léto hrozná nouze o vodu.

V tak suchém roce sužovaly obyvatele i požáry. Snad nejhorší z nich vypukl 6. června po sedmé hodině ranní. Na dvoře rychetníka Josefa Šína začal hořet stoh slámy. Oheň se podařilo brzy uhasit, sláma byla zalitá a u stohu zůstala hasičská hlídka. O půl jedenácté však znovu zazněl vesnicí poplašný signál. Přímo nad hlavami hasičů začala hořet stodola. Občanům a hasičům se sice podařilo vyhnat dobytek ze stájí, ale na záchranu strojů, vozů a zásob nebylo ani pomyšlení. Během čtvrt hodiny byl celý komplex budov v jednom plameni. Požár se sice nakonec přece jen podařilo uhasit, ale škoda byla veliká.

15. února 1922 bylo provedeno sčítání lidu. V Rokytně bylo napočítáno 289 osob, z toho 126 mužů a 163 ženy.

Od 1. srpna 1924 začal přes Rokytno jezdit poštovní autobus spojující Jimramov s Novým Městem a Poličkou. I když byl poplatek do Nového Města dosti velký (čtyři koruny), přeci byl, zvláště za špatného počasí, autobus občany hojně využíván.

16. 5. 1925 se v obci poprvé hrálo dětské divadlo. Mělo takový úspěch, že se muselo opakovat a po obě představení byl sál v hostinci, kde se vše odehrávalo, přeplněn. V témže roce byl v obci založen Sokol a přihlásilo se do něj padesát osob. Cvičilo se dvakrát týdně a nářadí zapůjčil spolek z Nového Města.

Rok 1926 byl ve znamení nové silnice. Ta původní, se stoupáním až o 18% měla být přeložena tak, aby se stoupání snížilo pod 6%. Na podzim byly na úseku Maršovice - Rokytno zahájeny první práce. Rokytenští darovali na stavbu své pozemky zdarma. Kámen, kterým se vyrovnával terén, se lámal na poli u Čáslavy a na Kříbě. 1. června 1927 se začalo s úpravou vozovky v obci.

Obec měla i svou kroniku, která byla v roce 1927 uložena k veřejnému nahlédnutí v místním hostinci. Mimo jiné tu byl i zápis o tom, že: „Neplnosmyslná Růžena Jiroušová byla několika hochy z Rokytna využívána, což mělo za následek dítě, které pak bylo břemenem obce." Protože se tehdejšímu starostovi tento a některé další zápisy nelíbily, zanesl bez vědomí kronikáře knihu do Nového Města, kde dal všechny popsané listy vyjmout. Těch se posléze zbavil. Od té doby už Rokytno nikdy žádnou obecní kroniku nemělo.

V únoru, roku 1929 byly v Rokytně tak tuhé mrazy, že rtuť klesla až na -26°C. (Největší mráz v tomto roce byl v Českých Budějovicích - 41ºC.) Lidé omrzali na cestách, v lesích hynula zvěř. Cesty byly zaváté a téměř nesjízdné. V témže roce postavil velkostatek v místě zvaném „U buků" novou hájenku, do které se nastěhoval hajný Rudolf Řádek z Koníkova. V listopadu postihla obyvatele obce epidemie černého kašle, kdy, až na pár výjimek, onemocněly téměř všechny děti a dokonce i někteří dospělí.

23. červen 1930, to je datum oslavy hasičského jubilea - třicet let od založení sboru. Při této příležitosti byla večer uspořádána hasičská zábava v hostinci u Plocků. Ve dvě hodiny v noci, kdy hasiči ještě vesele tančili a popíjeli, vypukl přímo nad jejich hlavami požár. Oheň během hodiny strávil celé stavení a jen díky tomu, že bylo bezvětří, se nerozšířil dál. Zřejmě byli někteří hasiči stále ještě schopni zásahu, protože se v dalších zápisech v hasičské kronice dovídáme, že při požáru u Plocků byly poškozeny tři díly hadic a proto je třeba zakoupit nové.

Při dalším sčítání lidu, které proběhlo 1. prosince 1930, žilo v Rokytně 289 obyvatel, z toho 158 žen a 131 mužů.

V následujícím roce opět pokračuje stavba silnice, tentokrát na trase Rokytno - Pasecká hospoda. Projekt byl čtyřikrát měněn, než se došlo k definitivnímu řešení. To poškodilo nejvíce obec Studnice, protože byla o několik set metrů od hlavní silnice oddálena.

V období druhé světové války, v roce 1943 byla v místní škole zavedena nová šestiznámková stupnice. Škola si také vypůjčila od Národní matice v Novém Městě loutkové divadlo a v zimních měsících sehrály děti v roce 42 sedm loutkových představení a v roce 43 šest. Návštěvnost měly velikou a ohlas také.

Březen roku 1944 sebou přinesl tolik sněhu, že poslední saně projely k Novému Městu v pátek, 17. 3. a teprve 24. 3. se objevily saně, které jely od Německého. Po celou tu dobu byla vesnice odříznuta. Prohazování nebylo nic platné a u čísel 49 a 52 byla taková vrstva sněhu, že sahala až do korun jasanů. Na silnici ležely třímetrové závěje.

Z pátého roku války se zachoval soupis cen za zboží na černém trhu: 1kg másla - 400-600 K, 1kg sádla - 800-1000K, 1kg vepřového masa - 200-400K, 1q pšenice - 800-1000K, 1 masový lístek - 150-200K, 1 cigarety - 5-15K.
Ve stejném roce proběhla ve škole vitamínová akce, kdy ovoce ze stromů na hrázi a u školy bylo rozděleno školnímu žactvu. Každý žák obdržel na odpolední svačinu 1/4kg rynglí. V rámci stravovací akce bylo škole přiděleno 25kg drobných jablek, 40kg mrkve a 30kg kedlubnů. Žákům bylo ovoce nebo zelenina denně rozdáváno na svačinu a to až do vánoc.

V roce 1945 byly v místní škole ubytováni rumunští vojáci. Ti si v obou místnostech zřídili ošetřovny a po nich musela být škola 4. června umyta a vydesinfikována.

Jak dále praví kronika „dlouho, velmi dlouho se mnozí bránili založení JZD. Příliš lpěli na osobním vlastnictví. Nakonec přeci i v naší vísce zakotvil státní sektor - nikoliv JZD, ale Československé státní statky. Byly založeny 1. dubna 1956."

V roce 1965 vznikl v Rokytně národopisný soubor nazvaný „Horáček". Kroje dětem ušily maminky a babičky. Poprvé děti vystoupily při výstavě lidových tkanin v Novém Městě na Moravě. 29. května účinkovaly ve Strážnici a 19. června se zúčastnily krajské soutěže v Brně. Tam získaly v soutěži Jihomoravských krajů první místo. 7. listopadu vystoupily v ústředním kole v Olomouci. Horáček byl vyhodnocen jako jeden ze dvou nejlepších souborů. Ale nakonec i Horáček zanikl stejně rychle, jako všechny ostatní založené spolky. Jen hasiči stále přetrvávají.

V současné době patří Rokytno pod správu Nového Města na Moravě. I když ne vždy najdou místní s městem společnou řeč, přece jen se i zde občas něco buduje. Teď právě hřiště pro děti, protože to původní bylo na pronajatém pozemku a město se nedohodlo s majitelem na další spolupráci. Nejvíce činnosti zde stále vyvíjí Sbor dobrovolných hasičů, který pořádá různé akce a zábavy.

Za povšimnutí stojí i hostinec a bývalá škola. Tyto budovy jsou pokryty sgrafity Karla Němce, který vyzdobil i kostel Nanebevzetí Panny Marie v Novém Městě.

Československé státní statky, které později změnily název na Velkovýkrmny Křižanov, mají své budovy vystavěny na kopečku a jsou už z velké dálky viditelné. Určitě by bylo hezčí mít na kopečku kostelík nebo kapličku, ale v době, kdy se objekty živočišné výroby stavěly, se takovýmto duchovním stavbám moc nepřálo. Pod těmito stavbami se rozkládá údolí zvané Kaňásky, které je pro svou přírodní krásu a malebnost navrhováno mezi chráněná území. Protéká jím potok Bezděčka a najdete tu jednu z mnoha značených turistických tras.

Nedaleko Rokytna se nachází již zmiňovaný rybník Medlov a na kopci nad ním Pasecká skála. Medlovský rybník láká ponejvíce v letních měsících a to nejen místní, ale převážně turisty. Koupání je tu však skvělé jen do té doby, než se rozšíří sinice. Pak je lépe procházet se pouze po hrázi. Zato Pasecká skála je navštěvovaná téměř po celý rok. Láká nejen horolezce, ale i rodiny s dětmi, které hlavně ocení snadný přístup na Vyhlídku.

I když Rokytnu chybí kostel, kaplička a teď dokonce i obchod, přece jen stojí za návštěvu. Autobusové spojení s Novým Městem i Svratkou je dobré, najdete tu ubytování i občerstvení, obecní knihovnu, veřejný internet a v nejbližší době snad i provozuschopné dětské hřiště. A výlety do okolí stojí opravdu za to.