Když jsem ho viděla poprvé, hned mne napadlo: loupežník Rumcajs. A naprosto dokonalý, přesně tak jsem si ho vždycky představovala. Mohutný, zarostlý, zpustlý, každou chvíli čekáte, že mu z vousů vyletí roj včel, jen boty z červené kordofánské kůže mu chybí. Najednou stojí přede mnou a já si nejsem jistá, jestli se mi nezdá. Že by se tu někde natáčelo? Filmaři nikde, ale pohádkové zjevení nezmizelo, nezdálo se mi. Časem jsem si zvykla vídat na různých akcích rozložitou a zanedbanou postavu malíře Rudolfa Němce.Dozvěděla jsem se i jeho přezdívky. Mág Vysočiny, moravský Rasputin, pralesní muž. Ale pro mne zůstane vždycky loupežníkem Rumcajsem.

V Novém Jimramově ho najdete snadno. Nejen že ho tu každý zná, ale také je tu příjezd do jeho ateliéru viditelně označen. Příchozí zve pan Němec velmi srdečně dál. Když přijdete dovnitř, zůstanete v údivu stát a nevíte, kam se podívat dřív. Nad hlavou se klene tmavě modré nebe poseté tisícem hvězd. Na stěnách k vám promlouvají malířovy obrazy, v kachlovém krbu praská oheň a všude kolem spousta nádherných starožitných věcí. Mezi tím vším pohádková postava loupežníka, který neustále dýmá ze své nepostradatelné fajfky. Modré oči mu září zpod krempy ošuntělého klobouku, chvílemi se mračí, chvílemi propuká v nakažlivý smích. Je jako stvořený pro rozhovory. Většinou se ho na nic nemusíte ptát, sám vám vykládá, jen je třeba ho tu a tam popostrčit, když ztratí nit. Proto jsem se taky rozhodla nepřepisovat naše povídání jako otázky a odpovědi, ale rozdělit je do několika tématických celků.

Dětství
Já jsem z Moravského krasu. (Pohled z okna). Tolik sněhu tam bývalo. A možná ještě víc. Ale ono se to možná zdá, protože to jsem byl malej.
Když jsem chodil do školy, tak tam přišli na to, že mám výtvarné nadání. Jednou mi naši slíbili, že půjdeme v Brně do cirkusu, ale pak se pohádali a do cirkusu se nešlo. Já jsem se tam ale tak těšil, že jsem se sebral a utekl jsem. A v tom cirkusu jsem žil, to mi bylo šest let. Hledala mne policie, to ještě bylo za protektorátu. A v tom cirkusu měli tolik malejch fakanů, že ani nepostřehli, že mají jednoho navíc. Mě se tam hrozně líbilo, ale když se potom stěhovali, tak jsem už nechtěl jet dál a vrátil jsem se domů.A naši měli takovou radost, že mě otec ani nezřezal. Doma jsem celý cirkus namaloval a tak zjistili, že umím i perspektivu. Kreslil jsem všechno, od maringotek, přes stan, všechny zvířata.

Léta studentská
Nikdy mne z žádné školy nevyhodili, vždycky se mne zastávali, zúčastňoval jsem se různých soutěží v kreslení. Já jsem odešel sám. (smích)
Můj otec nechtěl, abych šel studovat, že se malováním neuživím. Chtěl, ať se nejdřív vyučím řemeslu. A já jsem přemýšlel, kde mě můžou vzít do učení s mým fortelem, vždyť by mě každej mistr musel zabít. Otec sám byl fantastický řemeslník. Bylo mu putna, jestli přibíjí hřebík pravou nebo levou rukou. Na něj se chodili dívat! On byl tak šikovnej! A když viděl ten můj nezájem a tu moji neschopnost, tak řval: „Mámo s kým toho parchanta máš, to nemůže být moje!" A já jsem mu jednou řek: „To máš tak tati. Ty nedokážeš nic namalovat ani špatně a já ten tvůj výrobek aspoň špatně dokážu udělat."
Tak jsem se tajně přihlásil na školu a oni mne přijali. Z výtvarných předmětů jsem nikdy jedničku neměl,já jsem do některých hodin vůbec nechodil. Když dělali ty základní věci, různé čtverečky a barevné spektra, to mi nešlo. Tak já jsem pak vůbec do těch hodin nechodil. Většinou jsem dělal jen to, co jsem chtěl. Málokdy to, co mi řekli. Jednou jsem dělal vítěznou Koreu. Takový ty šikmooký jsem tam měl, oni drželi ty flinty. A až jsem to měl všechno hotový, tak se mi v pravém rohu udělala kaňka a já si říkám: „Ježiši Kriste, já to přece nebudu dělat znova". Dneska už bych tam ještě něco přimaloval, ale tehdy jsem jako jedinej na světě udělal paspartu. A pan profesor, když to viděl, tak řval: „Ty hajzle jeden!" A honil mne po škole, dokud jsem mu neutek. To byl pan Hrbek, ten mě miloval, taky mě bez zkoušek přijal na a akademii. Ale stejně jsem z ní nakonec utek.
Nikdy mne nebavilo malovat realisticky. Když jsem pak jednou přišel na akademii se svým obrazem, pan profesor Jílek ke mně přiběh a říká: „ Víte, Rudolfe, to co jsme vás učili je blbost. To je nesmysl. Vy musíte jít ven, podívat se na tu krajinu a pak přijdete dom a to co jste si zapamatoval a co je ve vás, tak namalovat." Ale to mi řekl, až když jsem byl ze školy pryč.

Bydlení
Já jsem chtěl zůstat v Moravském krasu, chtěl jsem tam stavět okál, ale v té době umřel strýc, který mi měl se stavbou pomáhat. Já si neumím ani zavázat boty, nějaké řemeslné práce pro mne nepřipadají v úvahu, tak jsme koupili barák v Novém Jimramově. Napřed jsme koupili jeden, tam bydlí manželka a pak druhej, abychom se nemuseli vidět.Ráno, když člověk stává, tak nemusí poslouchat „obleč se, zezuj se, umyj se,vyčisti si zuby...".Já každému říkám, že si jednou ve dveřích nechám tajně udělat okýnko a až manželka přijde, tak to okýnko otevřu, ona mi dá jídlo a já jí dám špinavý nádobí. Venku bych nechal mikrofon a nahrál bych ty její řeči. „Takového vola, to svět ještě neviděl, to jsem se vdala." To by bylo krásný.
Člověk by měl mít tolik peněz, aby neměl hlad a měl určité pohodlí. Nato jsem přišel až teď, až mám dva baráky.

Náklonnost k alkoholu
Já to mám těžký, protože ten alkohol je tak dobrej a tak ho miluju! Teď už bohužel nemůžu tvrdej alkohol, už su starej. Má žena říkala: „dokud není flaška prázdná, tak on u toho sedí."
Jednou jsme byli v takové lepší společnosti u někoho na návštěvě a on dal láhev martelu na stůl a zapomněl mi nalít. A já jsem se těch patnáct nebo dvacet minut na to díval. Moje žena seděla vedle, ta nepila, protože řídila a to snad byla nejšťastnější chvíle v jejím životě, když se dívala, jak mám na to chuť, sbíhají se mi na to sliny a chutě. Martel a zadarmo (smích). Až nakonec ten hostitel na to přišel, tak mi nalil. A já jsem to potom dohnal.

Zaměstnání
Já jsem dělal snad všechno. A vším jsem byl rád. Dokonce i v dolech jsem dělal. To bylo v době, kdy byly nábory a každého nutili, aby šel na rok do dolů. Já jsem tam šel proto, abych se dostal o dva měsíce dřív z vojny. Byl jsem tam půl roku. Tam byla vždycky plná místnost lidí, kteří chtěli odejít z těch dolů, ale nikoho nepustili. Ale mne vyhodili! Já jsem byl tak neschopnej, že oni sami přišli na to, že jsem pro ty doly nebezpečný, že bych je mohl zlikvidovat. Tak mě vyrazili. V dolech byly různé odměny, říkalo se, že se horníci mají dobře. Můj otec chodil po hospodách a po známých s mýma výplatníma lístkama a říkal: „Račte se podívat, to je nejmíň placenej horník na světě." Já jsem míval takové výplaty, že to prostě bylo až směšný.
Taky jsem dělal hostinského, to jsem se měl strašně dobře, protože jsem jenom střídal za dovolenou. Neměl jsem žádnou starost, přišel jsem do zaběhnutého podniku a jenom jsem to tam pohlídal, než se vrátil ten, který tam měl být..
A taky jsem za ožralého svařeče svařoval. Svařovali jsme takové háčky na potrubí. Já jsem mu měl jen pomáhat.
Byl jsem pingl, kuchař, taky jsem vybíral parkovné na Milovech. Říkal jsem: „Račte vstoupit, parkujte, čím víc vás tady bude, čím víc zaplatíte, tím více socialismus poroste." Vykládal jsem tam spoustu nesmyslů, lidi se řehtali, ale dělal jsem to jen jednu sezónu, pak už mě nechtěli.
Myslím, že jsem dělal snad všechno. Víte, co to je řezat pražce? Tak to mě nechali dělat, vydržel jsem to jen jeden den a pak jsem opravdu onemocněl.

O umění
Když jsem dělal zkoušky ze sochařství, tak jsem dělal psa. A dělal jsem ho i za tři další. Oni nevěděli, jak to modelovat, tak mi dali kus té hlíny a já jsem jim to udělal. To by mě bavilo, ale už je pozdě.
Rád bych dělal samorosty. Jeden ze Svratky dělal samorosty tak, že je sám tvaroval. Nechal je růst, ohýbal je.
To co dělám já, tomu říkám banální realismus. Z reálu se musí vycházet.
Je těžké říct, co je umění. Já říkám: „ Když tě ten obraz přitahuje, ať je jakkoliv dělanej a i když mu nerozumíš a přesto se ti líbí, tak tam začíná umění."
Jednou jsem komusi dal do tomboly obraz. Ten měl cenu takových pět tisíc, byl jako první cena spolu s dárkovým košem. A ten kdo tu první cenu vyhrál, když mu řekli, ať si vybere, tak si vzal ten koš. On si nevzal ten obraz, ale ten chlast a to žrádlo, co bylo v tom koši!
Můj první obraz, to byla Lipenská přehrada. Dozadu na obraz se dávala taková nálepka a já, jak jsem byl rozrušenej, tak jsem ji tam nalepil obráceně. A když jsem pak šel Kobližné v Brně a v galerii visel můj obraz. Ale obráceně! Takže můj první obraz byl prodaný obráceně.A bylo to nádherný, moc se to líbilo, protože tam vlastně byla voda a nebe a ono to vlastně obráceně bylo ještě hezčí.
Maluju i krajinky nebo portréty, ale za peníze. Já nepotřebuju peníze, má žena potřebuje peníze.

Rodina
Mě říkají mág Vysočiny a má žena říká, že to je zkratka magora. My máme tituly, víte? Já jí zase říkám baba Jaga. Ale to nemyslím zle, já mám svou ženu rád! Jednou jsem jí koupil auto a teď, když jsem ji viděl, mladou a krásnou, běhala okolo toho auta a já jsem byl zrovna při penězích, tak jí říkám: „Helenko, co chceš ještě? Chceš kožich?" „Ten mám." „Tak co chceš ještě?" A ona se tak podívala do dáli a povídá: „Služebnou."A teď, na stará kolena dělá služebnou ona dětem a vnoučatům. Ale to je z lásky. Děti mám tři, ale hlásím se jenom ke dvoum. Jedna dcera se trochu potatila, dělá módu. Ale bydlím raději se svým psem. Mám ho od jeho čtyř nebo pěti měsíců. On mě miluje, má rozum malého dítěte. Nikdy ho tu nenechávám samotného, kamkoli jedu, tak jede se mnou. Jednak je to atrakce a ještě mne nikde nevyhodili.

Hodnoty
Víte, kolik mi je? Sedmdesát. Čím je člověk starší, tak ta agresivita, ten sex a to všechno, to míjí a člověk se najednou dostává k úplně jiným hodnotám. I když vám někdo ublíží, tak řeknete: „Ten hajzl..." A nedomluvíte, protože si v duchu řeknete: „Vždyť tys nebyl o moc lepší."

Při pohledu na malířovu zanedbanou postavu by v něm málokdo hledal něžnou duši. A přece tam je. Jako když se z ošklivé kukly vylíhne nádherný motýl. Rudolf Němec nejen maluje, ale také píše básně. Jeho poezie je něžná, náladová, výmluvná..... Po přečtení některých jeho básní vidíte najednou úplně jinýma očima jeho ošuntělý zjev. Je škoda, že jen málo z jeho básní bylo uveřejněno, určitě by si zasloužily více pozornosti. Tak alespoň něco pro inspiraci:

Když v noci Fryšávka
Zalitá měsícem
V proudu se třpytí
Tajemně šije si do břehu ve stínu stříbrnou nití
Flitry do podvazku

Pak šeptá mě do uší
Mazlivě otázku
Dám-li jí duši svou
A zda noc jí sluší
Že slepý já láskou k ní
I stromy vědí
Smlouvají větvemi
Jak svědci v naději
Že před sluncem, ráno
S vlnami v objetí
Řekneme
Ano

Když vítr si splašeně
Za humny na polích
Vysochá ze sněhu
Podivné tvary
Pak
V oblých závějích
Zahrají ozvěnou
Z jeviště do šera
I čáry máry
A
Tohle divadlo
Dramaty posedlé
Ovádá duši mou
Smyslnou mocí než
Slunce s magií
Klekáním přeladí
Měsíčním zvoněním
Do bílé noci

Zas slunce
Sklouzlo ze mraků
Rozmarně hravé s láskou hned
Přilehne něžně k větvím stromů
Ustele v lesích hebký mech
Roztančí louky prostře v polích

V tu chvíli štěstím tajím dech

Když potok steče na řeku
A v jejím rytmu se vlní břeh
Když skřivan bez not zapěje
A v úlech včely sladí med
Tehdy
Já šťastný se k slunci klaním
S vděčností že zkrásnělo můj svět
A zrakem hladím jako dlaní
Každičký živý boží květ
s modlitbou k němu s prostým přáním

abych tu nebyl dnes naposled