Lidi by měli zvednout hlavu aneb na slovíčko s Hynkem Jurmanem

Lidi by měli zvednout hlavu aneb na slovíčko s Hynkem Jurmanem

Na Hynka Jurmana, spisovatele a především uznávaného „odborníka na Vysočinu“, jsem se těšila. Už při našem prvním krátkém setkání, na křtu jeho knihy, nevypadal na namyšleného Pana spisovatele. Naopak, při slovech chvály, která se neustále snášela na jeho hlavu, se tvářil roztomile rozpačitě. Mé očekávání nezklamal. Usadili jsme se na klidném místě, otázky jsem měla připravené, diktafon nachystaný a pan Jurman byl ochotný odpovídat, tak nezbývalo, než začít.

Začneme tím, co je u každého člověka prvotní, tedy narozením.Já jsem se o vás dočetla, že jste se narodil v den, kdy zemřel váš štěpánovský děd a tomu rozumíte jako předávání životodárné štafety, jako tajemství koloběhu života, kdy umírající mlčky předávají svá dědictví. Co je na tom pravdy?
Je to pravda. Děda zemřel 4. února 1956, ovšem nebylo to přímo u nás doma. Byl zrovna na léčebné rekreaci a tam zemřel a já se toho dne narodil v porodnici v Novém Městě na Moravě. Takže byly křtiny a byl pohřeb.

Kdo vám vybíral jméno? Hynek není tak běžné jméno, byl to nápad rodičů nebo jste ho zdědil?
Já jsem již třetí v pořadí. První byl děda, druhý je táta a třetí jsem já.

Zeptám se na vaše rodiče. Po kom máte literární sklony?
Možná spíš po babičce. To byla talentovaná a chytrá ženská, která bohužel nemohla z existenčních důvodů studovat, ale hodně četla. Měla hodně knížek, mezi nimi i velké obrázkové dějiny. Tím mě také přivedla k zájmu o historii. Krátce před její smrtí jsem ji donutil, aby sepsala nějaké vzpomínky. Bohužel už to nestihla všechno, ale aspoň něco málo. Táta byl a je velký čtenář, pokud měl čas, ale nepsal. Nějaký literát přímo v naší rodině nebyl.

A maminka?
Ta ani moc nečetla, jen tu a tam.

Sourozenci?
Mám bratra a ten dělal jako všichni mí předci s železem. Kam až paměť sahá, mí předkové dělali v železárnách. Původně se usídlili v Polničce u Žďáru nad Sázavou. Když jsem po nich pátral, tak jsem zjistil, že někdy krátce po napoleonských válkách byla v Polničce asi polovina Jurmanů. A dnes tam není ani jeden. Jak skončily železárny, tak se rozprchli za prací. Jeden můj předek, Anton, přišel do Štěpánova, kde železárny ještě pracovaly. Brzy tam sice taky skončily, ale pokračovala tam slévárna. Všichni předci dělali v železárnách nebo ve slévárně. Táta a jeho bratr se vyučili modeláři a železárnám byli věrni až do důchodu. Brácha se taky vyučil modelářem, udělal si slévárenskou průmyslovku a dělal ve slévárnách. Mne to táhlo úplně jinam, ale nemohl jsem v té době studovat nic jiného, tak jsem vystudoval slévárenskou technologii a jako mladý inženýr jsem nastoupil první místo taky v těch slévárnách a strávil jsem tam čtyři roky.

Od dětství žijete ve Štěpánově, nepřemýšlel jste někdy o tom, přestěhovat se jinam?
Já vždycky říkám turistům, kteří k nám přijíždí, že se teď nachází na nejkrásnějším místě na světě. Krajina, údolí Svratky, ty vysoké kopce kolem a různé romantické útvary – to na mne zapůsobilo. Ale že bych to za žádnou cenu neopustil, to asi ne. Spíš naopak by byly některé důvody proč opustit, hlavně ty politické. Obec stále vedou komunisti, prohráli jediné volby v roce devadesát. Já jdu vždycky za pravdou a tak s těmi lidmi nemohu mít nějaký velký soulad.

Střední průmyslová škola strojnická a Žďár nad Sázavou.
Tehdy jsem nemohl nic jiného studovat, nechtěli mě pustit na gymnázium. Město bylo zrovna ve velké přestavbě, zažil jsem tam ještě staré náměstí, staré domy, které se během mého studia bouraly. Na tom náměstí se udělal socialistický projekt. Žďár prošel výstavbou, proměnou…. Já na ty doby vzpomínám rád, hlavně na tu legraci. Na internátě jsme měli takovou dobrou partu, bylo tam veselo a já jsem v žádné té legrácce nechyběl. Říkali mi Reces, protože jsem rád dělal recese. Na posledním srazu spolužáků jsem se dozvěděl, že už pět let, od minulého srazu, jsou na internetu umístěny fotky a naše třída je bloklá heslem: „Kdo se chce podívat, musí napsat jméno spolužáka Recese!“ V tu dobu jsem začal psát, někdy v sedmnácti letech, první příspěvky do novin.

A následovalo Vysoké učení technické v Brně. Jak na vás zapůsobilo Brno?
Bydlet stabilně ve velkém městě, to by asi nebylo pro mne. V té době mi to vyhovovalo, měl jsem spoustu zájmů, hodně jsem dělal sport , studoval jsem snadno, nemusel jsem tomu věnovat nadbytečné úsilí. V pátek odpoledne jsem přijel domů, večer byl trénink basketu, v sobotu večer první zápas, v neděli ráno druhý a pak ještě fotbal. Doma jsme měli takové malé hospodářství a muselo se furt pracovat a já jsem byl rád, že jsem vypadl z toho pracovního rytmu a měl jsem čas na ty své aktivity. Taky jsem v té době víc psal. Jinak Brno… Já dneska když někam přijdu, tak to chci všechno poznat. Ale tehdy jsem ten čas ještě trochu promarnil. Brněnsko, nejenom město, ale i nejbližší okolí, jsem mohl ve volných chvílích více poznat. Ale já měl tehdy hlavně ty sporty a taky ty povinnosti doma a tak jsem to všechno nestih.

Pak přišla roční vojenská služba v Plzni...
Časem se vzpomíná hezky na všechno. Já jsem narukoval k útvaru, který byl po tři roky vzorný a před mým příchodem byl nejlepší v západním vojenském okruhu. Lidově řečeno „pakárna“. Bylo to naprosto hrozný. Všichni velitelé alkoholici a hulváti. Někteří kluci se z toho zhroutili, já jsem byl naštěstí vždycky psychicky odolný, ale byly tam i nějaké sebevraždy. Byl tam zástupce velitele útvaru, tehdy vlastně druhý nejvyšší velitel, maďarský Slovák, naprostý pako, který nepoznal ani hymnu. Když se nacvičovalo na přísahu, tak se ptal: „To je hymna nebo chorál Kdož sú boží bojovníci?“ On to nerozeznal. No a taky neměl rád vzdělaný lidi, což jsem byl zrovna já. Neustále nás zesměšňoval a buzeroval. Chtěli jsme jim to prvenství zkazit, takže nakonec, když byly prověrky, jsme skoro všichni absolventi nastříleli do meze, netrefili jsme nic. A když se to hodnotilo, tak to bylo zase výtečně. Papír vždycky snesl všechno. Plzeňsko jsem moc nepoznal. Asi půl roku jsem se ani nedostal domů. Všechno jsem to stručně popsal v jedné knize, jmenuje se Normalizace. Nejenom to, že se ty střelby vyhodnotily takhle, ale i třeba to, jak jsme jezdili na cvičení. Já jsem dělal velitele čety pátračů-kresličů. Od radistů nám chodily informace o tom, jak létají nepřátelská letadla. My jsme se v tom museli zorientovat a ti mí kluci seděli a zrcadlovým písmem zapisovali cíle. Pak přišli naši velitelé, dokonce i nějaký generál, a ti to sledovali a v tašce měli plánek, jak to má vypadat. Stalo se taky, že to naše auto nebylo na radisty vůbec napojeno a my jsme si tam museli něco vymýšlet, takže když ti naši velitelé odešli na záchod nebo popíjet, tak jsme jim to z té tašky vytáhli, rychle se to namalovalo a my jsme byli zase výteční. Takže armáda byla naprostá fraška, stála jen peníze a poničené mládí mnoha generací. A ještě snad jedna věc. Když jsem nastoupil do Plzně, tak hned druhý den jsme jeli do Nepomuku, kde jsme byli šestnáct dní na úvodním výcviku. Tam jsem přečetl Černé barony, kteří se tam odehrávají. Manželka jednoho velitele je měla a půjčila nám je. My jme se rozdělili, každý měl knížku jenom jeden den a kudy chodil, tudy četl. Tehdy to byla četba nedosažitelná. Pochodoval jsem po nádvoří, kde se Černí baroni odehrávali a byli zfilmováni. Taky jsme hráli fotbal, my z Plzně a místní vojáci z Nepomuku. A já za stavu 5:5 jsem byl autorem osmi branek.

A dostáváme se k zaměstnání. Moravské energetické závody ve Štěpánově, Jaderná elektrárna Dukovany, odborné učiliště v Bystřici nad Pernštejnem - co jste tam učil?
Tam jsem byl patnáct let, od podzimu 89. Jako strojař jsem učil odborné věci- technologii, technické kreslení, stroje a zařízení, ale postupně, protože se po převratu učiliště rozdělilo na dvě ramena a nebyl tam nikdo na češtinu, tak jsem pak učil i češtinu, literaturu, tělocvik, no prostě co bylo potřeba.

A dnes?
Byl jsem pro nadbytečnost propuštěn. Když nás sloučili, zůstali tam lidé, kteří třeba ovládají gramatiku tak, že dělají hrubky do třídní knihy a i když proti mé práci nebyla nikdy z žádné strany připomínka, tak jsem šel jako první. Rok jsem hledal nějaké vhodné zaměstnání. Na Úřadu práce mi nebylo nabídnuto jediné odpovídající místo. Bylo to naprosto zoufalé. Měl jsem dvě možnosti abych pokračoval ve školství v Brně, ale když už jsem to měl podepsat, tak jsem na poslední chvíli couvl. A pak jsem litoval, že jsem to nevzal. Nebylo to jednoduché období. Pak jsem v létě prošel konkurzem na Informační centrum v Bystřici nad Pernštejnem. Od října tu mám ještě kolegyni, takže jsme na to dva. Připravujeme podklady pro Informační centrum, které se teď zrovna stavebně upravuje a měli bychom ho na příští turistickou sezónu otevřít. Tiskneme brožurky, máme na to grant, musíme vypsat výběrové řízení, splnit termíny...... To je teď moje parketa.

Vydal jste více než dvacet knih. Připomeňme alespoň některé - Pernštejnský tis, Smírčí kameny na Vysočině, Jak to bylo s partyzány, Bystřicko, Žďársko, Zlatá léta padesátá, Ve znamení zubří hlavy, Zubštejnské dědictví, Kde hledat poklad, Mluvit jako prezident... Kde hledáte náměty?
No, když se to tak vezme, tak většinou ve svém životě a v životě kolem sebe. Potkám člověka, který byl za komunistů vězněn patnáct let, předtím válčil proti Němcům a dvakrát se prostřílel z obklíčení. Němci ho nakonec nedopadli, ale komunisté mu za to, že byl statečný, napařili patnáct let vězní. Teď potkám další lidi, kteří mi vypráví, co je v padesátých letech potkalo. Začnu se tím zabývat, nejenom jejich vlastními osudy, ale celou tou dobou a už je z toho knížka.

Když jste psal Smírčí kameny na Vysočině, tak vám nedvědický kronikář Jiří Šmíd řekl, že kameny jsou diagnózou. Je to u vás chronické?
Já myslím, že u mne ne, ale u mnoha lidí ano. Je spousta hledačů a pátračů, co neustále jezdí, i tu mou knížku už mají zprohýbanou, jak ji používají v terénu. Mají s sebou samozřejmě i jiné věci - foťák, kameru a chlubí se, co už toho mají. Já tu diagnózu nemám, nejsem ten pravý nadšenec, byl jsem jednou v Aši na shromáždění členů společnosti a bylo vidět, že mám trošku nadhled. Tam byli ti správní zanícenci, kteří se hádali, kdo co objevil. A mně nešlo do hlavy, jak to mohli objevit, když už to před třemi sty lety bylo známé. Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem se u Ludvíka Kundery sešel s Vladimírem Preclíkem, který napsal už dvě knížky o smírčích kamenech a mně v nich chyběly ty od nás. Do té doby jsem o nich neměl ponětí, i když jsem jich pár na těch svých toulkách potkal. Řekl jsem si, že bych byl rád, kdyby o nich taky napsal, vždycky rád čtu o něčem z našeho kraje. S Preclíkem a Kunderou jsme si pak udělali výlet, našli jsme však pouhé tři kameny mezi Bystřicí a Věcovem, pak byla beseda, Preclík tam promítl svůj film. Bylo to bezvadný, ale já jsem pochopil a on mi to pak i řekl, že už o tom psát nebude. Už jsem myslím před deseti lety řekl někam do rádia, že když to nikde nenajdu, tak si to napíšu sám. A věděl jsem, že těch kamenů je tady hodně a že Preclík se o nich nezmíní, a tak jsem z nouze začal putovat. A teď vyšlo už třetí vydání Smírčích kamenů na Vysočině.

A jak dopadla vaše perspektivní známost, kterou jste v té době měl a kterou její kamarádka Marie chlácholila: „Snad ho ty kameny přejdou.“?
Perspektivní známost dopadla klasicky, druhého vydání se již nedočkala.

Určitě jste se setkal s mnoha zajímavými lidmi, ke kterým se nejraději vracíte?
Já si hrozně vážím pana Lukavského. Dohodli jsme se, že až tady bude v létě, že ho opět navštívím na kole, mám to tam a zpátky akorát sto kilometrů. Jestli nějakou tu okliku nepřidám. Podobně si vážím i pana opata Tajovského ze Želivu, odbojáře pana Koutníka, o němž jsem už mluvil, že se prostřílel několikrát z obklíčení. Ludvík Kundera, to je taky kapacita, chystám se v nejbližší době za ním. A bylo taky hezké, když jsem se stavil na chalupě u Martina Jirouse, Magora zvaného. Já jsem tohle všechno popsal v knize Nesmazatelné stopy, která je věnována osobnostem z Vysočiny nebo se vztahem k Vysočině, které jsem osobně poznal. Vážím si každého, kdo něco dovede.

Lidé se rádi dočítají o svém bydlišti, jeho historii, zajímavostech, budete dělat nějakou okružní cestu po Vysočině a napíšete nám o tom něco?
Teď v létě jsem to zrovna mapoval, to už je pro tu mou novou práci. Budeme vydávat brožurky o našem nejbližším okolí. Zapojí se do toho obce, každá bude mít svou brožurku, navíc bude ještě společná pro mikroregion a pro město. Já už to znám, takže jde spíš o to tohle aktualizovat. Ještě jsem poprosil starosty, protože mají jiný pohled, když tam bydlí. Chtěl bych po nich něco, o čem si myslí, že by se tam mělo objevit.

Píšete také pod pseudonymem Bořivoj Nebojsa. Jak vznikl a které knížky byly pod tímto jménem vydány?
Tohle všechno popisuju v brožurce Jak to bylo s Nebojsou. Tu jsem si sám financoval a napsal jsem ji proto, abych odpověděl těm zuřivým bojovníkům za svobodu na ty jejich řeči, které o mně pouštěli do novin. Pseudonym jsem použil kdysi, ještě když jsem dělal v MEZu, tam jsem občas psal něco na nástěnku. Bořivoj Nebojsa vždycky vyvolával úsměv. Pak jsem pod ním psal články v Dukovanském zpravodaji a jen šéfredaktor věděl, že to jsem já. Vždycky, když vyšel zpravodaj, tak byl poplach na OV KSČ, protože jsem tam tepal dobové nešvary. To už v Rusku jel Gorbačov, přestavba a já jsem to psal tak, že na to poukazuju v rámci boje za přestavbu. V té době jsem byl odměněn jako nejlepší dopisovatel, ovšem za články pod svým občanským jménem. Vedoucí tajemník KSČ mi předával diplom a nevěděl, že to je ten Nebojsa, který mu pije krev. Pak jsem se k tomu pseudonymu vrátil v pětadevadesátém, kdy jsem začal publikovat materiály o partyzánech. Bylo už šest let po převratu a stále se o tom psaly ty samé bludy. A tak jsem napsal čtyři příběhy o takových těch hodně problematických partyzánských akcí a tím to začalo. Netajím se tím, že píšu pod pseudonymem, nakonec vyšlo to už o pár let dříve ve Slovníku spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou, takže není pravda, že bych se za to schovával ze zbabělosti. Ale říkal jsem si, že to třeba hned lidi vědět nebudou a já budu mít více klidu na práci. A knihy, které jsem pod tímto pseudonymem vydal? Jak to bylo s partyzány, Zlatá léta padesátá a Normalizace.

Kam jezdíte na dovolenou?
Od roku 1991 jezdím do zahraničí jako průvodce-delegát. První tři roky jsme projížděli celou Evropu, od Švédska po Monako, ale od té doby jsme to tady na Žďársku už neprodali, takže od roku 94 jezdím prakticky stále jako delegát do Chorvatska. Nejsem ale ten, který musí ležet u vody a péct se na slunku.To určitě ne. Ale asi ještě radši jezdím u nás na kole. Letos jsem projel Polabí, vzal jsem kolo vlakem do Kolína a jel jsem od Libice nad Cidlinou přes Poděbrady, Nymburk, do kraje Hrabalova, tam jsem to všechno zbrousil. Kostomlaty, Kersko, Hradišťsko, Brandýs nad Labem - tam jsem měl u syna základnu. Bylo to perfektní. Na tom kole jsem byl už dvakrát v zahraničí, projel jsem Valašsko a tu Vysočinu samozřejmě nejvíc.

Zmínil jste syna, máte ještě další děti?
Mám dvě děti, myslím, že se naštěstí potatily. Rozvedl jsem se brzy, takže v dětství jsem na ně moc vlivu neměl. Ale časem se to měnilo, jakmile dosáhly osmnácti, přišly za mnou a já jsem s nimi vlastně prožíval jejich vysokoškolská studia. Dcera vystudovala historii, loni promovala na filozofické fakultě v Olomouci. Já jsem označován za takového amatérského historika, takže odtamtud asi ty geny jsou. No a Michal, ten studuje JAMU, studuje individuálně rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku.. Je spoluautorem mých dvou knih, dělá rozhlasové pořady, teď bude mít zrovna v Olomouckém rozhlase dva zajímavé pořady. A 13. listopadu dávají večer na Vltavě jeho rozhlasovou hru o filozofu Gardavském.

A ještě poslední otázka. Co vás na Vysočině dokáže nejvíce zaujmout, co k vám promlouvá?
Mám velice rád stromy a přírodu, spíše možná v takových větších celcích, ale ještě radši mám lidi. A lidé jsou různí. Už jsem někde řekl, že nejhorší strach je strach o místo. A myslím si, že tenhle strach má dnes spousta lidí. Je naprostá vzácnost otevřenost a upřímnost, dnes se každý o něco bojí, každý je ušlápnutý. Lidi by měli zvednout hlavu!