Sběratelka osobností Věra Rudolfová

Sběratelka osobností Věra Rudolfová

Místo našeho setkání vybrala paní Rudolfová s tím pravým ženským přístupem. Muži se většinou scházívají v hospodě a ženy - v cukrárně.

Když jsem se ptala, jak ji poznám, odpověděla, že snadno.Bude mít kšiltovku a oranžovou bundu. Poznávací znamení bylo jasné a nepřehlédnutelné. Poznala jsem ji okamžitě, jakmile vstoupila.

Věra Rudolfová je zvláštní kombinací něžné, křehké dámy a velmi silné osobnosti, která vás okamžitě upoutá. Svými znalostmi, přehledem, zájmem o vše, co se v regionu děje. A také svou vitalitou.

Nijak se také netají láskou k Vysočině, a to nejen k přírodě, ale i k lidem, kteří tento často nehostinný, ale velmi malebný kout naší vlasti obývají. Možná i proto se stala spisovatelkou.....

Vy jste pracovala jako redaktorka v Československém rozhlase Brno. Pomohla vám vaše profese nějak k poznání tohoto kraje?
Poznání kraje přišlo nejdříve. Protože jsem na Vysočinu často jezdila, dostávala jsem se i k lidem, kteří tu žili. Hodně mi v tom pomohlo Horácké muzeum a zvlášť pak paní Zdenka Chocholáčová. Od ní jsem dostávala velice dobré tipy. To samé bylo i v Horácké galerii od ředitele Josefa Chalupy. Mohu říct, že tady mám za ta léta osvědčené spolupracovníky, na které se mohu kdykoliv obrátit. I když jsem potřebovala sehnat jakékoliv materiály, vždycky mi v muzeu i v galerii vyšli velice vstříc. Takže je neustále chválím.

Před nedávnem vám vyšla nádherná knížka, věnovaná osobnostem kulturního života Vysočiny nazvaná „Kraj návratů a setkání". Tato knížka není vaší prvotinou. Můžete představit ji i ty předcházející?
Prvotina to není, je to v pořadí již čtvrtá knížka. Nejdříve vznikla kniha „Osudu navzdory", která vyšla v roce 2000. Byly to životní příběhy zdravotně postižených sportovců, kteří nás reprezentovali na paralympiádách.
Potom následovala publikace vydaná Horáckým muzeem v Novém Městě na Moravě. Ta se jmenuje „Město mého srdce". Jsou to vlastně přepsané, upravené a doplněné pořady, které jsem vysílala v rozhlase o osobnostech Nového Města na Moravě. Jednou jsme se bavily s ředitelkou muzea Sylvou Tesařovou o pomíjivosti rozhlasových pořadů. Ozvou se v éteru, zašumí a jsou pryč. Doktorka Tesařová tehdy přišla s myšlenkou, že by bylo dobré převést natočené vyprávění do knižní podoby. Za to jsem jí byla velice vděčná.
V roce 2005 vyšla kniha „Kraj věčných návratů", kde byly medailonky téměř třiceti osobností, hlavně ze severní části Vysočiny.
Vloni na podzim vyšla moje poslední knížka „Kraj návratů a setkání". Tam je těch medailonků dvacet.

Dalo by se říct, že jste takovou sběratelkou osobností. Kolik jich máte na svém kontě? (Tím nemám na mysli zářezy na pažbě pušky, ale medailonky, které jim věnujete).
Pokud jde o osobnosti ze Žďárska a Novoměstska, tak je jich téměř padesát. Kdybych měla spočítat další osobnosti z jižní Moravy, asi by to počítání chvilku trvalo.

S některými osobnostmi jste se setkala i osobně. Byl nějaký velký rozdíl v tom, jak jste je vnímala vy a jak je vnímala rodina?
Já myslím, že určitě. Když s někým rodina žije, tak ho vnímá úplně jinak než člověk, který se s ním náhodou setká a nežije s ním stále. Pohled rodinných příslušníků je rozhodně jiný. Já jsem měla ještě jednu výhodu, že jsem spoustou osobností poznala i jako rozhlasová redaktorka a měla jsem s nimi natočené pásky. Ty jsem přepsala a říkala jsem si: „Třeba se mi jednou budou hodit."A ono k tomu opravdu došlo. Také jsem měla velké množství poznámek, které jsem tehdy nemohla využít, takže byla spousta dalšího materiálu.

Když sháníte materiály k nové knížce a obracíte se na členy rodiny některé z osobností, nesetkáváte se někdy s nedůvěrou?
Ani ne. Když řeknu k jakým je to účelům, tak naopak jsou většinou velice potěšeni, že někdo na jejich otce nebo dědečky vzpomíná. Byla jsem například v Brně u doktora Jiřího Konvalinky, což je syn Karla Konvalinky, který v Novém Městě na Moravě působil jako učitel, sbormistr a dirigent. Jiří Konvalinka říkal, že je to po čtyřiceti letech poprvé, kdy si na jeho otce někdo vzpomněl.

Máte v plánu napsat knížku i o současných osobnostech?
Určitě. Ale i v knížce „Kraj návratů a setkání" některé žijící osobnosti jsou.
Třeba spisovatel Zdeněk Vyhlídal, fotograf Vilém Frendl, doktor Karel Daněk - lékař a překladatel.

Čím vás tak okouzlilo právě Nové Město na Moravě?
V nedaleké Olešné, která je teď součástí Nového Města, máme už téměř pětatřicet let chalupu. Je to prostě kraj, do kterého prchám, kdykoliv mohu. Teď, když jsem v důchodu, tak jsem tady téměř stále. A přiznám se, že do Brna jezdím dost nerada, jenom když musím. Už jsme si tady zvykli a nejsme jen takoví ti „lufťáci", jak se říká, kteří jezdí jen v létě. Býváme na Vysočině i v zimě.

A vracíte se někdy k Brnu?
Brno teď trochu zůstává stranou zájmu, to docela upřímně přiznám. Ale taky jsem tam poznala velkou spoustu zajímavých lidí. Svého času vysílala stanice Praha pořad „A léta běží", který byl dost poslouchaný. Posluchači se mohli seznámit i s osobnostmi z jižní Moravy. Pak jsme ještě připravovali pořady „Prameny domova", „Obzor" a „Na nedělní vlně Brna", kde také dostali slovo zajímaví lidé, kteří v této krajině žili.

Máte nějakou svou oblíbenou osobnost?
Velice si cením toho, že jsem měla možnost se blíže setkat s národní umělkyní Jarmilou Kurandovou, a to nejen v Brně, ale i v jejím domku v Dobré Vodě na Pelhřimovsku. Z dalších osobností bych uvedla třeba Hermínu Týrlovou, tvůrkyni animovaných filmů. A nesmím zapomenout na Jaromíra Tomečka. To byla skutečně osobnost a já si moc vážila toho, že jsme se stali přáteli. Byl to velice milý a galantní člověk.
Z Nového Města na Moravě určitě nezapomenu na paní Věru Frömlovou-Zezulákovou, vynikající restaurátorku. Moc jsem litovala, že tak brzy odešla. Domlouvaly jsme se, že se za ní podívám na hrad Karlštejn, kde opravovala obrazy Mistra Theodorika, ale k tomu už bohužel nedošlo. Pak tu ještě byl Pavel Kopáček, i o něm snad mohu říct, že patřil k mým přátelům stejně jako Bohoušek Pleva nebo Arnošt Košík.
Z těch mladších jsem velmi ráda, že jsem poznala malíře Jana Svobodu a Jiřího Štourače.

Podnikáte často toulky po okolí? Máte nějaké oblíbené místo?
Hodně se touláváme. Z těch oblíbených míst je to samozřejmě hlavně okolí Olešné, které velice dobře známe. Také děláme výlety do Cikháje, Krátké, na Blatiny, Fryšavu. Za paní Frömlovou jsme několikrát byli na její chalupě v Míchově, kde bylo také velice pěkně. Často jsem jezdívala za Vlastou Götzingerovou na Rokytno, když tam ještě učila.

Nedávno jste měla besedu v novoměstském Klubu seniorů....
Byla už čtvrtá v pořadí. První byla o práci v rozhlase, ty další už o knížkách. S členy novoměstského klubu se velice dobře spolupracuje, jsou velice sečtělí. Navíc mi hodně pomáhají při shánění dalších pamětníků, což je někdy opravdu detektivní práce.

Připravujete něco nového nebo odpočíváte?
Myslela jsem si, že budu nějaký čas odpočívat, ale dostala jsem zajímavou nabídku..Obrátila se na mne paní Věra Horáková, dcera Josefa Kosinky, který žil ve Žďáru nad Sázavou. Josef Kosinka má příští rok sté výročí narození. Byl to nejenom akademický malíř a knižní ilustrátor, ale také motocyklový a automobilový závodník, prostě všestranná osobnost. Napsal několik dílů rodinné kroniky. Jeho dcera mne požádala, jestli bych se neujala jejich úpravy a převedení do knižní podoby. Jedná se ale nejen o kroniku rodu, ale i kroniku Žďáru nad Sázavou. Josef Kosinka totiž popisuje detailně události, ke kterým došlo od roku 1910 do roku 1945. Píše také o lidech, které znal. Jsou tam opravdu velice zajímavé věci.

Vy jste neustále velice pracovně vytížená. Nezmáhá vás to někdy?
Já jsem naopak ráda. Teď jsem v důchodu a člověk si dovede čas lépe rozdělit. A nezapomínám ani na rodinu, ani na vnučku.