Pokud trpíte předsudky a pokládáte kluky a holky ve velkých tričkách na skateboardu za nenapravitelně zkažené a opovrženíhodné, pak raději nečtěte dál. Anebo možná – čtěte!

Je neuvěřitelně lehké odsoudit někoho jenom proto, že se nám prostě nelíbí. Každý máme jiný vkus, jiný životní styl. Snaha druhého lépe poznat se už ale moc nenosí. Alice Salamonová, koordinátorka nízkoprahového klubu Ponorka ze Žďáru nad Sázavou, o tom ví své. „Asi před dvěma lety jsem začínala v práci v terénu. Dělala jsem půlroční monitoring skupin mladých a narazila jsem na partu dvaceti nebo třiceti kluků na skateboardech. První kontakt byl velice chladný. Nedůvěřivě koukali, kdo jsem a co po nich vlastně chci. Pro ně to byla naprosto nová zkušenost. Jakási dospělá ženská se s nimi chce bavit a dokonce za nimi chodí každý den! Postupně ale zábrany opadly. Vysvětlila jsem jim, že jsem sociální pracovnice a v ledačems bych jim mohla pomoci. Naší bližší spolupráci paradoxně napomohl konflikt mezi nimi a učitelem autoškoly, který po klucích nevybíravě vyjel. Když jsem se jich zastala, hned jsem byla také osočená, že jestli jsou to moje děti, že jsou to pěkní smradi. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nejsou mé děti, že jsem sociální pracovnice a celý případ nakonec skončil u soudu. Tato příhoda hodně napomohla dalšímu vytváření našich vzájemných vztahů. Kluci pochopili, že nejsem jen nějaká ženská, která je chodí okukovat a fotit a přitom mele nějaké nesmysly, ale že jim naopak můžu i pomoci.“

Vzájemná komunikace mezi Alicí a „skejťáky“ neustala, ba právě naopak. Společně se snaží o vytvoření nového skateparku. Místo, které mají dnes skateboardisté k dispozici, je pro tento sport nevyhovující a překážky jsou poněkud zastaralé.

Půlroční shánění informací, okukování jiných skateparků a častá společná sezení vyústila nakonec v jednání se žďárskou radnicí. Podle osmnáctiletého Pavla Rodywirji, jednoho ze skateboardistů, by nové, atraktivní místo pro provozování tohoto sportu rozhodně pomohlo zvýšit úroveň skateboardu ve Žďáru nad Sázavou. „Skateboarding tady rok od roku upadá, většina z nás nechce jezdit na špatném povrchu a zastaralých překážkách. Vůbec nic se tu nevyvíjí, nemá to žádnou budoucnost.“

Skateboarding, to není jen sport, ale i životní styl. Můžeš „skejťáky“ trochu přiblížit těm, kteří o vás nic neví a kteří vás mají pouze za ty „smrady“?

„„Skejťáci“ většinou poslouchají Hip Hop a jsou snadno poznatelní tím, že nosí obrovské věci – velké trika i kalhoty. Nosíme „skejtové“ boty, máme svá gesta, svůj slang. A není nutné ani jezdit na skatu. Scházíme se spolu a máme si co říct a rozumíme si. Patří mezi nás i pár „pankáčů“.“

Jak dlouho už tento sport provozuješ?

„Už pátý rok. Kvůli tomu jsem nechal i basketbalu, který jsem dříve hrával. Vzalo mě to tak, že bez toho nemůžu žít.“

Jak často trénuješ?

„Když mi to čas dovolí, tak minimálně dvě až tři hodiny denně.“

Časově náročný je tento sport hodně, jak je to s náročností finanční?

„Je to asi tak, že kdybych neměl sponzory, tak bych to určitě nezvládal. Třeba tento měsíc mám už čtvrtý skateboard. Což dělá asi dva tisíce korun. Životnost jednoho skateboardu je asi čtrnáct dní. Stačí jeden špatný dopad a je po něm. Plus boty, ty potřebuju taky každý měsíc nové. A ani objíždění závodů není levné. Musím mít na cestu, na zápisné…“

Zájem o skateboarding ve Žďáru nad Sázavou je poměrně veliký. „Skejťáci“ mají mezi sebou nejen ostřílené profesionály, ale i začínající, devítileté děti. A objevují se další a další. Ale pro provozování každého sportu je nutné kvalitní zázemí.

Spolupráce se žďárskou radnicí zatím ale neprobíhá tak, jak by si „skejťáci“ a koordinátorka nízkoprahového klubu přáli. „Nechci na nikoho házet vinu, ale mám pocit, že to najednou stagnuje. Seznámili jsme představitele města se zkušenostmi s podobným projektem v Chrudimi, ale vše skončilo u výběru lokality a samozřejmě u financí“, posteskla si Alice Salamonová. „Ponorka“ navíc nabídla zaštítění v oblasti sociální služby. Jeden z jejích pracovníků by na místo pravidelně docházel a podporoval mládež v tom, pro co byl skatepark vytvořen. Takto by se zamezilo jejich nežádoucím aktivitám. Určený pracovník by vlastně představoval jakýsi mezistupeň v komunikaci mezi „skejťáky“ a radnicí.

I když si všichni uvědomují, že „skejťáky“ nelze předělat na vzorné pionýry, rozhodně to nejsou kriminálníci, feťáci a nežádoucí živly. Důkazem může být i to, že tato v očích laické veřejnosti „sebranka“, dokázala zorganizovat velice zajímavou exhibici nazvanou Skatestreet Jam. „Většina ani neví, co skateboarding je a co obnáší“, hájí „skejťáky“ Alice Salamonová. „Že je to náročný, každodenní trénink a sport jako každý jiný. Navíc žďárští kluci jezdí na velice dobré úrovni.“

Vraťme se ale zpět ke konkrétní akci. Skatestreet Jam, jak mi bylo vysvětleno autorem názvu Pavlem Rodywirjou, znamená v podstatě půlhodinová exhibice v ulici. Přímo za žďárským Kulturním domem vznikl improvizovaný skatepark a odborná porota hodnotila výkony závodníků. „Kluci si vše připravili a zorganizovali sami. Letáčky, jejich rozvoz, občerstvení, moderování, vše bylo plně v jejich režii“. Pochválila „skejťáky“ koordinátorka nízkoprahového centra, na kterou zbyla pouze role divačky a fotografky. Pavel Rodywirja zase nasbíral spoustu nových zkušeností. Stal se spoluautorem letáčku, obcházel sponzory a neminulo jej ani moderování celé akce, které jej podle vlastních slov, velice bavilo. „Někdy to bylo docela náročné, ale nakonec byla spokojenost na všech stranách,“ ohodnotil situaci.

Vše proběhlo v rámci festivalu „Věda v ulicích“. Ačkoliv by se podle názvu mohlo zdát sloučení těchto dvou akcí naprosto nesmyslné, opak je pravdou. „Věda v ulicích“ je věnována taktéž mladým lidem a dává si za úkol přiblížit jim technické a vědní obory. A stejně jako v nízkoprahovém klubu, i tady jde o hodnotnější naplnění volnočasových aktivit mládeže.

Na Skatestreet Jam se přišla podívat spousta lidí. Mnozí viděli něco takového poprvé. Organizátory trochu mrzelo, že z pozvaných hostů přišla pouze místostarostka Dagmar Zvěřinová. Udělala jim velikou radost, i když i ona je utvrdila v tom, že nebude jednoduché výstavbu hodnotného skateparku prosadit. Největším problémem budou, stejně jako všude, finance. Potřebné tři milióny nespadnou z nebe. Podle všeobecného názoru se jedná spíše o běh na dlouhou trať. Důležité je se nevzdávat a vydržet až do cílové čáry.

Hlavním cílem celé akce bylo to, aby se skateboarding, stejně jako jeho protagonisté, dostal trochu víc do podvědomí žďárských občanů. Ukázat co vlastně dělají, že tento sport má budoucnost, a že dokážou i jiné věci, než si všichni v okolí myslí. Zkrátka a dobře dokázat, že „skejťáci“ nejsou žádní smradi. A to se jim zcela jistě povedlo.