Václav Flesar - restaurátor a výtvarník

Václav Flesar - restaurátor a výtvarník

Pana Flesara jsem potkala v jimramovské Síni rodáků. Nejenže tam dělá průvodce, ale minulý týden zde také vystavoval své obrazy. A je to nejen malíř a restaurátor, ale také keramik, vychovatel, amatérský historik a velice zajímavý člověk.

Vy jste mi říkal, že pocházíte ze šlechtického rodu...
Můj dědeček se jmenoval Maurizio, česky je to Mořic a narodil se roku 1859. Byl synem knížete Eduarda Collalto z Brtnice. Ten měl panství v Německém Rudolci, Černé, Uherčicích, Okříškách a Brtnici. Dědeček byl synem nemanželským a když mu bylo šest let, tak ho se souhlasem matky poslali na studium do Vídně. Tam byl vychováván v katolickém lyceu, ve kterém studovaly děti ze šlechtických rodin. On byl napůl z rodiny velice bohaté a na druhé straně z rodiny velice chudé. Jeho maminka, Františka, narozená roku 1827, byla z obyčejné selské rodiny.
Rod Collalto přišel do českých zemí po Bílé hoře roku 1623 a koupil panství, o kterém jsem mluvil, kromě Okříšek a Uherčic, za docela směšnou sumu. Byly to sice tisíce, ale bylo jim to prodáno za zásluhy v boji proti českým bratrům, takže panství mělo mnohem vyšší hodnotu.
Můj dědeček pracoval po celý život ve vrchnostenských službách. Když se vrátil z Vídně, tak uměl několik jazyků. Chvíli byl ve vrchnostenských službách a pak ho poslali do další školy, která vyučovala základy telegrafie a poštovnictví do Solnohradu. Tam byl několik roků a vrátil se zpět. Na panství pak měl na starosti zasilatelství a opravu a udržování rybníků. Těch bylo mnoho.
Později, když měl narukovat, tak mu jeho o čtyři roky starší, nevlastní bratr Emanuel poradil, aby se rok někde schovával a když ho do roka nenajdou, tak že nebude muset narukovat do tříleté vojenské služby v rakouské armádě. Dědeček ho poslechl a schoval se u nějakého sedláka v Šachotíně u Polné a za rok a jeden den se vrátil do Rudolce a dělal hloupého, že nevěděl, že má narukovat. A vojenská služba ho minula.
Svoji budoucí manželku si našel v Brzkově. Ale jeho otec chtěl, aby si našel manželku ze šlechtického rodu. Možná by s tím i souhlasil, kdyby nevěděl, koho mu vybrali. Byla to šlechtična z rodu Šporků a měla o třicet let víc než dědeček. Ten prohlásil, že než bohatou a starou, tak raději chudou a mladou. A vzal si Kateřinu z Brzkova. Když to takhle dopadlo, tak byl vykázán z vrchnostenských služeb. Měl zakázán i vstup na zámek Brtnice. Časem se však situace uklidnila a on byl zase povolán zpátky. Se svým bratrem Emanuelem vycházel vždy moc dobře. Ty vztahy byly velice zajímavé.
Do roku 1903 byl zase v knížecích službách a pak musel na rok narukovat do armády. Dostal hodnost podporučíka a zajišťoval zásobování armády na rakouských územích. Jezdil do Turecka, Bulharska a Rumunska. To se mu líbilo. Pak se vrátil a do roku 1907 byl opět ve vrchnostenských službách. Pak ho poslali do italského Terstu. Tam byl sedm let, dělal tam vedoucího pošty. Po návratu do Rudolce byl opět zaměstnán u vrchnosti a po první světové válce odtud odešel. Pak buď pracoval nebo nepracoval, jak se mu chtělo. Ponejvíc jezdil se svým urozeným bratrem po vlastech českých a utráceli vrchnostenské peníze. A měl se do smrti dobře. Zemřel v září 1929 v Rudolci. Pohřeb mu vystrojili Collaltové.

A jak jste se dostal k malířství?
V roce 1949 jsem končil v Bohdalově měšťanskou školu a pak jsem šel na karlovarsko, kde jsem se vyučil keramikem. Následně jsem si dodělal průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech a souběžně obor výtvarník-restaurátor. Pak jsem šel na vojnu, po vojně jsem nastoupil jako vychovatel v Jimramově v učňovské škole pro zedníky. Později to byla škola železničářská. Vystřídal jsem několik zaměstnání, většinou jsem ale byl vychovatelem mládeže, V Bystřici nad Pernštejnem, v Jimramově, v Poličce. K malování jsem se vrátil asi v osmdesátých letech.

A restaurátorství?
K tomu jsem se vrátil také. Je to práce velice náročná. Jsou dva druhy restaurátorů. Jedni mohou restaurovat sbírkové předměty v muzeích, což já nejsem. Já jsem z těch restaurátorů, kteří pomáhají obnovovat veřejné památky, které nejsou ale napsány na seznamu jako dědictví státu. Ty sbírkové věci jsou cennější. Já dělám běžné opravy starožitností, jako je nábytek, řezbářské práce, oprava soch a plastik atd. Co není v seznamu národních památek.

A vracíte se někdy také ke keramice?
Ne. Původně jsem si chtěl zakoupit elektrickou pec, hlína se dá sehnat kdekoliv. Ale nešlo to z časových důvodů. To zaměstnání bylo tak časově náročné, že to malování bylo pro mne přijatelnější. Když skončím malovat, tak dám štětec do terpentýnu a začít zase můžu třeba za tři dny. Ale u té keramiky musím tu věc dokončit, protože hlína stále pracuje, smršťuje se a musí se vypálit, glazurovat, malovat. Když maluju obraz, tak ho můžu malovat třeba celý život.

A tak se pan Flesar věnuje malování. Svou výstavu v Jimramově právě ukončil. Ale příští rok slíbil další. A kdybyste se s ním chtěli poznat, můžete ho najít každý den v jimramovské Síni rodáků. On sice není rodák z Jimramova, ale jeho kouzlu propadl natolik, že se o výstavní prostory teď stará. A dobře.