Stodola je příjemným místem k pořádání koncertů a výstav

Stodola je příjemným místem k pořádání koncertů a výstav

O tom, že umění se dá uplatnit kdekoliv, se mohli přesvědčit návštěvníci výstavy obrazů, fotografií a prostorových objektů brněnských a místních umělců spojené s jazzovým koncertem v podání skupiny Jazz Bonbon.

Stodola v Mitrově dostala zcela jinou funkci, než ke které byla původně předurčena. Moderátorka Lenka Solanská vernisáž zahájila vzpomínkou na historii tohoto objektu. Místním je známa spíše pod pojmem „bejčárna“. Byla vystavěna jako odchovna býků tehdejšího Státního statku Křižanov. Tento podnik časem zmizel, stejně jako mnoho jiných, ale stodola zůstala. Tentokrát poskytla útočiště umělcům, tedy brněnským výtvarníkům, kteří absolvovali kurzy malování s výtvarnicí Janou Šancovou v nedalekém Habří. Během svého pobytu vytvořili spoustu obrazů, inspirovaných zdejší nádhernou přírodou.


Jana Šancová byla také hnacím motorem celé nedělní akce. Majitelka brněnského výtvarného ateliéru naučí podle vlastních slov kohokoliv, kdo k ní přijde, kresbu, malbu, portréty i akty. Její práce přinesla už i své výsledky. Některé své žáky připravila úspěšně ke zkouškám na vysokou školu. Že je opravdu dobrou učitelkou prokázala už před výstavou, kdy pod jejím vedením malovaly své obrazy všechny děti, které se třeba jen úplnou náhodou vyskytly v Habří. Jejich díla samozřejmě nemohla na výstavě chybět.

Jak vás vlastně napadlo uspořádat zde výstavu?

Chtěli jsme se tak nějak více sblížit s místními lidmi. A také proto, aby ti, kteří se na zdejších kurzech učí malovat, viděli, že se jejich obrázky někomu líbí. Začínající umělci mají většinou pocit, že nedělají nic vážného. Ale to vůbec není pravda. Každý, kdo se teprve učí, by nejraději své první výtvory hodil do koše. A najednou zjistí, že se to někomu líbí, a že by si to někdo rád pověsil třeba do pokoje. Já už se dlouhodobě snažím o to, aby účastníci mých kurzů měli takové to zdravé sebevědomí. To ale není jen o obrázcích, ale o přístupu k životu vůbec. Jde kolikrát o starší lidi, kteří mají své sny, ale v životě museli dělat něco jiného, ne malovat. A tady si své sny mohou splnit. A když navíc získají i zdravé sebevědomí, pak je i vlastní rodina najednou úplně jinak bere.

Váš přístup k žákům je na základě nějaké vlastní negativní zkušenosti?

To ne. Naopak, u mě to bylo velmi pozitivní. Vystudovala jsem uměleckou průmyslovku v Brně a pak jsem vedla velmi bohémský život. Vlastní rodinu jsem měla dost pozdě. A s dětmi se bohémsky moc žít nedá, pokud to člověk bere zodpovědně. Takže v pozdním věku jsem teprve přišla k zodpovědnosti. Dříve jsem všude chodila pozdě a znenadání jsem se naučila chodit včas. A protože bylo zrovna po převratu, kdy se najednou mohl člověk rozhodnout, jestli být zaměstnaný nebo začít podnikat a mě se být zaměstnaný nelíbilo, tak jsem začala podnikat. A dělám to, co mi jde samo od sebe, co nemusím vůbec nijak vynucovat. Prostě to, co umím od přírody. Snažím se své zkušenosti předávat i druhým. Ale od nich také hodně získávám. Každý člověk s sebou vždycky něco přinese. Někdo třeba umí vařit, jiný něco dalšího a tak se jeden od druhého učíme a získáváme něco nového pro sebe.








Myslíte si, že každý člověk má v sobě něco, v čem vyniká více, než ti ostatní?

Jistě, každý člověk je jedinečný. A každý má tu svou nevyčerpatelnou studnici, ze které může také obohacovat ty druhé.

Někteří umělci se necítí zrovna nejlépe v dětské společnosti. Vy jste naopak děti přizvala jako partnery a s vaší pomocí vytvořily svá první umělecká díla...

I já jsem k dětem měla kdysi značně negativní přístup, asi tak, jako každý umělec. Chápu umělce, kterým vadí dětský křik. Pochopit děti může jen ten, kdo má vlastní dítě. Když se spojí role umělkyně s rolí matky, kdy najednou máte doma jedináčka a z bohémského života najednou nezůstane nic, pak se člověk musí přizpůsobit. Jakákoliv matka ví, že největší hrdinství je vydržet ten stereotyp. Každý den umýt nádobí, uvařit, vyprat, vyžehlit. Já jsem hledala nějaký únik. Ale to nešlo bez dětí. Tak jsem pro vlastní dítě udělala kroužek. Ono tam pak nakonec stejně nechodilo, ale chodily tam jiné děti. A přístup k nim jsem měla stejný, jako k dospělým. Nechávat jim svobodu. Snažím se je vychovávat pochvalou za cokoliv. Třeba když chlapeček přišel a zamaloval dětem černou barvou jejich obrázky, tak byl pochválený. A byl z toho v takovém šoku, že postupně přes hnědou přešel až ke krásným pestrým barvám.









Vraťme se k dnešní výstavě. Jaké z ní máte pocity?

Výstava je nad mé pocity. Nikdy se neví, jestli přijde pět lidí nebo sto. Většinou to vzniká tak, že se sejdou staří přátelé. A pokud jsou to přátelé z tvořivého světa, tak většinou vše dobře dopadne. Dnes je tady například Ivo Pluháček, můj dlouhodobý kamarád, vynikající hudebník. Nikdo na bandžo nedokáže hrát tak, jako on. Posbírali jsme lidi, kteří něco dokážou. No a ty děti se tam vlezou taky. A dokonce i babičky s buchtami, protože když tvoříme, tak nemáme čas si uvařit. A člověk nakonec ani neví, před čím dřív smeknout.



Kromě Jany Šancové vystavovali v mitrovské stodole i Roman Hladík, Veronika Medková, Stanislav Strýček, Jarmila Hanzlová, Marie Peštálová, Milena Sedláková, Eva Hanáková, Jiří Vítek, Věra Sklenářová, Blanka Homolová a Tereza Šancová.








Jména Josef Fendrych a Ladislav Novotný jsou už spíše spojena s Habřím.






Čtyři členové skupiny Jazz Bonbon, Rudolf Hájek, Petr Blaha, Petr Pospíšil a Ivo Pluháček, své nástroje rozhodně nešetřili. Spojení jazzu a stodoly bylo přímo ideální, neboť tato taneční hudba synkopického rytmu vytvořená na přelomu 19. a 20. století vznikla z pracovních písní černošských otroků.


V Mitrově to v neděli prostě žilo. Tanec zpěv a umělecká díla, to vše bylo navíc doplněno skvělým jídlem a dobrým pitím.