Vesnička Habří leží v jižním okraji Vysočiny. Stálých obyvatel je tu poskrovnu, zato chatařů, chalupářů, táborníků a turistů zde můžete potkat spoustu. Historických zajímavostí v této dědince mnoho nenajdete, za zmínku stojí snad jen statek s číslem jedna, ale ani ten si zcela nezachoval svou původní podobu.

Když se do Habří vydáte autem, je lepší jej nechat hned u zastávky, na kterou zajíždí autobus pouze jednou denně, takže nebudete překážet. Jinak by vás mohlo čekat nemilé překvapení. Silnice zde končí a vy se najednou octnete na břehu řeky, ani sami nevíte jak. To ale neznamená, že v Habří dávají lišky dobrou noc. Spíš naopak. Zvláště v poslední době navštěvuje vesničku čím dál více lidí. Přitahuje je nejen krásnou přírodou, která ji obklopuje, ale také farmou rodiny Kalných.

Karel Kalný se sem přistěhoval se svou rodinkou, která se nadále rozrůstá, před několika lety. Nejdříve jezdili jen tak na chalupu a posléze zde začali žít natrvalo. Chaloupku, kterou původně koupili, časem vyměnili za větší statek a pustili se do hospodaření.

Proč jste si vybrali zrovna Habří?
Dostali jsme se sem náhodou. Měli jsme rádi Vysočinu, a protože jsme ztratili možnost jezdit na chalupu, kterou jsme navštěvovali dříve, tak jsme si tu koupili domeček. A za to, že tady teď bydlíme, může vlastně manželka. Ta to rozhodla. Nechtěl jsem jí do stěhování nutit. Já bývám často v práci a pro ni je určitě těžší se sžít s okolím, když je zde celodenně.
Takže rozhodla nám to ona a myslím si, že toho rozhodně nelitujeme. I když ty první noci a večery, které jsme na Vysočině strávili, byly docela depresivní, zvlášť v zimě. Jestliže neznáte nikoho v okolí, nemáte tu kamarády ani vrstevníky, tak se cítíte opuštěně. Časem ale zjistíte, že i tady jsou okolo vás další rodiny, i když ne tak blízko jako v paneláku. Musíte za nimi urazit větší vzdálenost. Žije tu spousta lidí zajímavých, nejsou to žádní takzvaní „vesničani", ale normální, moderní lidé, kteří se také rozhodli pro život na venkově. Teď už tu máme spoustu kamarádů, se kterými se dá nádherně strávit čas. A přitom spolu dokážeme i spolupracovat.

Jak vnímáš rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici?
Ten rozdíl je veliký. A my si ho zesilujeme ještě tím, že spoustu let nemáme televizi. Takže jediný náš kontakt s médii je prostřednictvím internetu a rádia. Obojí má tu výhodu, že kontakt je pouze tehdy, když chceš a ne když je zajímavý pořad, který někdo připravil. Nemusíme médiím přizpůsobovat svůj život. Trošku problém je s dětmi, ty samozřejmě znají televizi od babiček. Ale snažíme se je nenásilným způsobem usměrnit.
Ten hlavní rozdíl je spíš v tom velkém prostoru, což je pro mne příjemné. Ráno vylezeš z baráku, obuješ si nějaká bagančata, nasadíš si čepici, obejdeš a zkontroluješ hospodářství. Pak můžeš jít s rodinou na procházku a najednou je večer. A to se mi ve městě nikdy nestalo, tam si program musíš pořád nějak uměle vymýšlet. Tady se člověk spíš nechá unášet každodenní realitou a život má daleko pestřejší. A když se do toho vloží nějaký výlet, tak je to úplně dokonalé.
Čím déle jsem tady, tím větší problémy mám s nakupováním. Když vidím v supermarketech lidi s plnými vozíky, jak jsou nadšeni a hází do nich další a další zboží, tak si říkám jen: „Proboha, co se to děje?" Tím, že nejsem ve městě stále, tak to mnohem více vnímám.
I návštěvy mezi lidmi jsou na vesnici jiné. Když za někým přijdeš, tak nestojíš jen ve dveřích. Prostě přijdeš, sedneš si, popovídáš. Já hrozně rád navštěvuji své kamarády farmáře. Okouknem zvířata, probereme co je nového a najednou jsou dvě hodiny pryč. Čas tu ubíhá rychleji.
Po určité době strávené na vesnici je mi čím dál víc líto rodin žijících ve městech. Nepoznají spoustu krásných věcí. Ale ony to asi zase vnímají jinak. Jim je třeba líto nás.

Když jste se do Habří stěhovali, plánoval jsi už rodinnou farmu?
To jsem určitě neplánoval, stejně jako řadu dalších věcí v životě, ať už pracovním nebo soukromém. Vztah ke zvířatům a hospodaření jsem ale určitě vždycky měl. Bylo to spíš něco, co se mi nemohlo splnit, protože naše rodina žila ve městě.
Když jsme sem přišli, bydleli jsme nejdříve v malém domku, takže jsme byli omezeni prostorem. Navíc má manželka alergii na některá zvířata,. I teď máme doma pouze rybičky, ty nepráší. Ale to, že dnes hospodaříme, vyplynulo pomalu samo. I když hlavní impuls vyšel od manželky, to ona chtěla mít i přes svou alergii, nějaká zvířata.

Kolik máte teď zvířat, tedy kromě rybiček?
Máme dva koně, spíš jenom pro zábavu dětí. Jeden kůň je, co se týká péče, horší než třicet ovcí. Čištění, krmení a tak dál a pak ta hrůza, když náhodou onemocní...
Ovcí máme dvacet šest a zrovna včera jsme zde měli veterináře, který nám přinesl dobré zprávy. Protože máme mladého a nezkušeného berana, tak jsme měli obavu, že se nedočkáme žádných jehňat. Veterinář ale zjistil, že jsou skoro všechny ovce březí. Manželka mi vytýkala, že jsem měl z březosti ovcí skoro větší radost, než když mi radostnou událost kdysi oznámila ona. Musel jsem vysvětlovat, že je to přece jen trošku jiné. Teď pomalu plánujeme, jak to zařídíme v březnu, kdy se mají jehňata narodit.

Rádi bychom se dostali na takový stav, aby se vyplatilo dojit mléko a dělat sýry. To bychom museli mít okolo sto padesáti až dvou set ovcí.
Pak máme ještě jednu kozu. Ta kůzlata mít nebude, ale bylo to naše první zvíře, tak si ji necháváme.
A pak také hovězí dobytek. Ten ale není náš, patří známému, který má od nás pronajaté nějaké pozemky. Takže by se dalo říct, že to jsou naši nájemníci.

Jaké jsou další plány?
Uvažujeme o sýrárně, která by měla zpracovávat nejen naše vlastní mléko, ale i produkty od známých. Kapacitně bychom měli zvládat od 150 do 450 litrů mléka denně, což je pořád ještě malá sýrárnička.
Pak by tu měla vzniknout ještě taková „sezónní" hospoda. Fungovala by jako jakési zázemí pro hosty v turistických špičkách.
Postavena bude budova ovčína, protože naše ovce samozřejmě musí někde bydlet. A navíc pár dalších boxů pro koně.

Kolik máte ubytovacích míst?
Máme dva domky, jeden pro osm a druhý pro šest lidí. Jeden pokoj je k dispozici u sousední rodiny a já doufám, že se časem přidají i další. V rámci dostavby statku by měly vzniknout ještě tři dvoulůžkové pokoje. Podrobnější informace o ubytování najdou zájemci na webových stránkách.
Zatím se naši hosté rekrutují spíše ze známých, kamarádů, kamarádů kamarádů nebo z oblasti kurzů, které pořádá moje manželka.

Uvažuješ o agroturistice?
Agroturistika je velmi široký pojem. My pronajímáme domky a naši hosté mají možnost přijít na farmu, prohlédnout si ji nebo se procházet mezi ohradami. Naše agroturistika spočívá v tom, že máme v úmyslu vyrábět konzumaceschopné produkty nejen z mléka. Společně s naším kamarádem připravujeme takový trochu bláznivý projekt zpracování masa z jeho skotu. Takže by tu měly být k dostání i různé speciality, jako jsou sýry, salámy, klobásy a další věci.
Chtěli bychom, aby to mělo nějaký smysl a aby to tady žilo. Nemám zájem na tom, že někdo přijede a my mu tu budeme uměle vytvářet jakýsi program v rámci takzvané agroturistiky tak, jak spousta lidí tento pojem chápe. Že přijedou na farmu, dostanou vidle do ruky a začnou kydat hnůj. Jestliže má někdo takovou představu, tak může přijet v létě na brigádu, ne na dovolenou. Agroturistiku já vnímám tak, že lidé se ubytují v místě, kde se hospodaří. A tam můžou sdílet tu atmosféru. Vylezou ráno ven, jdou se projít třeba mezi ohradami a tam vidí ovce, jak se postupně zakulacují, vidí jehňata, hovězí dobytek...

Na Silvestra byli na nedalekém rekreačním středisku ubytovaní nějací lidé a ti přes Habří hrozně rádi chodili na vycházky. Přistihl sem tu asi deset různých skupinek, jak se fotily u krav nebo u ovcí. To je podle mne ta pravá agroturistika. Vidět onu přirozenou zoologickou v jejím reálném chodu, nikoliv uměle.

Neuvažuješ o chovu něčeho exotičtějšího, třeba pštrosů?
V tomhle jsem hodně konzervativní. Nechci tvrdit, že není možné tu chovat pštrosy. Možná je tu už i někdo kdysi choval. Ale já si myslím, že je potřeba chovat to, co vydrží v tvrdých podmínkách Vysočiny. I když letošní zima zatím moc tvrdá není.
Pak to musí být také zvíře, které zde má přirozené prostředí a může se volně pohybovat po pastvě aniž by mu hrozilo nějaké nebezpečí.
My se snažíme hospodařit v ekologickém systému a tím pádem všechno co děláme, bychom měli být schopni pokrýt z vlastních zdrojů. Musíme mít vlastní seno, obilí, atd. I z tohoto důvodu bychom asi nemohli mít třeba ty pštrosy, protože určitě budou potřebovat pestřejší stravu. A navíc se mi velké slepice nelíbí.

A malé?
Těch je po Habří spousta. A vzhledem k tomu, že je tu většina lidí má volně, tak já je už v podstatě chovám.

Oni k nám chodí na zrní a protože jsou to slepice čestné, tak za to občas přinesou vajíčko a nechají ho někde na seně. Čímž si samozřejmě svou stravu zaplatí.
My si taky trochu vybíráme. Nejsme takoví ti ryzí hospodáři, kteří zdědili statek po rodičích a většinou tak pokračují automaticky v práci předchozí generace. Začínáme a tím pádem máme i ten luxus, že si můžeme vybrat, co chceme dělat.