Malíř, historik, botanik a mineralog v jedné osobě

Malíř, historik, botanik a mineralog v jedné osobě

Pan Josef Dobiáš je rodákem z Jimramova. Je to už starší pán v důchodovém věku a přesto by mnohé mladší takzvaně strčil do kapsy. Nejenže nesedává doma v bačkorách, tak, jak si mnozí správného důchodce představují, ale navíc má spoustu zájmů, které se spolu vzájemně prolínají.

Když jsem došla k panu Dobiášovi na návštěvu, udivila mne jeho poměrně malá pracovna, ve které najdete stopy všech jeho zálib. Na první pohled vás zaujmou nádherné krajinomalby na stěnách a pak také prosklená vitrína plná minerálů. A hned je o čem hovořit.

Jak jste se dostal k mineralogii?
Prvotní byla asi má výtvarná činnost. Často chodím malovat ven, do přírody. Když jsem někde zakopl o kámen, podíval jsem se na to, o co jsem zakopl. A výsledkem je můj zájem o mineralogii. Objevil jsem u nás na Vysočině zajímavé lokality s výskytem vzácnějších minerálů.
Dalším mým zájmem je botanika, protože zde jsou místa, kde můžete najít nevšední rostliny, o kterých se poměrně málo ví. Podle mne ale čím méně se o nich ví, tím je to lepší, hlavně pro zachování těchto lokalit.
Jedním z mých koníčků je i historie. Chodit krajinou a nezajímat se o to, jak byla osídlena, jak si tu lidé kdysi žili a jakou má historii, to by bylo jakési polovičaté. Takže s tou mou výtvarnou činností souvisí i tyto tři další zájmy. Botanika, mineralogie a historie.

Tyto zájmy jste měl už od dětství?
Já jsem byl obyčejný kluk jako každý jiný. Mnohokrát jsem si natloukl kolena. Moje dětství probíhalo v městečku Jimramově, u řeky, kde jsme od jara do podzimu chytali ryby a raky. Pocházel jsem z chudé rodiny, matka mi zemřela když mi byl rok a čtvrt, takže jsem ji vlastně vůbec nepoznal. Vychovávali mne prarodiče, dědeček s babičkou. Otec byl topičem a potom strojmistrem v místní textilní továrně. Byl takový písmák a také dobrý výtvarník, dodnes jsou v okolí jeho obrazy. Už jako kluk jsem pozoroval jak maloval, samozřejmě po večerech, po zaměstnání. Tam asi byly počátky mé výtvarné činnosti. Navíc jakéhosi talentu si všimli i mí učitelé Adolf Tichý a Ladislav Procházka, jinak také vynikající výtvarníci. Ti otce nabádali, aby mne dal na nějakou výtvarnou školu, abych se této činnosti věnoval profesionálně. Kromě toho jsem se v šesti letech začal učit hrát na housle. Chodil jsem k místnímu učiteli, panu Groulíkovi. Takže i jakýsi hudební talent tu byl a to mne vedlo k tomu, že když jsem vycházel školu, tak jsem si bez vědomí otce podal přihlášku na vojenskou hudební školu. Když však došla pozvánka k přijímacím pohovorům, tak mne otec náležitě umravnil. Řekl: „Tím se živit nebudeš, nebudeš se živit ani výtvarnou činností a půjdeš na řemeslo." Tak jsem se šel učit strojním zámečníkem. Vyučil jsem se v místní textilní továrně a byl jsem doporučen do vyšší průmyslové školy strojnické, kterou jsem absolvoval v Brně. Tam začala moje dráha technika strojaře, která mne provázela až do vyššího věku. A teprve jako důchodce jsem se znovu vrátil k těm svým ranným koníčkům. Nyní se už téměř dvacet let věnuji krajinomalbě, víceméně profesionálně. Absolvoval jsem už několik desítek samostatných i společných výstav, odebírají ode mne obrazy galeristé a myslel jsem, že letos dovrším dvoutisící obraz, ale bohužel se mi to nepodařilo. Takže skončím někde u devatenácti set devadesáti obrazů, které jsem zatím namaloval.

Která krajina vás pro malbu nejvíc přitahuje?
Mým zájmem je Vysočina. Já jsem rodák z Vysočiny a tento kraj mne uchvátil natolik, že přes to, že jsem měl během zaměstnání řadu nabídek na různá místa, tak jsem se nedovedl od něj odtrhnout. Jsem takový patriot Vysočiny, takže převážně je všechna moje činnost zaměřena na blízké okolí, do takzvaného Horácka. Novoměstsko, Sněžensko, Svratecko, Jimramovsko. Ale samozřejmě když jsem někde na dovolené, nechci zahálet a pražit se někde u vody. Tak si s sebou beru skicáky a snažím se z rekreačních pobytů vytěžit pro svou malířskou profesi co nejvíc. Mám zde několik takových obrázků z dovolených.

Která malířská technika je vám nejbližší?
Hlavně olejomalba. Ale jako průpravnou techniku pro cvičení malby krajiny zásadně považuji kresbu. Já jsem vždy vycházel z realistické kresby. Tu pokládám za základ výtvarného oboru. Z ní také vycházím. Používám k ní různé techniky - tužkou, uhlem, nejčastěji ale takzvané lavírované kresby. To je kresba podložená jednou barvou.

Přejděme od malířství k historii. Ta vás upoutala kdy?
Můj otec, přesto že byl jenom obyčejný člověk se základním vzděláním, byl i člověk univerzální. Dříve se těmto typům říkalo písmáci. Snažil se zachytit události ze svého života. Byl i kronikářem místního divadelního spolku.
Jako takovou výpověď o svém životě pro další generace rodiny sepsal své paměti o tažení v první světové válce.V osmnácti letech narukoval do rakouské armády a prošel rumunskou a italskou frontou. Celé své mládí prožil na frontě. Podruhé oblékl uniformu v roce 1938 při mobilizaci před okupací Československa a potřetí v roce 1945. To dostal flintu do ruky jako příslušník zdejších povstalců, kteří v květnu čtyřicet pět povstali proti němcům. Tato tři období života, kdy byl zapojen do vojenské činnosti, zachytil ve svých pamětech. Všude, kudy procházel, kupoval dobové pohlednice. Takže celá ta jeho anabáze během první světové války je doložena i fotografiemi míst, které navštívil. A stopy po tom, že byl i výtvarník, najdeme v jeho deníčku, který si psal jako voják. Text je doprovázen malůvkami bojišť a mapami.

Vy jste se začal zabývat historií na základě kroniky, kterou sepsal váš otec?
Zájem o historii jsem měl už v dětství. Tehdy nebyl rozhlas, první rádio táta koupil v roce 1940 a za války byl poslech omezený. Poslouchat se směly jen určité stanice. Televize přišla ještě později, tak co měli lidé po večerech dělat? My jsme se večer sesedli, celá rodina pěkně pohromadě a babička s dědečkem vyprávěli o svém životě. A i když jsme to slyšeli mnohokrát, tak jsme i po tátovi pořád chtěli, aby vyprávěl o svých zážitcích z války.
Otec se zajímal i o místní dějiny, takže nám povídal o historii Jimramova a okolí. Znal toho hodně, i to, co se ve školách běžně neučilo. Teď už ve školách vlastně ani místní historii neučí. Ta se úplně zanedbává. Děti vyjdou školu a vlastně ani neví, z jakého prostředí pocházejí.
Takže už i v dětství podnítil otec můj zájem o historii, nejen světovou, ale spíš tu lokální, místní. Nemám žádné ambice, jsem amatér, stačí mi to, co je v dosahu místa mého bydliště. A je toho až nad hlavu. Člověk nestačí všechno zpracovat v rozsahu, který by si představoval a přál. Mám tu připravenou takovou studii - Jimramov-historie zástavby a osídlení. Jak probíhalo osídlení Jimramova, historie jednotlivých domů a tak dál. Pak mám ještě rozpracovanou jednu studii, která se zabývá historií osídlení a hospodářského využití povodí Fryšávky. Na téhle říčce, která má necelých pětadvacet kilometrů toku, bylo téměř dvacet vodních děl. Dokázala pohánět mlýny, železárny, sklárny. Jenom v samotném Jimramově byly čtyři mlýny. Mnoho mlýnů bylo přestavěno, mnohdy až necitlivě. Je to neúcta nejen k historii jako takové, ale i k úsilí našich předků, kteří holýma rukama a bez mechanizace dovedli udělat náhony a postavit vodní dílo na každém sebemenším potůčku.

Vy jste autorem knížky „Jimramov - turistické vycházky po okolí", chystáte se na další?
Ne, ne. Já si nedělám ambice na nějakou literární činnost. Tato publikace vznikla vlastně jen náhodou. Mým původním záměrem bylo jen trochu zpestřit místní zpravodaj. Byl jsem členem redakční rady a přispívám tam už mnoho a mnoho let. Napsal jsem pro něj asi sto sedmdesát pět příspěvků. V každém čísle mám minimálně dva, někdy i víc, články z různých oborů. Historie, přírodní zajímavosti, komentáře k aktuálním událostem. Měl jsem jednou nápad do zpravodaje psát o krátkých výletech po okolí Jimramova, které by mohli jednak občané a pak také návštěvníci městečka využít. Tak vznikla série dvaceti článků, vycházky v okolí do patnácti, maximálně dvaceti kilometrů. Snažil jsem se trasy popsat, vybrat určité zajímavosti, které se na nich nachází a pro názornost jsem to celé i ilustroval svými kresbami. Někoho z obecního úřadu pak napadlo, že by bylo možné články zkompletovat do jakési brožury, která by prezentovala Jimramov. A knížka byla na světě. První vydání se rozprodalo v poměrně krátké době. Dnes už zde máme vydání třetí. Není to žádné velké dílo, není to ani historická studie, pouze v úvodu najdete několik kapitol, kde jsou stručně uvedeny dějiny městečka. Myslím si, že by to taky chtělo už zaktualizovat. Je zajímavé, že přesto, že se kolem nás zdánlivě nic neděje, tak ty trasy, které jsem tu popsal, se dnes už nedají ani projít. Cesty, kterými jsem kdysi šel, jsou zrušeny. Takže aby byla knížka i nadále použitelná, bylo by potřeba ji přepracovat.

Já bych se ještě ráda vrátila k mineralogii. Jak jste s ní začínal? Koupil jste si nějakou příručku nebo vás někdo učil rozeznávat různé druhy hornin?
Mám odbornou literaturu. Všechno jsem opravdu musel nastudovat. Nejde to sbírat nahodile a myslet si, že polodrahokam najdete kdekoliv. U nás na Vysočině nenajdete třeba jaspis nebo achát. Každý minerál vznikal v jistých podmínkách vývoje planety a pro každé období a každou lokalitu jsou typické jiné minerály. Musíte jít cíleně do určitého místa, kde víte, že se onen minerál vyskytl a pak je věcí náhody a také mnoha hodin usilovného hledání, zdali něco najdete. Někde naleznete poměrně vzácné minerály ve velkém počtu. Tady na Vysočině, na Třebíčsku, je několik lokalit, kde se dají najít ametysty. A doslova po orbě na polích je můžete sbírat do koše jako brambory.

A v bližším okolí?
Tady u nás se dají najít granáty, Zde mám například granát o průměru více jak třináct milimetrů. Dokonce Jan Karafiát, místní rodák, píše o výskytu tohoto polodrahokamu přímo v Jimramově. Nadto popisuje, že jeho vzorky byly zaslány do Skotska, kde se pokoušeli udělat výbrusy těchto jimramovských granátů. Samozřejmě neúspěšně, ten krystal není natolik homogenní a zřejmě má takové vnitřní pnutí, že když se ho snažili obrousit, tak popraskal. V blízkém okolí se dají najít i krásné krystaly křišťálu, ametystu, záhnědy, na Bystřicku, konkrétně u Smrčku, je lokalita s výskytem opálu. V Rožné je zase světoznámé naleziště lepidolitu. Dále skoryl, což je sloupcovitý, černý minerál, ten jsem našel u Korouhve. Dala by se jmenovat řada míst v blízkém okolí, kde se nachází velmi kvalitní nálezy.

Z kterého nálezu jste měl největší radost?
Z toho, který byl nečekaný. Když jsem tady čtyři kilometry od Jimramova, v Korouhvi, našel takovýto granát, tak jsem byl opravdu mile překvapen. Pěkné nálezy mám také z Turnovska, třeba tohle zkamenělé dřevo. Když ho vidíte z druhé strany, tak byste neřekla, že je to něco, co má charakter polodrahokamu. Po výbrusu a vyleštění se objeví jednak zajímavá struktura a pak také vynikne barevnost, která je naprosto nečekaná. Dále zde mám křišťály, to je nahodilý nález od Radňovic, z pole po orbě. Krystal je narušený radlicí, ale protože je perfektně čirý, šel by tam udělat drahokamový výbrus.

Pan Dobiáš vykládá o všech svých koníčcích s přímo nakažlivým nadšením. Z jeho slov je cítit nejen láska k výše popsaným zálibám, ale hlavně k rodnému Jimramovsku. Neustálý hlad po poznávání okolní krajiny by měl být i pro nás příkladem.Vždyť mnohdy se nám nádherný obraz, který denně okolo sebe vídáme, zdá všední a obyčejný. A přitom je jedinečný a úžasný, dokáže pohladit a vykouzlit úsměv na tváři. Jde jen o to umět se dívat. A pan Dobiáš to umí.