Zlaté ruce zlatnice Michaely

Zlaté ruce zlatnice Michaely

Spíš bych ji měla nazvat stříbrnicí, protože právě s tímto kovem Michaela Kršková nejraději pracuje. Půvab šperků vytvořených jejíma rukama ocení jistě nejedna žena. Jsou originální, něžné, kouzelné, jedním slovem prostě nádherné.

 

Byla jste šperkařkou odmalička?
„Asi ano, chodila jsem hrozně dlouho do „lidušky". Moje první šperky, to byly jen takové drátky, korálky, prostě legrácky. Jednou jsme jeli na Den otevřených dveří do Umělecko-průmyslové školy v Turnově. Tam se mi hrozně zalíbilo, hned jsem věděla, co bych chtěla v životě dělat. Přihlásila jsem se a vzali mě."

Využíváte hlavně stříbro, zlato vás neláká?
„Stříbro je cenově dostupnější a to pro všechny. Já si také mohu pro svou práci koupit materiálu kolik potřebuji. Není to velká položka. A dokonce i masivnější šperky ze stříbra nejsou až tolik drahé. Gram stříbra je otázkou desetikorun, u zlata už to jsou stokoruny a tisícikoruny. Zlaté šperky dělám jedině na zakázku a nedělám je moc ráda."

S čím se lépe pracuje?
„Mě osobně se stříbrem. Zlato na mne navíc působí velice konzervativně. Docela ráda zpracovávám i měď nebo mosaz. Spíš na nějaké amulety a podobné hlouposti."

Na své šperky používáte často polodrahokamy, ty sháníte kde?
„V Tišnově na burze. Teď jsem byla i na burze v Brně, tam jsem taky nakoupila pěkné věci."

Jak je vybíráte?
„Nejdříve všechno prohlédnu. Někdy něco uvidím a hned dostanu nápad, co s tím. Jindy si jen říkám, že je to pěkný kámen, že by se mohl hodit. Když je více stejných kamenů, koupím je také, někdo chce náhrdelník, k němu i náušnice a náramek.
Když se mi kámen líbí, tak si ho koupím, stejně tak když mne něčím osloví."

Inspiruje vás kámen k výrobě šperku nebo máte už vymyšlený šperk a k němu hledáte kámen?
„To je různé. Někdy to vyjde celé z určitého kamene. Jindy si zase něco vymyslím a pak teprve dodávám kámen. To jsou pak ale spíše typizované kameny, které si nechám vybrousit na míru."

Každý váš šperk je originál...
„Já se snažím o to, aby byl každý jiný. Navíc nerada dělám stejné věci, ani to moc neumím. Zpočátku, když jsem ve zlatnictví začínala, byl pro mne problém natvarovat k náušnicím dva stejné háčky. Ne, že bych to nezvládla, ale mám ke všemu spíš volný přístup."

Pracujete raději na celých sériích?
„Jak kdy. K něčemu se další výrobek dělá pěkně, vychází jeden z druhého. Někdy je to obtížnější.

Co je nejtěžší na výrobě šperku?
„Ono to těžké není. Spíš jsou fáze, které člověka baví nebo naopak nebaví. Mne třeba nebaví leštění. Nebo povrchová úprava. Já si šperk vymyslím, pak si ho vymontuju, což znamená, že ho vyrobím. A pak nastupují povrchové úpravy, jako je smirkování, pilování, zasazování kamenů a leštění. Leštění je špinavá práce, kterou vůbec nemám ráda."

Většinou se autorská tvorba nějakým způsobem vyvíjí. Je to tak i u vás?
„Já mám pořád ještě pocit, že jsem stále na začátku. Takže nějaké velké předěly nevnímám. I když lidé, kteří byli na mé první výstavě i na té současné, říkají, že je to něco úplně jiného. Mám třeba období, kdy dělám filigrán. Třeba velké vážky, což je docela náročné. A pak mám zase období, kdy se mi filigrán vůbec dělat nechce. Je to spíše založené na mém chtění. Jsem ráda, že se zabývám zrovna šperkařinou, nestává se v životě často, že člověk může dělat zrovna to, co chce."

Nosíte své šperky nebo dáváte přednost někomu jinému?
„Nosím víceméně svoje. Nemůžu ale říct, že by se mi cizí práce nelíbila. Nemám ráda bižuterii. Líbí se mi třeba práce pana Drlíka, to je brněnský zlatník. Jednou jsem přišla i s ním osobně do kontaktu a měla jsem možnost si jeho šperky vyzkoušet. Ty, které se mi nejvíce líbily, ale byly cenově nedostupné. A také nebyly na denní nošení.
Já mám svých pět, šest oblíbených, které nosím pořád dokola. A vděčný objekt je maminka, která také nosí mé šperky. Kdyby ne, mohla bych se urazit." Dodává se smíchem Michaela.

Co děláte kromě šperků?
„Teď nějak nemám čas, ale když mi nějaký zbude, ráda vyrábím loutky. Nějakou dobu jsem spolupracovala s paní Vítězslavou Klimtovou. Teď si spíš vytvářím sem tam loutky pro sebe nebo pro známé.
Pak také dělám trofej ke Zlaté lyži. Z toho mám vždycky obavy, protože to je práce na přesnost. U šperků je jedno, jestli něco udělám o milimetr větší nebo menší, ale u tohohle je přesnost důležitá.
Posledních pět let se navíc zabývám historickou módou, šiju starobylé kostýmy. Buď pro radost nebo na zakázku. Mám kamarády, kteří pracují na zámku ve Slavkově. Nedávno zpřístupnili zámecké podzemí a mimo jiné zde byla expozice týkající se význačných osobností, které tu působily. Já jsem pro ně šila kostýmy. A také průvodcům.
Moc nepreferuji mužské oděvy, i když už jsem je také šila. Dámské mne oslovují více.
A pak ještě kamarád, Petr Lukas, dělal kdysi kastelána v Nesovicích. Tam jsem také dodávala nějaké kostýmy. Protože je to renesanční zámek, musely být i ony renesanční. To se mi líbilo, protože renesance je moje oblíbené období."

Jak jste se dostala k šití kostýmů?
„Já jsem si kdysi šla koupit kalhoty, a když už jsem jich několik vyzkoušela a žádné mi neseděly, rozhodla jsem se, že si nějaké raději sama ušiju. A šiju si věci dodnes. Někdy vidím látku a mám nutkání z ní něco udělat. Nejsem moc ráda, když někdo doslova lpí na historických detailech, vyhovuje mi spíš, když mám trošku prostor pro volnou tvorbu.
Ve svých kostýmech také občas někde chodím. Byla jsem třeba na secesním banketu. Vždycky se nějaká příležitost najde. Například při zámeckých slavnostech. Jednou se mi v historickém kostýmu na nějaké takové slavnosti podařilo upadnout. Rytíři mne zvedali ze země a lidi si mysleli, že to patří k představení. Nepatřilo. Zakopla jsem o královský běhoun.
Kostýmy mají jednu výhodu. Co člověk dělá v kostýmu, to je povoleno. Může se třeba stavět na hlavu. A navíc je to hrozně příjemné, najednou jste někdo úplně jiný. K tomu tlumené osvětlení, dobová hudba....
Teď mám třeba hroznou chuť ušít si něco gotického."

Vaše maminka maluje na hedvábí, vás malování nepřitahuje?
„Já nemám ani moc čas. A malbě jsem se nikdy plně nevěnovala. Mé největší malířské dílo byla moje maturitní práce na gymnáziu v Novém Městě. Představovalo ji asi dvanáct výkresů na téma „Kdo jsme, odkud jdeme a kam kráčíme". Ústředním motivem byla ženská hlava ozdobená jak jinak než šperkem. Jednou egyptská, pak středověká, renesanční a tak dál.
Pak ještě jsem malovala na škole v Turnově, to ale byla třeba malba figurín, což je docela svazující, takže to už mne moc nebavilo. Spíš jsem inklinovala ke kresbě. Tu se snažím pořád nějak trénovat, alespoň natolik, abych ji nezapomněla. Dají se s ní dělat všelijaká kouzla."

Máte nějakého oblíbeného malíře?
„Mám ráda Adolfa Borna, Adolfa Zábranského, Josefa Vyleťala a pak, jelikož ve mně zůstává pořád renesance, tak staré mistry. Obdivuji jejich techniku, je to pro mne hrozně velká inspirace.
Jeden čas, spíš na škole, byl mým oblíbeným autorem pan Giger. Z něj jsem čerpala i pro maturitní práci. Je to Švýcar a podílel se i na filmu Vetřelec. Má docela morbidní náměty, ale obdivuji na něm jeho nezměrnou fantazii. Dělá i nábytek a všechno možné. A má úžasný smysl pro detail."

Kde si mohou zájemci vaši práci prohlédnout?
„Zatím pouze na výstavách. A pak ještě jsou moje šperky k vidění v galerii „Z ruky" u paní Macháčkové v Křížovicích. Nádherné místo a nádherná , úžasná paní Macháčková, moje dobrá duše. Pořádá tam různé kulturní akce. Dovedla v galerii vytvořit hrozně příjemné prostředí, můžete si dát třeba i čaj nebo kávu a i když si nic nekoupíte, odcházíte s krásným pocitem na duši.
Ale uvažuji o tom, že bych si nechala udělat webové stránky a časem možná i internetový obchod. Já mám z lidí pocit, že jsou tak trochu líní. Na výstavu půjdou, ale když by měli možnost prohlédnout si to doma v počítači, budou raději. A kromě toho třeba lidé z Olomouce se určitě nepojedou podívat na výstavu do Nového Města. Takhle to pro ně bude dostupnější."

Takže dámy, máme se na co těšit. I když, ruku na srdce, mnohem lepší je vidět šperk tak říkajíc „naživo" než přes monitor počítače. A klenoty Michaely Krškové opravdu za shlédnutí stojí.