Rozhovory se dají vést různě. Přímo z očí do očí, prostřednictvím staré dobré pošty nebo třeba o něco moderněji, mailovou korespondencí. A přesně tuto poslední variantu zvolil absolvent elektrotechnické fakulty a svratecký malíř Miloš Novotný.

Zvolil jste formu mailové korespondence. Je to tím, že v „reálu“ nejste tolik komunikativní jako v písemném projevu?
Přesně tak.

Co má společného elektrotechnická fakulta a malování?
Na první pohled nic. Po absolvování ČVUT jsem začal pracovat jako programátor průmyslových řídicích systémů - to jsou počítače určené pro řízení výrobních linek. Nejsou v kancelářích, ale v plechových skříních v průmyslových halách. Nejprve programujete, řekněme 3 měsíce za stolem v kanceláři, a potom jste i několik týdnů od rána do noci v továrně, až vše funguje jak má.

 

Právě ty nekonečné hodiny u monitorů mě přivedly k malbě původně jako jednomu ze způsobů relaxace. V dalších letech pro mě pak měla malba čím dál větší význam, až se stala částečně i způsobem obživy. Takto mně to ale vyhovuje, rád bych se totiž věnoval oběma profesím, i když to není jednoduché.

Technické vzdělání považuji obecně i za dobrý základ pro malbu – samozřejmě zejména způsobem uvažování.

Kdo Vás k malování přivedl?
Když jsem byl dítě, rodiče si uvědomili, že mám kromě vztahu k technice i výtvarný talent a v zálibách mě podporovali. Ale samozřejmě to tehdy nebylo s cílem, abych se někdy věnoval malbě profesionálně. Koneckonců, pokud si pamatuji, na základní škole jsem na dotazy na budoucí povolání psal tvrdošíjně, že chci studovat elektrotechniku. Nezměnilo se to ani na žďárském gymnáziu a skutečně jsem pak pokračoval ve studiu na ČVUT. Štětec jsem znovu vzal do ruky až přibližně v roce 1997. Ale ten podnět od rodičů v dětství, pomyslné otevření cesty, byl určitě rozhodující pro další směřování – nejenom k elektrotechnice, ale po letech i k malbě.

Spíš jen pro zajímavost, se sourozenci tomu bylo podobně – starší bratr Vojtěch byl odmalička nadšený pro biologii a dnes kromě jiného vede mezinárodní vědeckou stanici na Papui Nové Guinei, je profesorem na Jihočeské univerzitě a pracuje i v České akademii věd v tomto oboru. Podobně mladší sestru Janu přivedla záliba v jazycích až k výzkumu v Africe a k doktorátu z lingvistiky v Kanadě, kde nyní působí i profesně.

 

Není Vám tak trochu líto, že se vaši sourozenci rozutekli do světa a Vy jste zůstal doma, na Vysočině?Vůbec ne. Máme jenom odlišné zájmy a samozřejmě v mnoha rysech i povahy. Já třeba nemám takové cestovatelské sklony a dobrodružnou povahu.

Jste tedy tak trochu pecivál?
Pokud do definice pecivála patří třeba i horské kolo, běžky, kolečkové brusle, běžná turistika a také snaha víceméně pořád něco dělat, tak určitě ano.

Nejoblíbenější téma?
Pocházím ze Svratky na Vysočině a zdejší krajina je pro mě i určitým těžištěm tvorby, přinejmenším počtem obrazů. Zajímají mě i abstraktní obrazy různých témat, figurální malba, ale třeba i zátiší.

Zatímco vnímání obrazů krajiny je téměř čistě pocitová záležitost, u abstraktních obrazů máte daleko větší možnosti nějaké vlastní interpretace. Krajina je pro diváka (a řekl bych i autora) spíše záležitostí relaxace, u abstraktních obrazů bych už to tak jednoznačně netvrdil. Autor i divák si vytvářejí vlastní příběhy, a to už chce určité úsilí. Lehce dojde k i tomu, že divákovi obraz tzv. "nic neříká".

Nerad bych ale jednou zjistil, že jsem se začal věnovat jen jednomu tématu a jedné technice. Je to asi paradox - většina malířů se totiž právě o toto usilovně snaží. A to bez ohledu na to, jestli mají Akademii nebo ne.

 

Nejoblíbenější technika?
Pro krajinomalbu a zátiší jsem spíše zastáncem klasické olejomalby, případně i akvarelu. Naopak pro abstraktní obrazy jsem si zatím oblíbil barvy na bázi akrylu. Každá technika má totiž svoje přednosti i omezení.

Tak třeba olejomalba umožňuje budování obrazu od naprosto hladké malby tenkými vrstvami lazurovací technikou až po razantní malbu velkými nánosy barev. Oproti tomu akryl má jiné barevné podání a na rozdíl od oleje velmi rychle schne – to je někdy výhoda, jindy velká komplikace. No a pro úplnost akvarel – ten je zajímavý nejenom svou transparentností, ale třeba i tím, že na opravdovém akvarelu není ani stopa běloby.

Dovedete namalovat cokoliv?
Tak to bych byl velmi rád. Schopnost "namalovat cokoli" vám opravdu rozšiřuje možnosti výtvarného projevu, i když mluvíme třeba o nějakém obrazu, který v podstatě nezapadá do kategorie "realistická malba".

Čistě technicky vlastně každý člověk dokáže namalovat cokoli. Záleží jen na tom, s jakou mírou abstrakce nebo zjednodušením se spokojíte. No a v případě hodně abstraktního pojetí obrazu je to už na Vás, jak dokážete přesvědčit diváka o tom, že se dívá na umělecké dílo. Ale totéž, a možná ještě více, platí i pro hodně realistické obrazy. Je to komplikovaný problém, v dnešní době se i galeristé a mnozí diváci spíše navíc dívají na jméno, než na obraz. Z nějakého rozhovoru si vybavuji i komentář známého galeristy Švestky, že za ním klienti chodí s požadavkem "na nějaké moderní dílo, ale aby se jim známí nesmáli."

To není koneckonců nic nového, moderna je zde desítky let, ale v dnešní době je možné už definitivně prohlásit za umělecké dílo, nebo naopak za kýč, cokoli - a hodně záleží na argumentační dovednosti.

A jaký je Váš názor na krajinomalbu? Je to kýč nebo umění? Nebo možná ještě jinak, co Vy považujete za kýč?
Obávám se, že na otázku "co je to kýč" není možné odpovědět tak snadno, jak se to obvykle dělá. Dobrým vodítkem je ale pro zájemce například Kulkova kniha "Umění a kýč". Problematika kýče je tam fundovaně rozebírána asi na 300 stránkách, včetně ukázek obrazů různých témat, a zejména hledání širších souvislostí.

Je to podstatně zajímavější čtení, než nějaká moje zjednodušující odpověď. Zjednodušení, podle mého názoru, v tomto případě prakticky téměř anuluje užitečnou informaci dotýkající se tématu.

Namaloval jste už přes devadesát obrazů. Který byl první?
Abych řekl pravdu, mě zajímají spíše ty poslední. Zmínila jste přibližně počet obrazů na poslední velké výstavě, jinak jsem jich namaloval už podstatně více než 90. Velkou část jich už nemám, i když některé z nich si stále vybavuji velmi dobře a docela mě mrzí, že už je nemám.

Počet obrazů ale není důležitý, navíc se jedná spíše o menší formáty. Velké obrazy jsou sice zajímavé, ale daleko obtížnější je většinou namalovat působivý obraz na malé ploše, bez ohledu na téma.

Upřednostňujete tedy menší obrazy?
Ano, ale i velikost obrazu je relativní. Pokud má někdo byt plný obrazů, může považovat za "příliš velký obraz" téměř jakýkoli formát. Záleží na kontextu.

A jak jste na tom Vy? Máte „plný byt obrazů“ anebo chodí příslovečná kovářova kobyla bosa?
Byt plný obrazů a platí pro ně příměr "škatulata, hýbejte se". Moc klidu si na zdech totiž neužijí. Nový obraz je dobré dát nejprve tak na dva týdny nebo déle někam stranou, pak je ale naopak potřeba ho mít před očima. Nejlépe na zdi, a znovu se zamyslet nad tím, jestli je už opravdu hotový. Ten časový odstup pomáhá objektivnějšímu hodnocení obrazu, zvlášť když na něm pracujete delší dobu.

Váš vzor?
Výtvarný "vzor" v běžném slova smyslu nemám. Zastávám názor, že prakticky všechno už tady v umění bylo. Je v tom samozřejmě určitá nadsázka, ale podívejte se na jakékoli dnešní umělecké dílo. Dobrý kunshistorik je schopen u každého obrazu říci, jaké stopy nebo čí vliv tam vidí.

Je úplně jedno, že by jiný odborník řekl jiná jména, a že v řadě případů by s tím autor třeba vůbec nesouhlasil. Koneckonců ani Picasso hned přímo nepřiznal, že v kubismu vyšel ze starého afrického umění. A zrovna on opravdu nedostatkem invence netrpěl.

Tak třeba jeskynní malby v Altamiře můžou člověka i nevědomky ovlivnit natolik, že třeba zjednoduší malířské gesto. Pod dojmem obrazů Rembrandta může leckterého umělce (třeba i hodně známého) napadnout, že by bylo dobré se konečně naučit malovat.

 

Výstava obrazů Miloše Novotného probíhá právě v těchto dnech ve Svratce. Až do 10. srpna si můžete v budově zdejší základní školy prohlédnout a popřípadě i zakoupit vše, co je zde k vidění. Otevřeno je od úterý do pátku v době od 10 do 16 hodin, o víkendu od 10 do 17 hodin.