Mirošov je vzdálen asi tři kilometry od Bobrové. V současné době v něm žije 146 obyvatel a je samostatnou obcí. Hned za vesnicí je kamenolom, ve kterém se těží biotitická rula.

Mirošov vznikl sloučením několika obcí. Nedaleko něj stávala vesnička Lhotka, o níž máme písemné zprávy již ze třináctého století. Patřila tehdy Markétě z Blažkova. Časem ves zpustla a její pozemky pak připadly k mirošovským. Podle místního kronikáře „osada Lhotka, bez pochyby ve válkách náboženských za své vzala, pole k obci Mirošovu připadla, kde až doposud Na Lhotkách se říká." A ještě jedna zajímavost zapsaná kronikářem: „Zároveň je tam místo „V zámcích", řečené, kde malý as hrádek stával, jak tomu doposud příkopy naznačují."

První písemná zmínka o obci „Mirzichaw" je z roku 1338. Tehdy se jméno vesnice vyskytlo při sporu dolnobobrovského faráře Buška s Přibyslavovým špitálem sv. Ducha na St. Brně. Byla založena zřejmě potomky Přibyslava z Křižanova. Později připadla žďárskému klášteru, ale protože ležela na samé hranici panství, náležely některé mirošovské pozemky k panství moraveckému.

Mirošov najdeme v historických pramenech pod několika jmény. Miraschaw, Miroschaw nebo také Mirossow. V roce 1407 zde bylo celkem deset zemědělských usedlostí a jeden dvůr. Na tehdejší dobu měla ves poměrně veliký význam. 1452 dostala právo odúmrtí. V roce 1536 se vesnice ještě rozšířila o další čtyři usedlosti, druhý dvůr a mlýn. V tomto roce dostal Mirošov už svou nynější podobu.

Pečeť získala obec v roce 1667. Ve znaku má psa nebo lišku s opisem SIGIL IN MIROSSOW 1667. V tomto roce zde bylo obsazeno pouze devět usedlostí, sedm jich bylo pustých. O dvě léta později už bylo obsazeno patnáct usedlostí.

Rok 1749 přinesl sčítání lidu. V té době žilo v Mirošově šestnáct sedláků, jeden domkář a osm podruhů. Na katastru obce se nacházelo sedm rybníků, čímž se může pochlubit jen málokterá jiná vesnice. Patřily k ní i tři mlýny, ale jeden z nich byl v té době pustý.

Protože došlo v roce 1787 ke zrušení kláštera, bylo nutno sepsat jeho majetek. Ze zápisu se dozvídáme, že v Mirošově bydlí 44 rodin ve 36 domech. Celkový počet obyvatelstva je 264. Rychtářem byl v té době Václav Brychta.

V roce 1790 se zde nacházelo 38 domů a 264 obyvatel, 1840 - 41 domů a 270 obyvatel, 1870 - 52 domů a 330 obyvatel. Obec stále rostla a rozvíjela se.

Škola byla povolena už v roce 1860, ale z finančních důvodů se stavět nezačala. Až v roce 1883 se obecní zastupitelstvo usneslo zřídit v obci školu. Dříve se mirošovské děti chodily učit do Horní Bobrové, což bylo poměrně daleko. Cesty byly hlavně v zimě neschůdné a školní docházka také podle toho vypadala.
Místo pro školní budovu bylo určeno už dříve. Základní kámen byl svěcen farářem Prchlým a stavbu provedl zednický mistr Samek z Milasína za pět tisíc zlatých. Slavnostní otevření proběhlo 1. ledna 1884 a prvním učitelem se stal Josef Kříž. Jak se nakonec ukázalo, školní budova měla poněkud nešťastné umístění. Byla postavena uprostřed obce vedle rybníka tak, že, jak píše kronikář, „dvůr i zahrady kus v rybníku se nalézají." Kromě této menší „nepříjemnosti" se v době jarního tání, kdy hladina rybníka stoupla, dostala voda vždy do sklepa a celý ho zaplnila. Vody tak měli ve škole dostatek, ale bohužel žádnou pitnou. Při stavbě školní budovy se na studnu tak trošku pozapomnělo.

V roce 1850 byla obec připojena k Dolní Bobrové. Znovu se osamostatnila po čtrnácti letech.

1891 byla postavena silnice, která spojovala Mirošov s Dolní Bobrovou. 1902 se začala stavět silnice k Moravci a po první světové válce se pokračovalo stavbou silnice směrem k Blažkovu a Dolní Rožínce. Ta byla dokončena až v roce 1922.

V roce 1892 vystavěl statkář Moric Klimeš za velké slávy pod rybníkem Podedvorníkem škrobárnu se sušírnou. Ale už o rok později si mirošovští na škrobárnu stěžovali neboť „započal škrobařiti parou, ačkoliv jednotlivci z obce se proti ohradili, jelikož tím voda zejména v zimní době, kdy většina lidu vodu z rybníka bere, nikterak se ani pro dobytek, tím méně pro lid hodí."

Aby zabránili mirošovští požárům, zakoupili v roce 1893 za 600 zlatých hasičskou stříkačku. Hasičský sbor však byl založen až o dva roky později. Zakladatelem sboru se stal František Smetana a prvním velitelem Moric Klimeš. Hasičský sbor měl při svém založení dvacet jedna členů. A v roce 1939 zakoupili místní hasiči stříkačku motorovou.

Rok 1896 se stal Mirošovu téměř osudným. Po silné průtrži mračen, která přišla 3. července, se protrhla hráz a všechny domy v okolí rybníka byly zatopeny. I hráze ostatních rybníků nad vsí byly narušeny a jen s největším úsilím bylo zabráněno jejich protržení. Tehdy nechybělo mnoho a Mirošov mohl být označován za zaniklou ves stejně, jako kdysi Lhotka.
Tento rok vůbec nepatřil k nejšťastnějším. Velice často pršelo a tak se obilí muselo sklízet za deště a vlhké dávat do stodol. Stejně tak to vypadalo i v dalším roce. Cena obilí značně stoupla, q žita se prodával za 10zl., pšenice za 12zl. a oves za 6,5zl.

1897 postavili obyvatelé obce skladiště pro stříkačku a světničku pro obecní chudé. Na přelomu roku 1897-88 byla velmi krutá zima a ještě v březnu prý napadla nebývalá spousta sněhu.

V roce 1900 byste v Mirošově našli 60 domů a 395 obyvatel a o deset let později o dva domy více a obyvatel 421. Dále 48 koní, 284 kusů skotu, 31 koz, 224 prasat, 47 úlů, 856 slepic, 90 hus a 31 kachen.

Na cestě mezi Mirošovem a Moravcem postavili manželé Jandovi v roce 1901 malou kapličku. V červnu byla vysvěcena.

Veliké krupobití postihlo obec 10. července 1902. Byla zničena veškerá úroda, a protože většina obyvatel nebyla pojištěna (pojištěni byli pouze dva), zavládla veliká bída. Aby si lidé přivydělali, začali vyrábět sítě.

Poslední evangelík z obce odešel v roce 1903. Byl jím František Moučka, který musel z finančních důvodů prodat svůj mlýn. Podle kronikáře si svou tíživou situaci zavinil sám a tak ho nikdo nelitoval.

Ze zápisu ve školní kronice se dozvídáme, že v roce 1904 byla velmi tuhá zima s velkým množstvím sněhu. Proto bylo také mnoho cest neschůdných a spousta lidí zahynulo. Ani léto toho roku nebylo lepší. Kvůli dlouhotrvajícímu suchu byla úroda velmi malá a cena plodin vysoká. Brambor bylo málo a tak špatné jakosti, že se málokomu podařilo je prodat. Stejně tak i len.
K vysokému sněmu moravskému podala obec petici za podporu stavby silnice k Blažkovu a k Dolní Rožínce. Mirošovští chtěli tak docílit spojení s železnicí.
V červenci roku 1904 byl posvěcen kříž za vesnicí směrem k Olešinkám, který svým nákladem postavil Jakub Brychta, zdejší rolník. Obřad vykonal farář z Bobrové Arnošt Kotinský.

O tom, že se v Mirošově lidé bavit uměli, svědčí i zprávička uveřejněná v Ozvěně z Novoměstska 1. prosince 1905: „Dne 19.m.m. pořádala se v Mirošově zábava, na níž se sešlo však velice málo tanečnic. Viděl se proto pořadatel zábavy nucen vyzvat si k tanci - psa. Taneček takový se však panu psu mnoho nelíbil, neboť „rozumnější" člen párku, jenž byl v povznesené náladě, šlapal mu mnoho na nohy, proto se mu brzy s pronikavým pískáním poděkoval."
Další příhoda, která přilákala do obce novináře, se stala 14. prosince téhož roku. Panství Moravecké pořádalo poblíž obce hon. „Tu se stalo, že asi deset kroků od jednoho střelce běžel polní králík a bez rozmýšlení skočil jednomu honci do náruče, který pak místo králíka dostal sám holí za uši." Pro někoho úsměvné, pro dotyčného asi velmi bolestivé. Jak dopadl králík už zde uvedeno není.

V únoru 1907 probíhaly v obci volby do obecního výboru. Starostou byl tehdy zvolen mladý hospodář František Mazel, který však, podle kronikáře, „nemá samostatného ducha a dá se jinými ovládati".

Rok 1909 byl v Mirošově ve znamení požárů. První byl založen 8. ledna ve čtvrt na jedenáct a shořely při něm tři stohy slámy. Další velký požár vypukl 28. října. Oheň byl naštěstí brzy zpozorován a uhašen. Viník, Vincenc Kincl, se šel hned po činu udat na četnickou stanici do Nového Města. Přiznal se také, že před lety zapálil u Moučků ve mlýně.

Prvního ledna 1911 proběhlo opět sčítání lidu, při kterém bylo v obci zjištěno čtyři sta dvacet obyvatel.

Po dlouhých tahanicích se v roce 1914 konečně začalo se stavbou silnice mezi Mirošovem a Blažkovem. Všichni, přes jejichž pozemky silnice vedla, je odprodali za dohodnutou cenu 300K za měřici. Pouze Rudolf Veselý žádal 400K a nechtěl prodat za méně. Spor rozsoudila až komise vyslaná c. k. hejtmanstvím. Majiteli určila cenu 200K za měřici a s tím se musel spokojit.

Korunovaci Jeho Veličenstva, císaře Karla I., oslavili i v Mirošově. Stalo se tak v roce 1916. 2. května byla před školní budovou zasazena lípa na památku počátku jeho vlády.

Rok 1917 byl velice suchý. Obilí rostlo špatně, píce bylo velice málo a ani další plodiny se nevyvedly. Navíc byly brambory a obilí státem zabaveny a mohly se prodávat pouze válečnému obilnímu ústavu za stanovené ceny. Válečná drahota postihla i Mirošov. Rodiny, jejichž živitelé byli na frontě, dostávaly od státu podporu. Ta ale ani zdaleka nepokryla veškeré náklady. V zimě soužil obyvatele i nedostatek topiva. Vánoční prázdniny ve škole se proto protáhly až do konce ledna 1918.

V roce 1918 školní kronikář píše: „Pravidelná návštěva školy je jen v zimě - ač i tu starší děti vypomáhají při pracích hospodářských. Veřejnost s obavami hledí na úžasně rostoucí počet mladistvých provinilců, zločinných loupeží dopouštějí se namnoze i děti školou povinné. Na venkově objevují se povážlivé mezery ve vědomostech dětí."
12. března 1918 uspořádali mirošovští mezi sebou sbírku na pomoc nejnuznějšímu městskému obyvatelstvu. Vybrali 154kg brambor, 43,5kg žita, 10kg mouky, 10kg hrachu, 37 vajíček, 20,5kg chleba a 50K na hotovosti. Do kterého města výtěžek jejich sbírky putoval už kronika neuvádí.
V dubnu téhož roku museli všichni odevzdat zásoby obilí a mouky. Náhradu dostali z ukrajinských zásob. Někteří z rolníků neuposlechli a zásoby nevydali. U těch pak byla vykonána přísná prohlídka, jako například u Františka Havelky z č.2. Komise složená z berního správce, dvou četníků, subkomisionáře a zástupce obce u něj našla na sýpce pod podlahou 6q žita a 4,5q ovsa. Zásoby mu byly zabaveny a ihned odvezeny.
Na podzim se v obci rozšířila „španělská chřipka". V mnohých domech onemocněli všichni, hospodář i čeleď, takže nebylo nikoho, kdo by se o nemocné staral.
Ráno 29. října došla na obec telegrafická zpráva: „Samostatný stát českoslovanský vstoupil v život." Mirošov tuto zprávu oslavil hudbou, zpěvem národních písní, slavnostním osvětlením a provoláváním slávy.

Další lípa byla před školní budovou zasazena na jaře roku 1919. Nazvána byla „Lípou svobody". 15. června se v obci měly konat volby, kterých se poprvé mohly zúčastnit i ženy. Avšak vinou starého a neschopného výboru a také vinou rozháraných poměrů se v Mirošově neuskutečnily. 27. července však okresní hejtmanství nařídilo volby dodatečné. Starostou byl zvolen František Šturma - rolník a hostinský. Podle kronikáře byla správa obce po dlouhé době svěřena do dobrých rukou.

Veliké sucho, které nemělo pamětníka, zasáhlo celý kraj v roce 1921. V červnu se k suchu připojily ještě mrazy. Nejsilnější mráz byl v noci z 19. na 20. června. Tehdy pomrzly všechny brambory a už se nevzpamatovaly. Ani obilí a seno se nezadařilo. Obyvatele vesnice trápil také nedostatek vody. Vyschla i říčka Bobrůvka, jen sem tam se v jejím korytě držela malá kaluž vody. Potíže měly všechny mlýny v okolí, někteří majitelé museli pořídit parní pohon, aby vůbec byli schopni mletí. Také zima byla velmi mírná a téměř bez sněhu a 24. února 1922 zima skončila úplně. Opět panovalo veliké sucho, ale konec července přece jen přinesl déšť. Obec však postihla další pohroma. Při velikém požáru shořel jeden statek a tři chalupy. Požár vznikl na statku F. Mazla v č. 12. Lidé byli zrovna na poli a ostrý vítr roznášel jiskry po vsi. Třináct hasičských sborů zápasilo s ohněm tři a půl hodiny, než se podařilo jej uhasit.
Tento rok však přinesl i něco dobrého. Byla založena obecní knihovna, která měla 338 svazků. V témže roce byl postaven u silnice i pomník padlým a to zásluhou F. Klimeše a F. Kříže. Pomník byl odhalen a posvěcen 23. července.

V roce 1928 zemřela v Mirošově žákyně první třídy Klára Křížová. Podle lékaře podlehla nemoci zvané růže. Matka Kláry však po vsi rozhlašovala, že jejímu dítku byl při vyučování vražen do oka hřebík a od toho zemřela. Nadělala tímto mnoho nepříjemností, celou záležitost přijeli dokonce vyšetřovat četníci. Šetření však žádné zmrzačení ve škole neprokázalo.

Elektrika byla přivedena do obce v roce 1929. Mirošov si na ni vypůjčil 150.000 korun.

Prvního prosince 1930 bylo v obci 61 domů a 348 obyvatel, z toho 161 mužů a 187 žen. Jak si posteskl kronikář, obyvatel na venkově ubývá.

24. června 1931 se nad Mirošov snesla krátká, ale velmi prudká bouře. Blesk uhodil do přístavby školy, kde potrhal stropy v obou pokojích učitelského bytu. Rodině se naštěstí nic nestalo.

Od 14. srpna 1938 nepřetržitě pršelo po dobu tří týdnů. Všechny rybníky se rozvodnily. U Velkého rybníka musela být ve dne v noci hlídka, která prokopávala odtok, aby voda nepřetrhala svým tlakem hráze. Voda z ostatních rybníků se hrnula dolů, do vesnice. 7. září začala naštěstí voda pomalu opadávat.
Ještě se lidé nevzpamatovali z jedné katastrofy a už je tu další. 24. září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Rukují i vojáci z Mirošova. Nejsou však pryč nadlouho. Po odstoupení prezidenta Beneše se vracejí.
Pohromy v tomto roce ještě nekončí, tentokrát je postižen dobytek a to slintavkou a kulhavkou. První případ byl u Doubravských a postupně se nákaza rozšířila do všech statků a chalup. Mnoho dobytka tehdy uhynulo.

Od roku 1940 jsou psány souběžně dvě školní kroniky. Jedna oficiální, pravidelně kontrolovaná inspektorem a jedna tajná.

Hrozný byl pro mirošovské válečný rok 1942. V neděli, 9. června, bylo okolí obce prohledáváno německými vojsky. Poté prohledali vojáci i všechny chalupy v Mirošově. Ve škole dělali prohlídku dvakrát. Když ve skříni našli obrázek T.G. Masaryka, začali správci školy a řídícímu učiteli Františku Staňkovi vyhrožovat Gestapem. Pak mu zabavili mouku, cukr a také drůbež, kterou choval. Pozdě večer ze vsi němečtí vojáci odešli.
Na druhý den však přijela německá kriminálka, která začala Františka Staňka vyslýchat. Byl zatčen pro poslouchání zahraničního rozhlasu. Vyslýcháni pak byli i další obyvatelé Mirošova. Správce školy byl nakonec překvapivě propuštěn i když se musel dostavit ještě k dalšímu výslechu do Jihlavy.
V září pak vypukl velký požár u Josefa Havelky z č. 2. Shořela stodola s celou sklizní, hospodářské stroje a drůbež. Příčinou požáru byl blesk.

V zimě, na přelomu roku 1944-45, byl velký nedostatek paliva. Vánoční prázdniny ve škole byly prodlouženy až do 22. ledna a i potom bylo zkráceno vyučování na dva dny v týdnu. 28. dubna 1945 bylo vyučování zastaveno definitivně, neboť škola musela být dána k dispozici ustupujícímu německému vojsku. 10. května se v Mirošově objevili první Rusové a byli obyvateli nadšeně vítáni.

A přichází rok 1950. kronikář neskrývá svou víru v lepší zítřky, když píše: „ Zmizely meze, dřina a také bída. Na obzoru rýsují se šťastné dny." V tomto roce zde byla provedena socializace vesnice. Vzniklo JZD a postupně začaly pozemky mirošovského katastru obhospodařovat Státní statky. Řada drobných zemědělců však i nadále hospodařila samostatně.

Některé ze starých zvyků však v obci zůstávají stále zachovány. Tak například v roce 1953 nacházíme ve školní kronice záznam, že „Byl oslaven Mezinárodní den dětí a slavnost byla spojena s kácením „máje"".

6. října 1955 projížděla obcí obrovská kolona vojenských aut. Vojáci absolvovali vojenské cvičení na Vysočině a při jejich návratu je cesta zavedla i do Mirošova. Některá auta prý zastavovala a vojáci si povídali s místními. Dětem ukazovali zbraně, což nejmenší obyvatelé obce velice ocenili.

28. srpna 1957 vstoupili do JZD i zbývající, soukromě hospodařící zemědělci. Mimo družstvo zůstal pouze jeden drobný zemědělec. Ten vstoupil do JZD na jaře roku 1960.

Kultura v obci poněkud pokulhávala a tak si mirošovští v roce 1957 přebudovali jednu školní místnost na kulturní sál. V následujícím roce vybrali mezi sebou 5.300Kč na zakoupení promítacího přístroje a od 18. února se víkend co víkend promítaly v obci filmy pro děti i pro dospělé. Od února 1958 do července 1959 tu bylo představeno kromě dětských a kratších snímků celkem 75 celovečerních filmů. Nejméně prý byl navštíven film „Jan Žižka", neboť zdejší občané „jsou ovlivněni předsudky náboženskými, které nedovedou setřást."

Od prosince 1959 jsou v obci komisí pro školství a kulturu vydávány i „Nástěnné noviny Mirošova". Kulturní osvěta se však v obci dlouho neudržela, neboť v zápise z kroniky z roku 1960 čteme: „Společenský život v obci opět upadá." Nebylo to však zaviněno pouze nechutí občanů k filmovým představením. Tento rok prý přibylo do Mirošova devět televizních přijímačů. V dubnu 1960 byl provoz kina zastaven.

Znovu se promítání filmů obnovilo v roce 1961, ne však v takovém rozsahu jako dříve. Bylo promítnuto 24 celovečerních filmů.V roce následujícím bylo „kino" v provozu pouze do konce dubna.

Jedním z nejteplejších dnů v Mirošově byl 26. červen 1965, kdy bylo v kamenné budově školy naměřeno 32˚C.

Poslední dřevěný domek v obci byl zbourán v roce 1965. Jeho majitel. Josef Škoda na tomto místě postavil dům zděný.
4. prosince téhož roku byl v obci ustanoven Kulturní klub JZD. Byl mu přidělen společenský sál v budově školy a svou činnost zahájil taneční zábavou. Dosavadní kulturní činnost, kterou tam prováděla především škola, byla pracovníkem Domu osvěty ve Žďáru nad Sázavou prohlášena za podezřelou, proto škola upustila od veřejného vystupování.
Další taneční zábava byla naplánována na 8. březen, tedy na Mezinárodní den žen. Jelikož je to však období náboženského půstu, nejenže se nekonala zábava, ale MDŽ nebyl slaven vůbec. Takto neslavně ukončil Kulturní klub JZD svou činnost.

Zajímavý je i zápis ve školní kronice z roku 1968 „ Dne 29. května spáchala sebevraždu oběšením paní Růžena Stará, členka JZD, dojička, matka čtyř nezaopatřených dětí a předsedkyně Svazu žen,. Je to již čtvrtá předsedkyně, která umírá za tragických okolností. Po jejím úmrtí asi žádná z žen funkci předsedkyně nevezme." Jestli se tímto Svaz žen v Mirošově rozpadl nebo se našla nějaká odvážné členka, která se stala další předsedkyní, to už kronika neuvádí.

Únor roku 1971 byl prý velice mírný s téměř jarním počasím. Zato březen přinesl do Mirošova mráz a to dokonce mínus 30˚C.

K uzavření mirošovské školy dochází v říjnu 1975. A to nejen z důvodu katastrofálního stavu budovy, ale také pro nedostatek žáků.

K Mirošovu patřily i dva dvory, Michalův a Klimšův nebo také horní a dolní. Michalův dvůr je nazýván podle Michala dvořáka, který převzal dvůr 29. 9. 1622 od svého otce. Když v roce 1671 zemřel, převzal po něm značně zpustlý dvůr syn Tobiáš.
Jméno Klimeš dvořák se poprvé objevuje v roce 1638. Mezi oběma dvořáky a obcí vypukl 1691 spor o poplatky za právo užívací. Skončil smírnou cestou. Dvořáci zaplatili vědro piva, které pak společně s představiteli obce vypili a obec už po nich pak žádné poplatky nechtěla.
Oba dvory byly v roce 1886 sloučeny v jeden, dodnes nazývaný Klimšův.

Kromě dvorů patří k obci i samota Zábršův mlýn. Rodina Zábršova zde hospodařila od 16. století. V roce 1905 mlýn vyhořel. Původně nepatřil k Mirošovu, ale ke vsi Lhotce. Ta, jak už bylo uvedeno, časem zpustla a pouze název místa „ Na Lhotkách" a Zábršův mlýn připomínají její existenci.

Zato Mirošov stojí podnes. Obyvatel sice nemá tolik co dříve, ale protože se do něj stále stěhují mladé rodiny, je docela možné, že se časem rozroste. Město už z něj asi nebude, ale osud Lhotky jej snad také nečeká.