Říká se „můj dům-můj hrad“. A toto rčení platí u umělců dvojnásob. Lubo Kristek, umělec, malíř, sochař a performer v jedné osobě, má svůj „hrad“ nebo spíš „zámeček“ v Podhradí nad Dyjí.

 

Od lidí, kteří se nikdy nepodívali dovnitř, je opředen spoustou bájí a legend. Těm druhým, kteří měli to štěstí a byli pozváni dál, se otevřel svět plný fantazie, pestrý, barevný, tajuplný, možná i trochu strašidelný. A Lubo sám, jako velký mág, uvedl mnohé návštěvníky přímo do středu svého vysněného světa. Světa imaginace, čar a kouzel.

 

Kdo vlastně je Lubo Kristek a jak se z obyčejného kluka stal veliký umělec? A jak začít rozhovor s člověkem, který toho tolik prožil a ještě více vytvořil? Nejlepší to bude vzít pěkně od začátku.

 

Tak tedy…
„Narodil jsem se v Maloměřicích, kdysi to byla samostatná obec, ale když jsem tam bydlel, tak už to byla brněnská periférie. Byla to čtvrť zbojníků, takže jsem se naučil krást a podvádět (smích). Dalo mi to hodně, člověk se pak ve světě neztratí.“

 

V tuto chvíli jsem opravdu nevěděla, co si myslet. Korunu tomu dodal Lubův dotaz, jestli chci fakt něco vážného nebo jestli si má vymýšlet. A že když chci od začátku, tak že taky chodil do školy. „Nejdřív do jedné, pak do druhé… Pak byly ještě nějaké školy navíc.“

 

Jaké jsi měl známky z výtvarky?
„To už si ani nepamatuji. Ale vzpomínám si, že jsem jednou dostal ve výtvarce pětku za to, že jsem neměl předlohu. Výtvarka byla poslední hodinu a měli jsme kreslit jablko. A to mi během vyučování kluci snědli. Známky jsem neměl nic moc. Něco mi pokazila hloupá učitelka, něco zase politika. V sedmašedesátém jsem utekl a rok na to se vrátil. To jsem si ale moc nepomohl, protože přišli Rusové. Tak mě to tu přestalo bavit úplně a raději jsem se zanechal ve světě. Na třicet let.

Moje mládí probíhalo stejně, jako u každého jiného kluka. Vztah k výtvarnu jsem možná tak trochu odkoukal od otce. Byl nejen architektem, ale i velice nadějným výtvarníkem. I když trochu jinak zaměřeným než já. Starší generace byla spíš na přírodniny, samorosty a takové věci. A já podědil kudlu a dlátko po něm. To šlo se mnou od samého začátku. A pak jsem studoval a studoval… Ale myslím si, že škola je v mém věku už nezajímavá, a že mnohem zajímavější je, kde jsem se kdy potuloval a co jsem dělal.“

 

A kde ses tedy potuloval a cos dělal?
„Měl jsem poměrně dost bohatý život, ale nestačím koukat, jak strašně rychle utíká. Najednou se podívám do zrcadla a jsem celý šedivý. Pravda je, že jsem nikdy neměl čas se nějak sledovat.

Do kolíbky mi bylo dáno něco opravdového. A já, když vidím kolem sebe výtvarníky, kteří se jenom ženou za penězi a za výdělkem, tak je mi z toho smutno. Jednou za mnou přišel jeden vlasatý člověk a říká mi: „Já jsem taky výtvarník.“ Tak jsem se ho zeptal: „A bolí vás něco?“ Ale jeho nic nebolelo. Tak to podle mého názoru výtvarník není. Malování, to je totiž dřina. Moje dcera, která žije v Německu, chtěla být také výtvarnicí. Ale rozmluvil jsem jí to. To je totiž velice tvrdý život. A kdo se nerad tvrdým životem prodírá, to pro něj není. A navíc je žena. Mnohdy na to nestačí ani pořádný chlap.

To není to, že bych ženy nějak podceňoval nebo podřazoval pod muže, to v žádném případě. Ba naopak, ženy mám mnohem raději než chlapy. Ale jsou určitá řemesla, která se k nim více nebo méně hodí. A v tvrdém světě výtvarna žena většinou neobstojí. To už musí být jó nějaká výjimka. Vždyť si vezmi jen to, jak jsou akademie plné výtvarníků, kteří po jejich vystudování nemají do čeho píchnout. To je prostě dané.

Já nedovedu v ničem podvádět. Jsem až moc upřímný. Výtvarničina je svým způsobem dřina. Každý se pídí po něčem novém a chtěl by něco nového vymyslet, ale to není možné. Já sám většinou mívám pocit, že to co dělám, to nejsem já. Já to všechno dostávám a jen k tomu propůjčuji své ruce. A ty už mám upracované jako horník. Výtvarník se rozhodně pozná podle toho, že ho po určité době začne všechno bolet. Výtvarník je totiž v prvé řadě síla řemeslná. Navíc je potřeba vědět, že výtvarník dozrává až padesátým rokem. A někdo nedozraje nikdy.“

 

Kde všude jsi žil?
„Tak různě. Byl jsem neklidná krev už od mládí. Jako osmnáctiletý jsem víc než výtvarničinu dělal hudbu. Zakládal jsem první bigbítové a rokenrolové skupiny v Brně a na Moravě. Utíkal jsem se inspirovat třeba do Německa. Také na Slovensku byly velmi krásné začátky bigbítu. Já jsem prostě z toho Brna pořád někam utíkal. Tak nějak mi vždycky připadalo jako malinká dědina. I když mám pocit, že Brňáci si dodnes hrají na velkoměšťáky. Ale ono to ve skutečnosti tak není. Až se dostanete na třicet let do světa a pak ty své zkušenosti trochu přecedíte tak zjistíte, jaká je to hra o ničem. Praha už má daleko větší možnosti. Je to takový docela slušný odrazový můstek do světa. Někdo na něm zůstane a někdo se odrazí ještě dál. Já jsem jej ale vynechal. Ve čtyřiadvaceti jsem utekl do světa, to jsem byl ještě výtvarně v plínkách. A nikdy mi Praha moc nescházela a neschází mi dodnes. Pro výtvarníka je to město taky dost nezdravé. Pořád se to tam mele. Nejlepší školou je svět. Podívat se, jak to jde jinde, udělat si na všechno vlastní názor. Nerad to říkám, ale tady u nás jsme zkostnatělí.

Ovšem ve světě jsem neměl na růžích ustláno. Přesto však se mi, až na první dva roky v Německu, celý život dařilo žít z umění. První dva roky jsme bydleli u manželčiných příbuzných v garáži. Z těch začátků mám velice silné zážitky. První hrnec na vaření jsem donesl ze smetiště. Žádnou fázi, kterou jsem v životě procházel, bych ale nechtěl měnit. Kolikrát jsem byl na dně a bez peněz, ale to všechno člověka formuje a patří to k životu. A nenapadá mě nic, co bych chtěl dnes udělat jinak.“

 

Jak ses ocitl nakonec v Podhradí?
„To je jedna delší epizodka, zkusím ji trochu zkrátit. Můj dědeček byl takový průkopník a samorost. Byl to prachobyčejný tesařský mistr a měl jedenáct dětí. Můj otec je jeden z nich. Dědeček byl doopravdy samorost a v mnohém jsem mu, myslím, dost podobný. Třeba ve výběru žen. Ale to jsem zjistil až později. Jemu se před válkou a ve válce strašně líbila jedna cikánka. Manželka už mu asi moc nevoněla, byla to taky udřená a utahaná ženská. A cikánka byla navíc o dvaatřicet let mladší. (To teď sedí i u mě, partnerku mám taky o dvaatřicet let mladší).

Takže můj dědeček pálil za cikánkou. A z toho byla děsná ostuda. Maloměřice byly tehdy ještě obec a on byl v zastupitelstvu. A navíc to byl PAN tesař. A dal vzdělání devíti dětem, což by se dnes už těžko povedlo. Jeho aféra s cikánkou neušla ani místnímu plátku. To jsem se všechno dověděl až později, nejvíc od tetiček.

No a když za války Brno bombardovali, jedna bomba spadla právě na ten pavlačový barák, kam on chodil za tou cikánkou. A nikdo nenašel ani ji, ani dědečka. Pomyslně ho pochovali a udělali nad ním kříž.

A šest let po válce jeden z mých strýců společně s mým tatínkem jeli na Vranovskou přehradu na ryby. Ryby nebraly a oni šli proti proudu a pořád se snažili něco chytit. A dostali se až sem. A strejda povídá tatínkovi: „Gusto, vidíš to, co já?“ A on na to. „No vidím, už se tam dívám celou dobu.“ Tam byli na poli dva chlápci v modrých zástěrách a orali se dvěma volečky. „Kdybych nevěděl, že je otec mrtvej, tak řeknu, že je to on,“ povídá strejda. A nedalo jim to, šli se na něj podívat. A najednou stáli tváří v tvář svému otci. On si odplivl a říká: „Do prdele, to už nemám ani tady od vás pokoj?“

Tak vyšlo najevo, že utekl. Po cestě si našel zase jinou cikánku, taky ovšem o dvaatřicet let mladší. Taky kdesi našel polodivokou kozu a s tou kozou a cikánkou došel do Podhradí. Tady žili poměrně dlouho spokojeně, ale cikánka mu nakonec utekla. On tu dožil do šestaosmdesáti let, pak už se rozpadal, tak si ho museli vzít do Brna, už tu nemoh být sám.

Já jsem byl jeden z jeho mnoha jeho vnuků. Když jsem se v devětaosmdesátém vrátil, tak mne napadlo udělat si tu tichý ateliér v lese. Chtěl jsem si tu odpočnout a tvořit, zůstav ústraní, v anonymitě. No ale tím, že jsem si dal klavír na střechu, tak se mi to moc nepovedlo. Takové blbosti já dělám pořád. Ale není to vypočítavost, spíše by se to dalo přičíst mojí naivitě.“

 

Kde hledáš inspiraci? Dát si klavír na střechu by asi napadlo jen málokoho.
„Ten klavír, ten je mi dán osudem. Já jsem dostal klavír, když mi bylo čtyři nebo pět let darem od babičky. Pak mě dlouho trápili, abych na něj hrál. A pak jsem hrával v brněnských rokenrolových skupinách. Výtvarno šlo paralelně s hudbou. Ještě i po emigraci v Německu jsem měl velice dobrou skupinu. Byli v ní i dva černoši, ti ale potom odešli a bez nich už to nemělo tu šťávu. Tak jsem muziky pomalu nechal a víc mne chytlo výtvarno.“

 

Vraťme se ještě k otázce „kde bereš inspiraci“?
„Jednoznačně v ženách!!! Jednou se mnou točila pořad Slovenská televize a já jsem jim při tom řekl. „Vidíte tady toho ducha, co se mnou pořád všude chodí? Tak to je moje Iveta. A Iveta je moje všechno. Moje milenka, maminka, babička, tetička, strýček, gramofón, no prostě všechno.“ No a nenajděte ve „všem“ inspiraci!

Kromě žen je pro mne inspirace jedině v přírodě. Správný výtvarník se musí inspirovat přírodou. Nic lepšího, než je příroda, nevymyslíme. Jak to jednou řekl Picasso. „Já nehledám, já nacházím.“ A o totéž se snažím i já.“

 

Dostali jsme se k Ivetě. Každý, kdo tě zná, ví, že Iveta je tvou nedílnou součástí…
„Iveta je paní doktorka, která ještě dostudovávala, když jsme se poznali. Jinak je to herečka, vystudovala JAMU. Když jsme se seznámili, tak působila v různých divadlech. To se tak stalo, že jsme se prostě museli sejít. Jednou jsem dělal happening na hřbitově v Podhradí a potřeboval jsem na něj sedm tanečnic. A jakýsi pan z Brna mi poslal sedm děvčat, jedna byla víc růžolící jak druhá. Tak to jsem ji viděl poprvé. Pak jsme se asi rok neviděli. V tu dobu jsem ještě hodně pendloval mezi Českem a Německem. Jednou tak jedu po Kotlářské ulici a vidím tam tajtrdlíkovat Ivetu. Hned jsem si vzpomněl, že byla na mém happeningu. Stáhl jsem okýnko a říkám: „Slečno, my se přece známe z happeningu!“ A slečna si na mě vzpomněla a šli jsme na kafe. A tak jsme se dali dohromady a už bez sebe nemůžeme být. My jsme se až na pár výjimek ani na jeden jediný den nerozdělili.“

 

Nemůžu se nezmínit o jedné zajímavé etapě tvého života. Co ty a Salvador Dalí?
„To je téma, o kterém čím dál tím míň rád mluvím. Ono se to krásně vykládá, když už je mrtvý. Různých Dalího kamarádů přibývá a já mám pocit, že bych měl ubrat. Dokud žil, tak lidí věděli, že za ním už sedm let jezdím a beru si od něj inspiraci. Mnoho novin psalo, že jsem byl jeho žákem. To ale není pravda. On byl tak krásně šibnutý, že žádného žáka mít ani nemohl. Nikde neučil, pouze vedl pár kurzů ve Španělsku. Ty se nakonec vždycky zvrhly v něco úplně jiného. Bylo okolo něj vždy spousta lidí, já jsem samozřejmě nebyl jediný.

Salvador Dalí byl člověk, kterému nemůžeš nefandit. Byl naším vzorem. Později, když už začal být tak trochu nerudný, což bylo spojeno s jeho nemocí, jsem tam pomalu přestal jezdit. Navštěvoval jsem ho od dvaasedmdesátého roku po dobu asi sedmi let. Tak různě, na přeskáčku. Zprvu jsme spolu komunikovali v ruštině, protože nám oběma angličtina moc nešla. Tehdy mi moje lámaná ruština, ze které jsem dokonce maturoval, přišla vhod. Bavili jsme se hlavně přes Galu, ta mluvila parádně rusky. Ale tam ani o tu řeč nešlo, tam šlo hlavně o to, co on vyzařoval. A to bylo nad jakoukoliv řeč. On vlastně kromě katalánštiny neuměl žádný jazyk pořádně. A nikdo mu ani pořádně nerozuměl.“

 

Mně se na tobě líbí to, že nepodléháš módním trendům…
„Já jim nepodléhám, já je vytvářím. Dalího se jednou ptali, co drogy, jestliže je užívá. A on na to: „já drogy nepotřebuju, já jsem droga sama.“ Tím řekl vše. A já to takhle taky řeším celý život. Obleču si, co se líbí mě, nějak si to upravím a hotovo. A když jsme se zase vrátili k Dalímu, tak jsem si vzpomněl ještě na něco. Bydlel v malé osadě a jedna vdova po rybářovi, která na něj dost držela, mu prodala za malý peníz rybářskou chýši. A on ji během doby postupně rozšiřoval. Já jsem tam jezdil v době, kdy stavěl nejvíce. Zvláštní na tom je, že tam není ani jedna místnost ve stejné výšce. Okolo je olivový sad, tam jsem mimochodem často dělal kompozice k různým asamblážím. Nejvíc vzpomínám na „Metastanici zanechaných tónů“, jak jsem to dílo nazval. Ale abych se vrátil k Dalího architektuře. U něj každá místnost až po tu známou vajíčkovou byla úplně jiná. Tam to bylo vůbec zajímavé. Místní domorodci mu slepě sloužili, což by se třeba u nás stát nemohlo.

Gala měla svou lodičku. A každý den ráno jí jeden z domorodců pomáhal do lodičky. Jí bylo naprosto jedno, jestli na ni někdo čučí nebo nečučí. Už tenkrát to byla stařenka a měla takovou asketickou, štíhlou postavu. A tak jednou koukám, jak jde zase Gala do lodičky, jeden z domorodců jí pomáhá, ona se sehla – a měla takovou obrovskou díru na zadku! A vůbec jí to nevadilo. Tak to je zase k té módě. Velká Gala a měla díru na zadku! Ale i to patří ke kumštu…. I já jsem v oblékání tak nějak originální. My umělci neradi nosíme to, co mají ostatní.“

 

Většina malířů zahajuje své výstavy vernisáží, ty uspořádáš happening. Jak tě to vůbec napadlo?
„Já už jsem si ve třech letech dával na hlavu bábinčiny klobouky a byl jsem vždycky celý nesvůj, když jsem nemohl být středem pozornosti. S tím jsem se už narodil. A miluju ženské klobouky. Ty mužské jsou bez fantazie. Podle mě by se móda ženských klobouků měla zase vrátit. Když si žena nedrží noblesu, tak si na ni chlapi moc dovolují.

Ale kde jsem přestal… Jo u happeningů. Nejdříve jsem, to ještě v Německu, také dělal vernisáže. Ale to nebylo ono. Ty mě nudily. Tak jsem našel formu, jak publikum víc přitáhnout k umění. Umění nemá jít za publikem, ale obráceně. Lidi musí jít za uměním! Je to vlastně taková moje zbraň, která pomohla „umírající“ publikum oživit. Nejdříve vznikaly takzvané „Kristkovy vernisáže“, což byla vlastně předdoba mých happeningů. Dělal jsem je společně s několika mezinárodními umělci a většinou v noci. Jsem mystik, což je nepřehlédnutelné. Potřebuji noc, divadelní osvětlení, barevné filtry, avantgardní hudbu. Denní happeningy jsem dělal také, ale nebylo to ono, postrádalo to tu správnou atmosféru. A nemá to ani tu sílu. Neznám nikoho, kdo by dělal takovou „operu pro oči“ jako já. V mých happeninzích účinkovala spousta dnes už slavných lidí. A užívají si je jak herci, tak účinkující. Dnes už je od své výtvarné práce nemůžu oddělit.

Ve světě dnes panuje neupřímnost. V jakémkoliv oboru. Ta přináší všechny ty potíže, ve kterých se dnes brodíme. A je všude, kam se podíváte. Kdo chce být slepý, může být slepý. Ale já to vidím. A mám to ještě o to horší, že to musím vidět. Občas to prosákne v nějakém mém happeningu, i když se raději snažím pohybovat ve svých snových říších skřítků, jeptišek a baletek. Přesto mi to občas trhá uši a oči a musím se ve své staré formě happeningu, kterou už pěstuji čtyřicet roků, k tomu vrátit. Občas zaburcuju, ale ve skutečnosti se mi ani moc burcovat nechce. Raději bych ukazoval svět skřítků a pohádkových bytostí, které úžasně obohacují náš život. Já jsem vždycky razil heslo, že my jako lidstvo žijeme tak, jako kdybychom byli jediná živá bytost na světě. Nám byla daná řeč na dorozumívání a ruce k práci. To co nám bylo dané do vínku, to je dar. Ten nám zajišťuje další vývoj. Ale já bohužel vidím, že ruce atrofují a to je velká škoda. Mě zůstal po otci vztah k práci. Já strašně rád dřu. To si nenechám ujít. A když teď vidím, jak stárnu a najednou mi něco nejde, třeba posekat dřevo, tak mi jdou slzy do očí. Bohužel žijeme v době a ve státě, kde se lidé za práci stydí.

Člověk má ještě jednu věc, kterou ovšem disponuje jenom okrajově. A to je fantazie. Já vždycky tvrdím, že přežití lidstva může být jištěno jedině lidskou fantazií. Pakliže nás opustí, zahynem. Proto já ve výtvarnu hodně sázím na fantazii. V tomto směru nepomůže žádná akademie světa. To je něco, co člověk už musí dostat do kolíbky, nedá se to vynutit. Povinností výtvarníků je zušlechťovat a udržovat fantazii, nevěnovat se jen ziskům, to nás může zahubit. Stejně jako nás může zahubit třeba závislost na mobilech a vůbec nadmíru násilná konzumace čehokoliv.

 

V jednom svém happeningu jsi mobily dokonce ničil…
„To ano. Ale ne že bych byl proti pokroku, ten se stejně nedá zadržet. Tohle je ale antipokrok, co se dnes ve světě děje. A nemám v podstatě ani nic proti mobilním telefonům. Vždyť můžou třeba někomu zachránit život. Jsem proti absolutnímu blbnutí. Navíc už máme na mobilech vytvořenu závislost. Technika nás ubíjí. Na jedné straně je praktičnost a na druhé závislost. Mobil je pro mne jako symbol naší závislosti na technice. Podobné je to i s internetem. Celá zeměkoule je jím odrátovaná.

Člověk je v těchto věcech velice naivní. Teď si třeba namlouváme, že nás zachrání řepka. Tak ji budeme jíst, pít, jezdit na ni, požívat medikamenty vyrobené z řepky… Ale to není možné! Řepka není všemocná! Navíc je tu pak na nekonečných řepkových polích spousta pylů, alergici nás v tomto případě nezajímají, ti se můžou udusit. V jiných zemích si ekologii jinak udržují, tam si přírodu šetří. Jejich políčka jsou zelená, hnědá i žlutá, my jsme pouze žlutí. Proč? Nejsme přece tak hloupí, abychom tohle museli dělat. To nepatří sice do umění, ale všechno se v mozku umělce tak nějak odráží. Je to taková určitá schopnost kumštýřů – pozorovat. A tyhle věci se nedají přehlédnout. Jsem už asi citlivý stařec, který cítí všechno. Od ženskejch počínaje a dobrým pitím konče.

Můj citlivý vztah k současné společnosti a vůbec celkovou evoluci lidstva, které vracím zpět do vodních říší, pojme, když Bůh dá, můj příští happening, který se bude konat 16. 8. v nočních hodinách v jedné dyjské tůni oproti Janohradu nedaleko Lednice.