Jaroslav Samson Lenk zpívá jednu píseň, která začíná slovy: „V naší ulici bydlel pan Svoboda, že se pořád smál, měl přezdívku „Pohoda". A končí tím, že se pan Svoboda musel odstěhovat na „ňákou samotu, někde u Náchoda. Tady měl Samson Lenk nepřesné informace, protože pan Svoboda se z města přestěhoval do Radňovic a stal se malířem. A směje se pořád.

Navštívila jsem ho v jeho ateliéru, nejdříve jsme si prohlédli jeho obrazy a pak jsme si povídali. Ateliér voněl dřevem a barvami a Jan Svoboda povídal. O obrazech, o životě, o umění, o tvorbě nábytku, o tom, co má rád, prostě o všem možném.

Obrazy Jana Svobody jsou většinou laděné do jednoho odstínu, s jednoduchými liniemi. Jsou důkazem rčení, že méně je někdy více. Jejich názvy vypovídají o autorově smyslu pro humor, jakoby je vůbec nebral vážně. Maškarní jelen, Dosud neobjevený herbář, Vyšívací matrice č. 44, Anděl se spirálou, Venkovani ve městě......

Jak se vám přecházelo z velkoměsta na vesnici?
Velice skvěle. Já jsem v té době měnil všechno, i práci.

Vy jste nějakou dobu pracoval i v divadle.
No, to jo, s tím jsem si tak nějak amatérsky pohrával. Ale zjistil jsem, že hercem být nechci. Někteří herci jsou však dodnes mí klienti. A já se stále více utvrzuji v tom, že jsem se rozhodl dobře. Tady jsem mnohem šťastnější, spokojenější a volnější.

Zezačátku jste prý nechtěl v okolí vystavovat?
Taky jsem dlouho nevystavoval. Před nějakou dobou jsem povolil vystavovat v Bystřici, kde měla galerii paní Matoušková. Oni mne několik let přemlouvali a já jsem pořád nechtěl. Pak jsem se tam jednou jel podívat a oni tam měli krásnou dřevěnou podlahu ze širokých prken. A kvůli těm prknům jsem tam tu výstavu nakonec udělal. Ty mne dostaly. Třeba v Novém Městě jsem taky nechtěl nikdy dělat výstavu. Ale teď už jsem si jistý tím, co dělám a věřím si natolik, že mi už nedělá problém tady vystavovat. I když stále ještě musím poslouchat ty řeči, že „to bych namaloval taky". To je marné, toho se nezbavíte. Pro mne je v umění jediná kategorie a to líbí-nelíbí. A tak by se to mělo posuzovat.

Jaký byl váš první obraz?
To vůbec nevím, nepamatuju si ani ten, co jsem maloval před měsícem, natož ten první.

A co ještě děláte, kromě obrazů?
Dělám i nábytek. Baví mne to. A taky dělám sochy. Ty teď mám na výstavě v Novém Městě. S nimi je taková těžká práce a moc se mi do toho nechce, tak je vždycky dělám tak nějak opatrně. Když už fakt roupama nevím co bych, tak začnu nějakou sochu. Nebo když potřebuji na výstavu. Nebo když si někdo objedná. Teď třeba má jeden pán u mne zamluvenou sochu, už mu ji rok dělám a ještě jsem na to nešáh.

Děláte i z jiných materiálů, než ze dřeva?
Jen dřevo. Já nic jiného neumím. Vedle ateliéru mám truhlářskou dílnu, kde tyhlety věci vznikají. Mám i svůj katr, tam si nařežu vždycky desky.

Jak jste maloval ve škole?
Ve škole jsem maloval blbě. Dokonce když jsem byl na gymnáziu v Novém Městě, tak jsem měl i zakázané malovat. Takže já jsem v hodinách výtvarné výchovy dělal čísla na stoly na ples. To byla práce vyhrazená pro mne.

A jak se vaši učitelé výtvarné výchovy tváří dnes na vaše obrazy?
To by mne taky zajímalo. On už tady ten pán neučí, ale on měl dost problémů i sám se sebou. Ale nevím, možná to opravdu nestálo za nic, já si to moc nepamatuju.

Jak vás vůbec napadlo začít malovat?
Já jsem začínal z ničeho. V rodině nemáme žádnou výtvarnou tradici, nikdy jsme ani nenavštěvovali žádné výstavy. Já jsem z celé rodiny jediný, kdo se tak nějak odlišuje. Jsem přesvědčený o tom, že to v člověku je. Malování je sice pěkné a moc rád ho dělám, ale taky cítím, že jsou hodnoty nad tím, které mne zajímají. Když se vzdělávám, tak se nevzdělávám v tom, jak nanášet barvy, ale zajímají mne spíše otázky celého života a tak. Jestli jste četla Stopařova průvodce, tak tam právě nějaké bytosti sestrojí šílený počítač, do kterého dají základní otázku života, vesmíru a vůbec a ten počítač asi milión let zpracovával všechna dostupná data a odpověď je čtyřicet dva. A nikdo neví, co je otázka. Takže já řeším taky základní otázky života, vesmíru a vůbec.A výsledek je čtyřicet dva. A potom jsou figury na obrazech modré a tak a to je ta odpověď, která je trošku nesmyslná a souvisí to s tím, jak vlastně to mám všechno v tom životě postavený.

Vy mi připadáte jako velice optimistický člověk.
No, my to máme tak zařízený. V podstatě to je součást toho, k čemu jsem v životě došel. Když už tady člověk jednou je, tak je docela příjemné si to užít, než být naštvaný. Je to velmi jednoduché. Ono to tak je. Jestli se teda nerozhodnete, že to ukončíte na nějakém kandelábru. Pomůžu si nějak, když budu furt naštvaný? Ne, vůbec ne. Ale zase když zjistíte, že vám nejde mobilní telefon a hrnou se na vás pořád nějaké problémy, pak je to poměrně velká práce, zůstat v pohodě. Já to mám vlastně jako pracovní prostředek. Já nepracuju, když jsem nemocný, když jsem vystresovaný nebo naštvaný. Nechci to dávat do svých obrazů. Člověk do nich vždy předává něco ze sebe. A já do nich chci dávat pohodu, pokoj, humor a to si myslím, že lidi potřebují pořád. A když to z těch obrazů vyčtou, tak je to bezvadný. A když mi za to ještě zaplatí, tak je to ještě lepší.

A bylo těžké dostat se do podvědomí lidí jako samouk?
Já jsem s tím nikdy problém neměl. Většinou s tím mají problém ti autoři, kteří se tak cítí. Znám pár kolegů, kteří nemají školu a opravdu pořád hledají hodnocení sama sebe a pořád se podceňují. Já se moc podceňovat neumím. Ale mají s tím problémy i někteří zákazníci. Teď jsem měl jednoho klienta, který moje věci kupoval, protože mu někdo poradil, že je to dobrá investice. Vyloženě to kupoval kvůli investicím do budoucna. A potom mu někdo řekl, že nejsem akademický malíř a už se tu neobjevil. Já jsem u toho byl, když se to dozvěděl. A v tu chvíli jsem si říkal, že pojede domů a vrátí mi ty obrazy. Ale to neudělal, tak daleko nedošel, ale už se tu neobjevil.
Já se strašně chlubím několika věcma. Jedna z nich je, že jeden lesní dělník si střádal dva roky na obraz, který si ode mne bral. Pak mi ho zaplatil ve dřevě. To já potřebuju furt.
Pak se chlubím tím, že jednou v galerii chtěli ukrást můj obraz.. Tak tím se taky chlubím. Ale nepovedlo se, paní prodavačka měla dostatek obezřetnosti a zastavila je a požádala, aby jí ukázali tašku. Ale už se tolik nechlubím, že ten můj obraz tam byl nejmenší. To už nikde neříkám.

A naopak čím se nechlubíte?
V podstatě to, čím se nechlubím, jsem už odstranil nebo se o to snažím. To patří k tomu přesvědčení, že člověk má být v pohodě. Samozřejmě, že mám problémy, ale nakonec co je komu do toho. Každý má problémy svoje a já budu ještě druhého otravovat těmi svými problémy. Třeba v tvorbě nijak moc problémy nemám. Někdy si sice myslím, že by lidi mohli více chápat ty moje obrazy.

Někteří malíři proto, aby lidi více chápali jejich obrazy, k nim připojují ještě příběh.
To je pravda, ten příběh je hodně důležitý. Někteří galeristé to mají jako svůj výrobní nástroj. Chtějí po mě taky příběhy, aby je mohli sdělovat a líp se jim to pak prodávalo. Já se k tomu stavím tak trošku obezřetně. K některým obrazům příběhy mám, ale většinou si myslím, že ty příběhy tu vlastní tvorbu tak trochu zlehčují. Ty moje skutečné podněty jsou trochu jiné. To je na dlouhé vysvětlování. Já se to vždycky snažím buď odlehčit humorem nebo uzemnit k nějaké obyčejnosti a všednosti. Když namaluju ptáka, tak ho radši nazvu slepice, než orel. A když by to byl orel, tak se to bude jmenovat třeba houpací orel. Dávám si záležet na tom, aby se ty věci netvářily příliš vzletně. Jsem pořád usazený v nějaké, sice zkreslené, ale realitě. Teď s tím mám trošku problém, protože mne napadají samé abstraktní obrazy a tak se pomalu dostávám trochu jinam. Ale to, co tady říkám, už třeba nebude za dva roky platit. Já ty názory měním. Mít pořád stejný názor, to je sice pěkné, ale znamená to strnulost. Aspoň pro mne.

Ve svých obrazech používáte jenom jednoduché obrazce....
Jeden galerista mi říkal, že u mne začíná být důležitější to, co nenamaluju, než to, co namaluju. To co do toho obrazu nedám. To je v tom obraze cítit, ale není to tam vidět. Tento galerista je velký znalec mých věcí..... Teda nevím, jestli je takový znalec, ale rozhodně o tom umí pěkně mluvit.
Když jsem měl ve Městě vernisáž, tak to byla největší vernisáž v novoměstské galerii. Bylo tam dvě stě padesát lidí. Já nemívám kunsthistoriky, většinou si to uvádím sám. Tady měl úvodní řeč jeden galerista, ale toho jsem si uvedl sám. Takovým dvacetiminutovým divadlem. Já mám rád fórky, aby se lidi se bavili. Spoustu lidí jsem pozval já a třetinu lidí pozvala galerie. Ti moji lidé už jsou zvyklí, ví, že bude nějaká sranda. A strhli ke smíchu i ty ostatní a bylo to skvělý. Ne vždy se to povede, někdy za to můžou lidi, někdy já. A v Novém Městě se to zrovna povedlo.
Já na takových akcích třeba sundám obraz ze stěny a ukazuju, z čeho je a nakonec ho úplně rozcupuju na nitky a na třísky. A někteří jsou z toho na nervy a nechápou, že mistr si může dělat srandu. Pomalu jim tuhne úsměv.
Teď nevím od čeho jsem odbočil, ale určitě to nebylo tak důležitý.

Malování vás teď tedy živí....
Jenom takovou vsuvku - dobře mne to živí. I když otázka je, co si člověk představuje pod pojmem dobře.
Ze mě původně udělali projektanta-stavaře. Teď nevím, jestli mám ten titul inženýr. Sice jsem ho dostal, ale do občanky jsem si ho nedal, chtěl jsem tam mistra, ale toho mi tam zase nechtěli dát oni.
Do devadesátého roku jsem dělal v projekci v Brně, ale už po roce osmdesát osm jsem věděl, že už to dlouho nevydržím. Maloval jsem si doma po nocích. Kvůli mně pak přišel ten osmdesátý devátý... Já jsem dělal jenom nějaké kresby a vůbec jsem nevěděl, jak to chodí u výtvarníků. Neznal jsem se s jediným výtvarníkem, s jediným galeristou. Byl jsem úplně mimo. Nevěděl jsem ani jaké barvy použít, nikdy jsem to neviděl. Natáhnout plátno jsem taky neuměl. Ale věděl jsem, že chci jít na volnou nohu. Koupil jsem si šest dlát, dost šílených a vyřezal jsem betlém. Našel jsem si „Krásnou jizbu" nebo jak se to tehdy jmenovalo a říkal jsem: „Já su lidové řezbář a dělám tady ty betlémy." A oni si jich objednali dvacet. Já jim je udělal, oni mi dali peníze a já se jich ptal, co teď. A oni: „Jak co teď" „No co budu dělat, kolik dalších?" A oni už nic nechtěli. Ale pak to nabralo šílené obrátky, dělali jsme spoustu betlémů pro různé další prodejny. Kdo měl z příbuzných a kamarádů ruce, tak předřezával a já jsem pak už dělal jen ty obličeje a tak. Ale byla to tak trochu nuda. Pak jsem si zlomil ruku a vyřezávat jednou rukou se nedá, ale malovat jo. Tak jsem začal malovat a k tomu vyřezávání jsem se už nevrátil. Už jsem se uživil malováním.
Já jsem to nijak neřešil. Neřešil jsem, že to může blbě dopadnout. Moje žena byla tenkrát se třetím dítětem na mateřské, neměli jsme nic. A vůbec jsem neřešil, že bych mohl taky neuspět. Naštěstí se tak nestalo. A až zpětně jsem si po několika letech uvědomil, že to taky mohlo dopadnout hodně blbě. Tak jsem se k tomu dostal.

Kolik barev používáte?
Teď už všechny. Ale za komunistů jsem ani netušil, jak mne to ovlivňovalo. V těch osmdesátých letech byly ty kresby šedé, hnědé, tmavozelené a do všeho se míchala černá. To bylo všecko. Jiné barvy jsem nepoužíval. Po převratu jsem začal používat i jiné. Najednou jsem maloval třeba žlutou. Dřív by mne nikdy nenapadlo použít žlutou. Teď jsem se učil další barvy. Modrá, těžká barva, hrozně těžká a neuměl jsem ji používat. Začal jsem s ní asi v polovině devadesátých let. A postupně další barvy. Nakonec fialová a růžová. Ty jsem přibral před nějakýma šesti rokama. Teď už umím všechny barvy a tak se chlubím.

Máte ještě nějaké jiné koníčky, kromě malování (což je vlastně práce i koníček dohromady)?
Jedním koníčkem, ale musím říct, že už mne opouští, jsou americké automobily. Já mám strašně rád americká auta. Do 96 roku jsme neměli žádné auto, pak se to nějak zlomilo.Teď mám tři americká auta, jedním z nich je šest a půl litrový GMC z osmdesátého šestého roku, to je můj miláček.

Leštíte?
Ne, ne, jezdím, já nejsem leštící typ. Já se rád jedu projet. Ze silnic udělám jednosměrky, protože to je širší, než traktor. A letos mne ta exhibice, která mě vždycky tak bavila, pomalu opouští.
A druhý můj koníček se s tím prvním naprosto popírá, ten je spíše takový ekologický. Baví mne alternativní energie a takové věci. Větrné elektrárny a tak. Teďka se snažím být nezávislý na elektrice. To se dováží taková potvora a systém je takový, že mění tepelnou energii na elektrickou. Vzniklo to jako vedlejší produkt při výrobě atomových ponorek. A víc o tom nebudu říkat.
Letos jsme dávali sluneční kolektory, tak to byla moje nová hračka. Celý měsíc jsem chodil po půlhodině sledovat teploměry, kochal jsem se těmi čísličkami, co tam blikaly.
Nebo když jsem měl nový kotel na dřevo, tak to jsem ho furt osahával a poslouchal. To je moje.
Teď startujeme se ženou myšlenku o permakulturní zahradě. To je o tom, že máte to zemědělství uspořádané tak, že za vkládání minimální námahy máte maximální výsledky. Nepracuje se s chemií, skladby rostlin jsou takové, aby se vzájemně chránily proti škůdcům. Je to velmi precizně vypracované a je to jedna z odrůd biozahrady. Prostě využijete každou biologickou vlastnost rostliny, každou fyzikální vlastnost prostředí. Všechno to do sebe zapadá. A to mám hrozně rád když věci tvoří ucelený celek. Zní to blbě, ale má to smysl. Já jsem hodně citlivý na to, když někde něco z něčeho trčí.

A co dělá manželka?
Ta to má takové pestré, ale v podstatě dělá hlavně dvě věci. Podporuje mne, to je nejzákladnější. Celá rodina dělá na mne, já nedělám nic. Ale vážně, moje žena dělá kurzy pro nastávající rodiče a už se jí to docela rozběhlo. Už to není tak, že by jí tam přišla jedna matka, ale má několik skupin ve Žďáru a v Novém Městě. A pak také učí pár hodin denně na zdravotní škole. Ona je porodní bábou. Matky jí často volají kvůli kojení a to tak často, že umím matku rozkojit i já. Když ona nebude doma, tak já jim klidně poradím taky. Mám radost z toho, co ona dělá. A myslím si, že je v pohodě.

Takže vy jste taková pohodová rodina?
No vzhledem k tomu, že těžko půjdete k nám, když se hádáme, tak bych řek, že jo. Ona má v popisu, přesně jako já, mít dobrou náladu. My už jsme spolu sto let.

A děti?
Děti máme tři. A to tak, že nejdřív jsme měli nejstarší, pak prostřední a nakonec to nejmladší. To nejstarší dítě je dcera a nemá ráda, když o ní mluvím. Tak o ní nemluvím, ať si o sobě mluví sama.
Syn je umělecký kovář a největší radost mám z toho, že ta jeho tvorba se natolik vzdálila od mé, že už je to opravdu svébytné. Můj vliv je silný. To si nijak nefandím, ale prostě to tak je. Sem tam někdo říkal, že mladý Svoboda, to je Svoboda v kovu. Ale teď už ty poznámky nejsou. Musel samozřejmě absolvovat i nějaké zahraniční pobyty. Teď bydlí v Brně a má tam kovárnu a už si buduje svůj svět a svou klientelu. My jsme odlišní. Já jsem člověk především tvůrčí, mne baví tvořit. Už mne tak nebaví to dotahovat do konců. A Ondřej je skvělej třeba v práci s povrchem materiálu. To je paráda. To já bych nikdy na to neměl tu trpělivost. Jsem tomu rád i proto, že je to jeden z nových pohledů na ten kov a může to docela obohatit výtvarný trh. On se vždycky tím kovem zabýval a odmalička tvrdil, že bude kovář. A je.
To nejmladší dítě je dcera, je jí sedmnáct a tak má právo nás prudit, čehož i využívá. Ona to ovšem vidí tak, že ji prudíme my.

Náš rozhovor pomalu končil, ale dohodli jsme se ještě na pokračování. Pan Svoboda (Pohoda), toho má ještě spoustu co říct. A abych nezapomněla, dostala jsem od něj i krásný katalog, který se líbil nejen mě, ale spokojenost s ním vyjádřil i sám autor. „Tenhle katalog se mi fakt povedl. Fakt je pěknej. Ale hned, jak jsem ho vydal, tak jsem začal malovat trochu jinak. Tak to vždycky někomu dám a říkám: „Ale teď už je to trochu jiný."
Ale stejně je to hezký.