Na rozhovor s Jiřím Plieštikem jsem se vydala zvědavá a hladová. Zvědavá proto, že to je první sochař a zároveň i fotograf, se kterým jsem si povídala a hladová proto, že mne pozval na snídani.

Naše první setkání proběhlo na vernisáži v Novém Městě na Moravě. Můj známý, Karel Skalník, mi se škodolibou radostí představil člověka, kterému jsem se neustále pletla do záběru. Pán vypadal spíše jako středoškolský profesor, než jako umělec - bohém. Ale když se usmál, maska přísného profesora spadla. Před sebou jsem najednou viděla sympaťáka s odzbrojujícím chlapeckým úsměvem. Ani mi nevynadal za zkažené záběry. A když jsem ho požádala o rozhovor, souhlasil a dokonce ho navrhl při snídani.

Jiří Plieštik bydlí v Písečném, v Praze a sem tam i v Dánsku. Samozřejmě, že jsem se za ním rozjela do Písečného, i když snídaní v Dánsku bych také nepohrdla. Na Vysočině si opravuje starou stodolu, kterou koupil před několika lety. Bylo tam teplo, byl tam klid, dostala jsem čaj a byla mi chystána snídaně. Co víc si ženská může přát. Tolik pozornosti najednou a ještě od mezinárodně uznávaného sochaře. A tak zatímco umělec umělecky krájel okurky a rajčata a připravoval vajíčka, já jsem z něj pomalu začala tahat rozumy.

Proč zrovna tahle stodola?
Tu stodolu chtěl koupit můj přítel Jiří Štourač a já jsem se s ním jel na ni podívat. Moc se mi tu líbilo. On nakonec od koupě ustoupil a tak jsem ji vzal já. Bývalý majitel tady kdysi pořádal, což je neuvěřitelné, literární klub. Tedy ne přímo tady, ale v bývalé hospodě. To bylo asi před sto lety. Dokonce napsali Svatopluku Čechovi, jestli po něm můžou klub pojmenovat a on jim to dovolil.

Takže vy tu vlastně pokračujete v kulturní tradici...
Je fakt, že jsem tu s přáteli dělal i výstavu. Stodola byla vyklizená. To bylo u příležitosti každoročně se opakující akce na podporu Tibetu. Řekl jsem si, že nebudu dělat výstavu v Praze, kde už se měly konat tři ve stejném čase, proto jsem ji uspořádal tu na Vysočině. A nakonec to byla jedna z nejkrásnějších výstav, jakou jsem zažil. Lidi, kteří přišli, byli nejdříve zaplašení. Někteří z nich nebyli v životě na výstavě, ale nakonec dávali skvělé otázky. Pomalu si to tu oťukali, objevili nový prožitek. Některé děti snad slyšely poprvé kytaru, hrál Jiří Melzl a koneckonců, didžeridu tehdy taky nebyl zrovna běžný nástroj. Bylo to úžasné. Výstava trvala pouze dva dny, přišli lidé z Brna, z Prahy a hlavně také místní. Míla Rossí nám k tomu udělala chleba se sádlem, což nakonec vyznělo jako takové nenásilné, jakkoliv kontroverzně vyhlížející, snoubení kultur.

Jaké jste byl dítě?
Táta říkal, že jsme byli s bratrem hodní kluci. Já jsem klidnej dodneška. Rád jsem kreslil a sportoval. A taky jsem chodil do hudebky k panu Večeřovi. Byl to vyhlášený varhaník a akordeonista. Já jsem na to ovšem neměl moc talent, čili pro něj asi beznadějný případ, proto i břímě. Taky ve třídě moc přetápěl a tím jsem zas trpěl já. Asi jsme spolu trpěli oba dva. Nakonec jsem s tím seknul, ale pak mi to bylo líto a přihlásil jsem se po čase znovu. K řediteli Raabovi - ten na moji výuku pro změnu kašlal, možná viděl také moji předurčenost ke všemu jinému, jenom ne k hudbě. Takže jsem se zase nic nenaučil.
Ale využil jsem umu držet akordeon v osmdesátým šestým roce. Na nějakém rockovém festivalu, kde hrála kapela „Nahoru po schodišti dolů band", měli též akordeonistu, já, notně veselý, jsem říkal kamarádce, že bych si strašně rád zahrál na akordeon, ne s nimi, ale s „Krásnejma novejma strojema". Přítelkyně kapelníka ze „strojů" to slyšela, pak mě potkal a pozval mě, ať si jdu s nimi na zkoušku zahrát. Došel jsem do „zkušebny", do špinavého sklepa, tak 1,5x3 metry. Členů kapely bylo dvanáct, tudíž se tam ani všichni naráz nevešli, protože bicí zabraly půl sklepa. Ptali se mne, co mám, jestli mám nějaké kousky. Zahrál jsem něco a na to se ptali, v jaké to hraju tónině. Já, se svým hudebním nedovzděláním, jim říkám: „No to já nevím, ale tenhle kousek jsem hrál jen na černý klapky." Byli to vesměs vynikající muzikanti, kupř. na saxofon hrál Jan Štolba, kluci Kosinovi křídlovka a saxofony - ti přišli z kolínské dechovky - okamžitě začali improvizovat a už to jelo.
Tehdy mně to v hudební škole úplně znechutili - nebo možná já jim?! Když dnes vidím, jak se učí děti hrát na hudební nástroje, lituju, že nejsem dítě. Možná bych začal znovu jako hudebník.

Ale zpátky k tomu dětství
No, jako malej jsem moc nekreslil, v šesti letech mne tatínek začal učit, kromě elektriky i perspektivu, ale já měl jiný zájmy. Začal jsem trochu kreslit až na průmyslovce. Tam jsem zpodobňoval spolužáky, kantory a pak jsem se pustil do tabla. Doufám, že už zmizelo ze světa.

Tatínek maloval?
Ne, to ne. On byl elektrikář. Měl ovšem k umění niterný vztah. Kupoval obrazy místních umělců. Spíš takové konvenční krajinky. Ale dobře namalované. Měl pro ně cit. A bral nás na výstavy. Pamatuji se na výstavu Špály, na to se nikdo ve Žďáře asi moc nechtěl koukat. Pamatuji, že mě čímsi fascinoval, ovšem byl jsem malej.... Zajímalo by mne, kdy se ta výstava přesně konala? To by jeden investigativec mohl snadno zjistit....

A jak jste přešel od malířství k sochařství?
To už si moc nepamatuju. Ale chtěl jsem jít na dizajn a přihlásil se tam. Ovšem tehdejší okresní komunistická strana mou přihlášku tak „trochu" zadržela. Čili přihláška došla pozdě. Abych nemusel na vojnu, tak jsem šel raději do Prahy na strojní fakultu. Tam jsem začal chodit do večerního kreslení pro veřejnost. Vedla nás malířka Helena Hrušková. Jednou přišel na suplování její manžel, sochař. Dal nám kus hlíny a nechal nás modelovat. A to mne chytlo, pochopil jsem, že to chci dělat. A pak mne také naučil nebát se. Při kreslení - nebát se udělat linku, vyklenout ji. Musím dodat, že kuráž k podání přihlášky mi předtím dodal žďárský sochař pan Magni, ten byl první, kdo mi řekl přímo, že dobře kreslím, ať jen pokračuju v práci. Bez něj bych se ani neodvážil vyplnit přihlášku. Za tenhle impuls jsem mu zavázán.

Když jste byl malý, tak třeba modurit nebo plastelína vám nic neříkaly?
Modurit tehdy ještě, myslím, nebyl a plastelína mi nijak neučarovala, po zahřátí v rukou se lepila na prsty. Jenom si pamatuju, že - asi v šesté třídě, kdy jsem byl členem trampské osady Blesk - jsme dostali za úkol vyřezat řetěz z jednoho kusu dřeva. A já jsem ho vyřezal. To není nic zajímavého, spíše taková technická věc. Ale tehdy to mnozí obdivovali a učitelka Svetová to pak všude ukazovala. O mnoho let později jsem četl v úvahách britského sochaře Henryho Moora, že sochařina nespočívá v tom, že někdo umí vyřezat pera na křídlech anděla nebo dokonce z mramoru vysekat řetěz. Což je pravda, to jsou spíše technické věci. Ale obdivuje se to víc, než nějaký autentický, sochařský projev. Takže ten blbej řetěz neměl se sochařstvím nic společného.

Vy jste říkal, že jste šel na strojní fakultu, ale já o vás vím, že jste studoval i na Akademii výtvarných umění v Praze.
Na akademii jsem se hlásil asi pět let. Mezitím jsem dělal takové ty profese jako uklízeč, topič atd. Uklízečem jsem rád nebyl, protože jsem musel umývat mimo jiné popelníky a ty mi smrděly. Dokonce jsem se dostal do konfliktu s vedoucí neb jsem jim tvrdil, že popelníky si mají umývat ti, kteří kouří. Cejtil jsem se jimi být diskriminován, ačkoliv kouření jsem se sám zrovna taky později nevyhnul. Ale topičem jsem byl rád, protože jsem se v tom prostředí setkal s chartistou Tomášem Růžičkou, profesí fyzikem, jinak též varhaníkem a polyglotem. Předtím byl zástupcem šéfa akademie věd a po podepsání Charty skončil jako topič u metra. Když po padesáti positivně akceptovaných žádostech o práci byl konečně přijat na místo a okamžitě po zjištění kádrových materiálů zas nepřijat. Tam jsme spolu dost často pracovali, například stavěli metro, betonovali Dejvickou a tak podobně. U toho jsme potkávali lidi různých profesí, vyhozené novináře, herce, hudebníky, vzdělance.... Takže jsem se setkal s mnohými zajímavými lidmi a osudy. A právě Tomáš mi dal základy nahlédnutí do struktury tehdejší socialistické společnosti. Otevřel mi oči, postupně jsem viděl všechno úplně jinak, než jak mne vybavil Žďár.
Předtím jsem se rozloučil se strojní fakultou a šel na dva roky na vojnu. Po vojně jsem se zase hlásil na akademii, ale trvalo to ještě další tři roky, než jsem se tam dostal.
A jak jsem později - v 90 letech - zjistil, dostal jsem se tam spíš shodou šťastných okolností. Ten rok, co jsem byl přijatý, už ideologická korupce byla tak vysoká, že tehdejší ministr školství dal příkaz, aby se provedly regulérní přijímací zkoušky. To znamenalo,že se na školu dostal třeba Honza Merta, dnes špičkový malíř, který měl tatínka farářem, Mário Kotrba, současný vynikající sochař, jeho tatínek vyhozený ze strany, a další takovýhle lidi. Mezi nimi jsem se octnul i já a měl jsem tím pádem výborné spolužáky. Ovšem na podzim přišli ještě nějací studenti na odvolání a ti byli úplně jiní. Jeden z nich byl obzvlášť neuvěřitelný. Neuměl ani pořádně mluvit, byl takový popletený, na hranici mentální zaostalosti. I komunističtí profesoři z něj byli nešťastní, to je co říct, ti akceptovali ledasco, když dostali befel shora. Mě toho kluka bylo až líto. Byla to spíš oběť rodičů, velkých leninovců - vyráběli Leniny. Nakonec proti všem předpokladům vystudoval a dodneška to dělá. Dokonce dnes ztvárňuje sochy svatých. Svět je vskutku notně absurdní. Nechtěl bych potkat v ordinaci doktora - intaktní kopii tohoto našeho spolužáka. Na medicíně tehdy korupce také kvetla notně.....

Vraťme se ale k vám a k akademii.
Tam jsem studoval, aniž jsem byl v SSM, což byl asi důsledek i těch, pro ně netradičních, přijímacích zkoušek. Vystudoval jsem a ukončil školu v roce 1987.

A pak?
Různě jsem učil na večerním modelování a pak od roku 90 mě nově jmenovaní profesoři Kolíbal a Nepraš nezávisle na sobě požádali, abych jim šel dělat asistenta. Nepraš zavolal o den dřív, šel jsem tedy k němu. Osobně jsem ho neznal o on neznal mne. Věděli jsme jen, co dělá ten druhý. První dny si mě pletl s jedním klukem, protože jsme měli stejné brejličky. Nakonec jsem byl šťastný, že jsem s ním strávil jako asistent šest let. Bylo to krásné období, protože to byl nejen výborný sochař, ale také pozoruhodný člověk, přítel a kamarád.
Pak jsem ještě čtyři roky vedl sochařskou přípravku na akademii, nakonec jsem se tam nepohodl s některými exponenty systému a odešel na volnou nohu.

Jak jste se dostal do Dánska?
To je zajímavá historie. Já mám kamaráda Wolfa Spitzbardta, velká postava, nesnadno definovatelná. Wolfovi já říkám pavouk, protože on vždycky hodí na lidi sítě, sváže je spolu a potom je nechá být v tom poutu.
Jednou se v hospodě seznámil s nějakým Dánem, který se zajímal o fotografování. Tak ho poslal za mnou. Dán se pak vrátil domů a když od nich jela k nám jedna škola studovat fotografii, dal jim na mne adresu. A od té doby mne tam zvali jako hostujícího učitele na týdenní kurzy fotografie. Pak zjistili, že jsem i sochař a tak mne zvali ještě i na takový paralelní sochařský kurz. Byl jsem tam asi osmnáctkrát.
Kromě toho jsem dělal koordinátora za českou republiku pro nadaci Germinations Europe, kterážto pomáhala mladým umělcům ze států téměř celé Evropy dostat se na scénu. Já jsem kromě organizační činnosti v přípravě vedl několik workshopů, dvakrát v Praze a dvakrát v Řecku a podílel se na produkci výstav, na Pražském hradě a v Aténách.

Do Dánska jezdíte pořád?
Pořád, na delší či kratší období. Většinou tak na dva až tři měsíce. Poznal jsem se tam se svou přítelkyní, pendluju mezi Prahou, Dánskem a Písečným.

Takže vy jste takový světoběžník, který má všude svůj domov...
No když okolnosti člověka donutí, tak si musí ten domov najít všude.

A dostáváme se k vašemu dílu. Praha a Pomník obětem násilné kolektivizace.
Přihlásil jsem se do soutěže, měl jsem kliku a vyhrál jsem ji. A další klika byla, že soutěž byla regulérní, takže jsem ten pomník i dělal. Obdobně i pomník vojákům bojujícím za druhé sv. války v zahraničí proti fašismu. Stojí v Dejvicích na Vítězném náměstí, ten jsem taky mohl realizovat po velkých, ale regulérních rozepřích mezi zadavateli a porotou.

Asi narážíte na Šternberk.
Tam to byla šílená intrika od starosty. Podle mého názoru se ........nemám důkazy, tudíž nemohu pana starostu obviňovat veřejně..., nicméně sochař, který tu zakázku dostal, je sice podle pověsti velice talentovaný, ale dle vyjádření mnohých členů poroty nestál jeho projekt ani za hodnocení. I on sám prý prohlásil, že ví, že to nevyhrál, ale že to dostal jako dárek. Sochu jsem nedělal, ačkoliv mne porota vyhodnotila na první místo. Pro mě je to velice morálně devastující. Ovšem i pro ostatní účastníky, porotce a všechny, kteří se na přípravě soutěže podíleli.

Přejděme raději k něčemu radostnějšímu. Co světla v kostele Sv. Vavřince v Bystřici nad Pernštejnem?
To bylo taky dramatické. Tehdejší pan farář chtěl do kostela nějaké nové osvětlení. Nejdříve někoho oslovil sám, ale s návrhy nebyl vůbec spokojen. Nakonec se rozhodl vypsat soutěž. Do ní jsem se přihlásil a on mi tu zakázku dal pod podmínkou, že musím spolupracovat s nějakým výrobcem kostelních světel. Což bylo martyrium - děsná spolupráce. Řekl jsem, že s nimi dělat nebudu, i kdybych o tu práci měl přijít. Nakonec to dobře dopadlo.
Hodně jsem musel přemýšlet nad technickým řešením. Podle požadavků se světla měla regulovat, což nebyl takový problém, ale také mělo světlo dopadat dolů a dávat dostatek intenzity pro čtení a zároveň neoslňovat na ochozech. Konzultoval jsem to se špičkovým odborníkem na osvětlení sakrálních prostor. A přesto se nám to málem nepovedlo. Z finančních důvodů se vyráběla jenom první dvě světla. Po čase další dvě. Když jsem převzal hotový výrobek, zdálo se mi sice, že je to trochu jiné, než ta dvě předchozí světla, ale nebylo možné porovnávat. Dovezl jsem je do kostela, ale protože elektrikář nepřišel, nerozsvítili jsme je a nic nepoznali. Po zavěšení jsem odjel, ale za chvíli mi volal pan farář, že při rozsvícení jsou jiná, struktura skla se naprosto lišila. A tak jsme to museli udělat znovu.
Když jsme světla představili veřejnosti, vznikla těžká kontroverze uvnitř farnosti. Některým lidem se to líbilo hodně a některým zase vůbec. A kněz mi doslova řekl, že tam měli válku.
Potom jsem přihlásil do přehlídky Český design svoji železnou knihovnu a spontánně na poslední chvilku ještě přidal i ta světla. Nominovali je na hlavní cenu Design roku. Lustry nakonec získaly Cenu Unie výtvarných umělců. Ty, pro kostel nepovedené kousky, pak cestovaly po výstavách. Nedávno se vrátily z Británie.

V Novém Městě jste dělal bystu Josefa Svítila - Jana Karníka a pak také poněkud kontroverzní plastiku na Komenského náměstí.
Bystu inicioval ředitel novoměstské nemocnice Zdeněk Kadlec. Josef Svítil byl lékař. A kromě toho byl také překladatel polské poezie a básník. Za překlady byl odměněn vysokým státním vyznamenáním Polska. Ředitel nemocnice mne vyzval, abych bystu udělal.
U obou soch někdo říkal, že se peníze vyhodily za „nějakou" sochu, a že by se za ně mohly pořídit jiné věci. Ale kdyby takhle uvažoval každý, tak žijeme v pustině. Nebylo by tu nic. Zrovna před nedávnem jsem tu měl na návštěvě jednoho"mého" bývalého studenta ze Švédska, dnes scénáristu. Byl u vytržení, kolik tu máme soch. Posteskl si několikrát, že u nich mají sochařskou pustinu. Sochařství tu kvetlo hlavně v baroku, jak píše Jirásek nepřesně, v období temna.
Dalším argumentem pro stavění soch do veřejných prostor budiž toto: Proč myslíme, že umělecké dílo musíme pochopit hned teď? Jsou dvě možnosti. Buď dílo nechápeme, protože je blbé, anebo proto, že jsme k němu ještě nedospěli. Podobně jako nepochopíme vědecký poznatek v okamžiku jeho zveřejnění a musíme procesu porozumění dát více času.
Ta druhá socha je asi na Nové Město opravdu moc kontroverzní. Mnozí lidé ani neví, co představuje. Při tom já vím, že tuto sochu pochopili nejen mnozí dospělí, ale i mnohé děti. Ne všichni, ale když někteří ano, potom vím, že ji můžou časem „dočíst" i jiní. Umění je přece tak bohaté, kolik nám z něho uniká při každém jednotlivém čtení. A i tato iracionalita je součástí umění. Kdyby se umění dalo vysvětlit, tak se nemusí dělat, to už poznamenal Josef Boyues. Někdo pro to má pochopení, jiný ne. Nezáleží na vzdělání, spíše na tom, jestli je člověk schopen a hlavně ochoten vnímat. A pak také ve výtvarném umění nejsme vzděláváni, lidi si připadají jako slepí a mnozí se proto ani nechtějí pokusit na jakýkoliv výtvarný artefakt podívat.
U těch paneláků byla taková pustina, chtěl jsem se pokusit ten prostor oživit, i kdyby to mělo špatně dopadnout. Ale chtělo by to spíš dát tam něco většího, aby se svázal prostor té hradby paneláků s náměstím. Tohle je takový spíš provizorní pokus. Starosta chtěl původně kašnu, což je nosný nápad. Dokonce jsem jim na radnici donesl model, ale neschválili to, protože by to bylo moc drahé.

Dalším vaším dílem byla také cena pro nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97.
To je pro mě jednak taková pocta, že si mne pan Havel vybral a jednak teď díky tomu potkávám spoustu zajímavých lidí. Naposledy Zygmunta Baumana, sociologa a filosofa. Kdysi jsem četl jeho eseje a překvapilo mě, jak tento muž dokáže podat komplikovanou strukturu tak jasně, že mi nedělá žádný problém to pochopit . A teď, když jsem ho potkal a měl s ním možnost mluvit, nemohl jsem si nepovšimnout, jak tenhle velký a obdivovaný myslitel zůstává stále přirozený a skromný, aniž by přestával být hrdým. Taková setkání mi přinesla práce pro nadaci.
S cenou se pojí ještě i tento příběh. Profesor Neubauer, který ji také dostal, se rozhodl věnovat ji sv. Vojtěchu do Chrámu sv. Víta v Praze jako votivní dar, rok po obdržení. Měla se při tom konat malá mše. Když jsem se dostavil do chrámu, pan profesor takřka štkal, že se berla - cena zlomila, a že to snad Vojtěch ani nechce. Nicméně jsme berlu položili na oltář, aby nebylo vidět, že je zlomená a mše se mohla konat. Kněz Tomáš Halík, který netušil, co se přihodilo, zahájil slovy: „Podle pověsti sv. Vojtěch byl povolán na arcibiskupský stolec do Prahy, ale čeští páni ho nechtěli, protože měl příliš vysoké morální nároky. Sv. Vojtěch tedy prohlásil: „Lámu hůl nad tímto národem!" Tak si říkám, že ještě dodnes nad námi láme hůl. Že ještě pořád jsme nedorostli. Ačkoliv vím, že si můžem říci: „jednalo se pouze o technickou vadu."

A z jakých materiálů rád děláte?
Ze všech, kromě těch smradlavých, umělých hmot. Ale jinak dřevo, kámen, sádra, železo, sklo, bronz, atd.

Ještě by mne zajímalo, na čem teď pracujete?
Teď pracuju na reliéfu pro Studniční kapli ve Žďáře nad Sázavou. Pan Kinský přišel s tím, zda bych nenavrhl podle zadaných atributů nový reliéf, nahrazující poškozený.

Původní Téma Jiří Plieštik - sochař je snad tímto rozhovorem vyčerpáno. Jiří Plieštik - fotograf nás teprve čeká. A možná i trochu toho povídání o umění, o životě a tak vůbec.
A ještě něco. Jiří Plieštik je z těch sochařů, kterým nevadí, když se jejich díla dotýkáte a zkoumáte ho nejen očima, ale i hmatem. I tím mne potěšil, protože jsem z těch lidí, kteří si chtějí na všechno sáhnout. Takže až uvidíte v některé z galerií jeho dílo, nebojte se na ně sáhnout. Tady je dotýkání dovoleno.

Foto: D. Vokounová a J. Plieštik.