Ve Svratce dostal František druhou třídu. Bylo v ní mnoho dětí potulných rodičů, kteří na jaře odcházeli za prací a s prvním sněhem se vraceli. Takovéto žáky bylo velmi těžké přimět k nějaké kázni a ještě k tomu něčemu naučit.

Ve městě navíc panovala v té době poměrně velká náboženská nevraživost. A učitel byl velice bedlivě sledován, co učí a jakým způsobem. Tehdy učil František vyšší třídy. V dějinách se dostali až k době husitské a on zpracoval pro své žáky látku ze spisu kanovníka Lenze. To ovšem nevěděl, že Lenz měl pro tuto svou literární činnost problémy s církví a nakonec byl nucen vše odvolat. Ani Františkovo učení nezůstalo utajeno a zanedlouho se donesly první stížnosti k řídícímu učiteli Hájkovi. Ten však byl rád, že má dobrého podřízeného a držel nad ním ochrannou ruku.

V roce 1888 si František řekl, že „není dobře býti člověku samotnému“ a rozhodl se oženit. Nevěsta byla z Ubušína a svatba se měla konat v Jimramově. A protože byla budoucí paní Henychová z dvojčat, měla být vystrojena hned dvojitá veselka, neboť její bratr se také rozhodl vstoupit ve svazek manželský. Jenom čas si nevybrali zrovna nejlépe.

5. února zrovna hustě sněžilo. Vyšňořeného Františka vezl ze Svratky hostinský Gebas. Sotva však vyjeli, skončili v hluboké závěji. Dopředu to v žádném případě nešlo, oba byli rádi, že vyvázli bez pohromy a rádi se vrátili do tepla hostince. Tam si dal František nesvatební oběd, na který se dostavil kdejaký Tonda, jaké jen Svratka měla. Tonda truhlář, Tonda švec, Tonda kloboučník, zámečník i řezník. Ani jednomu se však nepodařilo nešťastného ženicha utěšit.

A co teprve nevěsta! Nikdo nevěděl, proč se vlastně ženich nedostavil. V Ubušíně sice také sněžilo, ale o něco méně, takže nepřízni počasí vinu nedávali. Nakonec se rodina rozhodla vypravit do Svratky posla. Tomu se sice podařilo dojet až do Milov, ale dál to nešlo. Posel musel přenocovat a teprve ráno mohl pokračovat v cestě. Ovšem ne se svým koněm, ale s vypůjčeným – malým a chundelatým jako medvěd. Ale cestu zvládl znamenitě, všechna čest! Však o něm všichni říkali, že je to určitě potomek nějaké „mrchy sibiřské“.

A tak se František přece jen na svatbu dostal. Ženil se v Jimramově a spolu s ním se i všichni čerti ženili. Dlouho na tuto neslavně slavnou veselku lidé vzpomínali.

Podučitelem byl František třináct let. A celých třicet osm roků zůstal ve Svratce, která se mu stala druhým domovem. Zažil zde pěkné chvíle i dobu plnou strádání a bolesti. V roce 1913 měl František zánět sítnice způsobený puknutím cévy a výronem krve. Kvůli tomuto onemocnění dostal čtvrtletní zdravotní dovolenou.

Za první světové války byl nedostatek učitelů. Na jednoho najednou připadly tři třídy a vyučovací doba se tak protáhla až do sobotního odpoledne. Vyčerpávající práce a podvýživa, způsobená nedostatkem potravin zavinily, že se mu oční choroba vrátila. Výron krve ho tentokrát přepadl ve škole přímo při vyučování. Byla mu proto navržena půlroční zdravotní dovolená.