Václav Mach-Koláčný - malíř vzdorující zemské tíži

Václav Mach-Koláčný - malíř vzdorující zemské tíži

Je to takový trochu zvláštní malíř. Malíř se zálibou ve výpočetní technice. U něj doma nevidíte nepořádek, vše má své pevné místo, všechny obrazy jsou vzorně roztříděny a zaevidovány.

 Malíři tak, jak si je představujeme, bývají většinou snílci beze smyslu pro realitu, kteří vnímají svět naprosto odlišným způsobem, než běžný, řadový občan. V duchu vidíme rozevlátý plášť zamazaný od barev, dlouhé vlasy a vousy, noční život, krásné ženy, šampaňské, zkrátka bohém.

Václav Mach-Koláčný vůbec jako bohém nevypadá. Žije obklopen krásnými věcmi, které potěší oko a pohladí duši. Namaloval už téměř tisíc obrazů, což je úctyhodné číslo. Kromě malování se věnuje i fotografii a počítačové grafice. Za současné grafické zpracování tiskové podoby historického heraldického znaku mu vděčí i město Žďár nad Sázavou, kterému jej před lety věnoval.

Proč ta dvě příjmení - Mach a Koláčný?
To je po dědečkovi z matčiny strany. On se jmenoval Koláčný a pro mě byl po celou dobu dětství mým druhým tatínkem. A v mnoha ohledech mi dal pro život také víc než otec. Navíc jsem byl jeho nejstarší vnuk. Dědeček byl hrozně šikovný člověk, měl jsem ho velice rád. Umřel v roce 1976. Jeho rod vlastně vymřel po přeslici a já se koncem tisíciletí rozhodl, že to jméno obnovím a přenesu do třetího milénia, aby neskončilo zapomenuto v propasti času.

Říkal jste, že byl dědeček šikovný člověk, měl i malířské sklony?
On uměl všechno. Byl to takový všeuměl. Postavil barák, komplet ho vybavil, všechno si dělal sám. Byl vyučený kolářem, hospodařil, ale dělal všechno možné. A také uměl kreslit. Když byl jako mladý v první světové válce až v Itálii (za císaře pána), tak posílal babičce, tehdy své budoucí vyvolené, krásně kreslené pohlednice. Najdete na nich nejen růžičky, ale také krajinky. To opravdu uměl.

Vy jste se narodil v Brně, tam jste i bydlel?
To ne, bydlel jsem ve Vlkově u Velké Bíteše. Ale do Brna nebylo tak daleko a měli jsme tam tety. A hlavně tam mám své nejbližší - rodinu matčiny sestry, tedy druhé dědečkovy dcery. Tam jsem jezdil od dětství hodně často a Brno jsem už docela dobře znal. Do Žďáru jsem poprvé přišel až ve svých patnácti letech. Dřív jsem tam nikdy nebyl.

To vám Žďár učaroval natolik, že jste se sem nakonec přestěhoval?
Těžko říct. Proti všem původním plánům jsem tu nakonec zůstal.

Malování vás bavilo už v dětství?
To byl jen jeden z mých koníčků, ale určitě největší. Ale bavila mne jakákoliv činnost, při které se něco tvořilo. Cokoliv.

Vaše původní povolání?
Byl jsem „vystudován" na strojní průmyslovce tady, ve Žďáře nad Sázavou. Já jsem ale odmalička v skrytu duše toužil dělat v životě něco, kde bych mohl kreslit, „malovat" do knížek a časopisů, nebo něco takového. Že na to existují umělecké školy, to jsem zjistil už na devítiletce. Moc rád bych se tenkrát zkusil na některou přihlásit, ale nešlo to. Jednak mi to naši zatrhli hned, jak jsem s takovým nápadem přišel, a potom jsem se dozvěděl, že na takovou školu je potřeba doporučení, které mi nikdo nedá. Naše rodina byla věřící, prarodiče dříve samostatně hospodařili a nikdy neměli moc kladný vztah k socialistickému způsobu života ani k družstevnímu kolektivnímu vlastnictví. Možnost přijetí se prakticky rovnala nule. Ale dědeček mi tenkrát říkal: „Kreslíš a maluješ, tak budeš malovat ve škole. Tam se taky malují výkresy. A pak se časem uvidí, co život přinese. Všechno se nějak vyvine." Původně jsem chtěl jít studovat do Brna, už jsem měl vybranou školu pro přijímačky, ale kamarád šel do Žďáru a přemluvil měl, abych šel s ním. Tak jsem se dostal sem, zrovna v „památném" roce šedesát osm. Jako první vzpomínku na začátek školy ve Žďáře mám v paměti obrněné transportéry s našimi osvoboditeli ze spojeneckých armád (tady byli zrovna Poláci), kteří tu cosi hlídali. Ani nevím co, když tu vlastně nebylo co hlídat.

A kdy vás nadchly počítače?
K těm jsem se dostal už v roce 1988. To jsem si poprvé z nutnosti sáhl na počítač. Že by mě ale zase až tak nadchly, to bych říci nemohl. Později jsem si ale pomalu zkoušel nějaké ty grafické věci a už to dělám spoustu let. Já jsem byl po škole (a po vojně) zprvu zaměstnán na odbytu ve Žďase. Protože ztvrdnout někde v kanceláři u výkresů jsem nechtěl, to pro mě nebylo ani trochu to pravé ořechové. I když se tam vlastně „taky maluje". Takto jsem alespoň neseděl na jednom místě, ale cestoval po republice. A při té příležitosti jsem konečně měl možnost navštívit spoustu uměleckých výstav - hlavně v Praze, ale i v Bratislavě, Brně a jiných trochu kulturních centrech. Často jsem nakupoval knihy o umění, a to především v antikvariátech, které bych jinak nikde nesehnal. Taky jsem hodně fotil. A mohl jsem se pustit do studia dějin umění, to mne vždycky přitahovalo. To byla mnohaletá záležitost, vlastně trvá napořád. Znát co nejvíc z historie umění (a z historie vůbec, neboť vše je navzájem provázáno), mít minimálně základní přehled o vývoji umění od počátku lidstva až do dnešních časů, to by mělo být snahou každého opravdového umělce, který to s tvorbou myslí vážně a poctivě.

Ve Žďase jste zůstal?
Od roku 1990 pracuji v oddělení propagace. Dnes na zkrácený úvazek. Takže počítačová grafika mne vlastně také živí. Mimo jiné, oddělením propagace Žďasu prošla v minulosti spousta známých a dobrých výtvarníků - např. Rostislav Magni, Miroslav Roštínský, Miroslav Matoušek a další.

Mnozí říkají, že počítače a malování nejdou k sobě. Co vy na to?
Dneska už k sobě jdou. Už je úplně jiná doba. Multimediální, interaktivní, a bůhví jaká ještě bude ...

Jak vás vůbec napadla tato kombinace?
Dělal jsem několik let aktivně fotografii. Později jsem předělával nafocené obrazy do archivu a tak mne napadlo část obrazu nějak přetvořit do grafické podoby. Udělal jsem pár pokusů, které se mi zdály docela zajímavé. Proto jsem si vymyslel vlastní způsob, kterým ty obrazy přetvářím. Z originálů, z maleb, z kreseb. A dnes i z fotografií. Takže nic nevzniká pouze neosobní grafikou danou počítačovým softwarem, jak bývá dnes běžné, ale všechno pochází z mého vlastního původní díla.

Co je pro vás zajímavější, fotografie nebo malba?
Malba samozřejmě. Tam můžete plně použít vlastní fantazii, naprosto bez omezení. Obraz vždycky dokáže říct něco o člověku, který jej vytvořil. Fotografie už nějakým způsobem omezena je. Dá se sice různě upravit, dodělat nějaké efekty, ale základ zůstane zachován. Fotografie je u mne proto až za malbou a kresbou, avšak stále má pro mě velký význam.

Kde všude vystavujete?
Já dělám tak pět, šest výstav za rok. Nejvíc na Moravě a pak tak různě po republice, pokud je oboustranný zájem. Několik let jsem měl také stálou výstavu ve firmě Trinet. Teď je prozatím ukončena. Vystavuji většinou samostatně, ale nevyhýbám se ani kolektivním výstavám. Předloni byla jedna taková v Břeclavi, bylo tam asi dvanáct malířů. Hlavně z jižní Moravy, jižních Čech a tři z Prahy. Vysočinu jsem tam vlastně zastupoval sám.

Vystavujete raději v menších galeriích nebo upřednostňujete velké prostory?
Raději takové komornější, třeba i ve více místnostech. Mé obrazy jsou menších formátů a v příliš velkém prostoru by se ztrácely. Pokud je to ale v kombinaci třeba s nějakými sochami, tak nevadí ani velký prostor. Spíše naopak.

Hodně používáte hnědou barvu.
Tato barva je mi nejbližší. I když poslední dobou na obrazy používám mnohem více barev. Pokouším se jim vtisknout takový moravský kolorit. Takže je postupně přibarvuji.

A ta bílá, tajemná postava, která je na mnohých vašich obrazech?
To není tajemná postava, spíš bych ji nazval záhadná. Původně byla vlastně takovým symbolem. Bílá a tmavá - dobro a zlo. Tak, jak je to v přírodě a všude kolem. Teď už je to spíše věcí fantazie.

Sám sebe nazýváte „malířem mírné poezie v mezích zemské tíže", není ta zemská tíže někdy příliš velká?
Jak kdy, ale musí se překonat. Tento termín vznikl spíš náhodou, když jsme v roce 2001 hledali název výstavy ve Sněžném. Pak jsem ho ještě občas použil.

Vy jste maloval i cyklus obrazů na motivy hudební skupiny Hradišťan...
Na motivy Hradišťanu jsem dělal olejomalbu i PC-grafiku k cyklu „O slunovratu". To mi dalo možnost osobně poznat Jiřího Pavlicu a časem se s ním také spřátelit. Jiří je skvělý hudebník i člověk. Jako muzikant a skladatel patří mezi absolutní špičky ve svém oboru u nás. Navíc jsme spolu stejný ročník.

A jakou hudbu máte rád?
Mám rád různou hudbu. Líbí se mi třeba klasický rock, kterým jsem byl od mládí odkojen. Jinak mám rád vážnou hudbu, dobrou klasiku, a třeba i jazz. Country už méně. A z lidových hlavně tu cimbálovou, ta je moje.

A zpíváte taky?
Na to nemám moc hlas. Občas si trochu brnkám na kytaru, no vlastně dost často, ale spíš tak pro sebe.

A které malíře máte rád?
Těch je moc. Pokud se týká světových, tak především velké mistry pozdní gotiky a rané až vrcholné italské renesance. Mým velkým oblíbencem byl Giovanni Bellini. On uměl krásné madony, takové jiné než bylo v té době zvykem. Lidštější, bezprostřední a zvláštní, které maloval s citem jako nikdo před ním a ani možná dlouho po něm. Ale mám rád také výjevy Hieronyma Bosche. Potom můžu jmenovat třeba Rembrandta, Gauguina, van Gogha a další. A hlavně Marc Chagall, to byl pan malíř. A mezi českými? Tam patří Jan Zrzavý, Bohumil Kubišta, Cyril Bouda, Josef Liesler. Ze současných pak můj dobrý přítel Jindřich Hegr, pražský malíř z Vysočiny...

Zkoušel jste dělat i něco jiného kromě malířství? Třeba sochy nebo keramiku...
Tak to nedělám, nemůžu se zabývat mnoha obory současně, aniž bych mohl každým zabývat pořádně. Ale o umění se zajímám komplexně. Rád se kouknu na cokoliv, především na výstavách. Hlavně se mi to musí líbit. To je vždycky individuální. Ale každý by se měl trochu zajímat o něco z umění, to ho obohacuje. A také se obklopovat tím, co se mu líbí a mezi čím je mu dobře. Hlavně, když mezi těmi věcmi žije spoustu let.

Na čem pracujete v současné době?
Zase jsem se trochu vrátil k fotografii. Mám tu soubor snímků nazvaný „Krajina, jak ji vidím já". Je poněkud jiná, než ve skutečnosti. V konečné podobě se vlastně jedná se o fotografiku. Tento soubor chci vystavovat zanedlouho v galerii Městského muzea ve Svitavách. Na této výstavě ale bude jako nejpodstatnější opět malba a hlavním tématem výstavy bude tentokráte moje již známá křížová cesta. Vernisáž se uskuteční 31. března a celá výstava potrvá do 6. května 2007. Další rozsáhlejší výstavu na Vysočině chystám ještě letos na podzim v Muzeu a galerii v Hlinsku. Takže každého zájemce tam můžu srdečně pozvat.

Tak až se zatouláte do Svitav nebo do Hlinska, nezapomeňte navštívit tamější výstavní prostory a prohlédnout si dílo Václava Macha Koláčného. Možná že zrovna tam naleznete něco, co vás chytí za srdíčko a co vás dokáže potěšit.