V našem sousedství i blízkém či vzdálenějším okolí žijí lidé, kteří jsou něčím výjimeční. Často jejich jedinečnost ani nevnímáme, bereme to jako samozřejmost. Až časem si uvědomíme, že člověk, kterého jsme tak dobře znali, dokázal neuvěřitelné věci. A s jedním takovýmto výjimečným člověkem bych vás chtěla seznámit.
Ne, já jsem ho osobně neznala. Na jeho stopu mne přivedl můj známý, Karel Skalník, který o něm rád vypráví. Nebyl to umělec v pravém slova smyslu. Byl to vlastně obyčejný tesař. Ale dokázal neuvěřitelné věci, na které by si troufl jen málokdo.
Bydlel v Rovném, kde dodnes žije jeho syn, snacha a vnučka. Jmenoval se Josef Šípek (1907 -1992), ale celé okolí ho znalo jako dědíka Šípka.
Vychodil pouze čtyři roky obecné školy. Potom mu maminka ustřihla kabát po tatínkovi a šel pracovat do lesa. Práci se dřevem měl rád a zanedlouho nastoupil jako dělník ke známým stavitelům - Šírovi do Nového Města na Moravě, Vašíčkovi do Bystřice nad Pernštejnem. Sám se naučil tesařskému řemeslu a časem se z něj stal odborník na slovo vzatý. Když pracoval jednou u stavitele Vašíčka, vyžádal si od něj plány. Stavitel mu je nechtěl dát, že tomu nerozumí, ale nakonec je pan Šípek přece jen získal. Doma je prostudoval a na druhý den je staviteli donesl zpět a ukázal mu chyby, které v nich našel. Tak si u stavitele získal respekt u obyčejného tesaře nebývalý.
I když se mu žádného vzdělání nedostalo, uměl používat hlavu a prostý selský rozum. A tak se z obyčejného dělníka postupně vypracoval na mistra. Nejedna střecha v okolí vděčí za svůj vznik jemu. A nejen střechy domů. V důchodovém věku začal Josef Šípek se stavbou kostelních věží. Tedy ne celých věží, ale bání, kterými jsou zakončeny. A to už je práce hodná „Pana tesaře".
Když jsem si u Šípků prohlížela fotografie a viděla tu změť všelijakých trámů, trámků, desek a prken, nedovedla jsem si představit, jak z toho může vzniknout něco tak krásného, jako je kopule věže.
Karel Skalník měl to štěstí, že viděl dědíka Šípka při práci. Dodnes na to s pousmáním vzpomíná: „My jsme jako mladí kluci o tom vůbec nic nevěděli, ale šli jsme tam na brigádu. Pan Šípek tam přišel, nechal si přinést trámky, na ně namaloval nějaké čáry a řekl „tohle uříznout, tohle vydlabat, odnést, další." No a tak to šlo dál, jen takhle čáral a vedle se to zase skládalo. No a za rok se to odkrylo, pan Šípek si tam dovedl nějakého kolegu, jeden byl dole, jeden nahoře a jen jsme slyšeli: „Tenhle trám nahoru, tenhle sem, ten tam." Nejdříve pořád nic, no a najednou se tam cosi začalo rýsovat a z těch trámů tam nahoře na věži začala vznikat taková ta kulatá konstrukce."
Kuřim, Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Zvole, Žďár nad Sázavou, to všechno jsou místa, kde dal pan Šípek věžím kostelů novou střechu. Dokonce i ambity ve tvaru deseticípé hvězdy u poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jedna z našich nejvýznamnějších architektonických památek, nese stopy umění pana Šípka.
Střechy věží kostela v novém Městě na Moravě opravoval ve svých sedmdesáti sedmi letech, tedy v době, kdy mnozí jeho současníci byli již dávno na odpočinku a užívali si důchodové pohody. Ale pan Šípek neuměl jen nečinně sedět. Však také jeho spolupracovníci vyryli na dřevěnou kostru věže v Novém Městě na Moravě tato slova: „DÍLO PROVEDL MISTR TESAŘ JOSEF ŠÍPEK Z ROVNÉHO VE VĚKU 77 LET."
Když dostal do rukou plány na obnovu věží, sedl si doma ke stolu a počítal. A když dojel farář, hned mu řekl, že je potřeba 75 kubíků dřeva. Farář se zhrozil toho množství, ale dřevo zajistil. A když věž postavili, tak zbylo jen pár kousků, tak akorát do kamen na přiložení. Dědík Šípek počítal přesně.
Josefa Šípka tehdy velice potěšil dar novoměstského pana faráře, od něhož dostal album fotografií, na kterých byla zachycena stavba vazby věže od svého začátku až do konce. Při prohlížení těchto snímků vám přebíhá mráz po zádech, když si uvědomíte, v jakých výškách řemeslníci pracovali. A většinou bez jakéhokoliv jištění. Jeden chybný krok....Jeho vnučka vzpomíná, že si dědeček přál, aby vylezla nahoru na věž, odkud je krásný výhled. A protože mu chtěla udělat radost, tak šla. Nahoře se pevně chytla a nechtěla se jít podívat dál, protože to byla strašná výška a ona se bála. A dědeček se prý rozčiloval a lítal po prknech a po lešení a vůbec nemohl pochopit, že se tam někomu nelíbí.
Poněkud dobrodružná byla i oprava věže ve Zvoli. Syn pana Šípka vzpomíná, že se k věži nedalo pořádně dostat a tak nezbývalo nic jiného, než se uvázat na provaz, který byl obtočený okolo věže. Chodit mohli pouze po úzké římse. Santiniho architektura je jedna z nejsložitějších a opravy na těchto památkách jsou velmi náročné. Pan Šípek musel často dílo přerušovat a promýšlet další postupy. Při práci byl pedant a puntičkář. Všechno muselo být tak, jak si to představoval. Dokud nebyl spokojený, neskončilo se.
Jeho práce byla tak precizní, že se na něj odborníci jezdili dívat. Nevěřili, že něco takového dokáže člověk-samouk bez jakéhokoliv vzdělání. A ještě jednu krásnou vlastnost pan Šípek měl. Jakmile chyběly hřebíky, nelenil, jel domů, vyplenil vlastní dílnu a hurá s tím na stavbu. V době, kdy si každý bral, co se mu namanulo, on raději rozdával.
Zajímavá byla oprava věží Bystřického kostela. Kostel sv. Vavřince byl postaven v první polovině 13. století a původně měl věž pouze jednu. Tu v roce 1652 spálil blesk a o dva roky později byla opět vystavěna. Časem, vinou rabování a válek, znovu zbořena a v letech 1750 - 1753 stavitel Vincenc Haupt z Olešnice opravoval celý kostel. Na místě původní vížky postavil věže dvě. Jejich zastřešení bylo stejné, jako je současné. Ale tyto původní věže vydržely pouze do roku 1841. V noci z 19. na 20. září vypukl veliký požár, který zničil 116 domů, radnici, pivovar, padesát plných stodol a zničil i obě věže a chrámovou střechu. Pouze dřevěný kříž před kostelem prý zůstal nepoškozen. V roce 1845, kdy byla oprava kostela a věží konečně hotova, byly věže o dva metry vyšší a s úplně jinou střechou. Původní zastřešení věží bylo známé pouze z jednoho obrazu. No a podle něj se udělal návrh a stavba byla zadána panu Šípkovi. „Jeho" staronové kopule kostelních věží můžeme obdivovat dodnes.
Dřevo, to byla dědíkova celoživotní láska. Jakmile ucítil silnou, pryskyřičnou vůni čerstvého dřeva, nehleděl na stáří ani nemoci, ale spěchal za jejím vábením. Snacha vzpomíná, jak dědeček ležel nemocný v posteli a byl na tom tak špatně, že k němu museli volat doktora. Ten den dovezli dříví z lesa a hned ho šli nařezat. A dědeček, jakmile ucítil čerstvé dřevo, vstal, šel ven a vzal do ruky kus dřeva. Ruce se mu třásly a říkal. „Dřevo, to je moje." Kdyby jel doktor právě v té chvíli kolem, tak by asi nevěřil vlastním očím.
Všechno dřevo, které prošlo rukama pana Šípka, bylo opracováno s láskou. A všechno dělal ručně. Osekával, řezal, dlabal. Vykonával jakoukoliv práci, která jen trochu voněla dřevem. Když už nemohl lézt na střechy, tak vyráběl šindele. Nechal si domů dovézt dřevo a pracoval doma. Láska ke dřevu mu vydržela až do konce života.
Josef Šípek byl jedním z těch lidí, kteří pracují s láskou. Dodnes na něj lidé z okolí vzpomínají jako na výjimečného člověka. A on opravdu výjimečný byl. Z obyčejného, vesnického kluka se stal umělec, který nám po sobě zanechal spoustu krásných věcí. A na takové lidi bychom neměli zapomínat.
Za zapůjčené fotografie děkuji rodině Šípkových.