Většina obyvatel na Horácku se živila zemědělstvím. Pěstovalo se převážně obilí, brambory a důležitý byl také len jako textilní surovina. Ten byl náročný na ruční práci, setí, pletí, trhání, rozkládání, obracení, sbírání, sušení a další zpracování, které se provádělo v pazdernách. Tyto budovy stály na pokraji obce, a to hlavně z důvodu možných požárů.
V pazdernách se len zpracovával a sušil. Tam bylo živo! Hodně se při práci vypravovalo, všelijaké příhody, pohádky a pověsti. Když přišel čas oběda, pekly se brambory nebo řepa. Ženské rachotily s mědlicemi, pazdeří přibývalo. Len se pak vyčesával na železných hřebenech, až byl krásně hebký a čistý jako dívčí vlasy nebo dlouhé bílé vousy. Dál už se zpracovával doma.
Vyvrcholením polních prací byly žně. Obilí se kosilo kosami zvanými pabouky, nebo hrabice. Většinou za jedním sekáčem jedna žena odebírala obilí a dávala na povřísla, další muž vázal snopky. Později se sekalo obilí strojem zvaným hrabovka, taženým párem koní. Pohyblivé hrabice ukládaly posečené obilí na pokládky na zem.
Panáky zůstaly na poli tak dlouho, až proschly. Potom byly odváženy domů na mlácení. To bylo fůr, než se dopravilo všechno do stodol! Obilí se sváželo nejen koňmi, ale také kravami. Na koňskou fůru se naložilo asi třicet panáků žitných, padesát panáků pšeničných a šedesát až sedmdesát panáků ječmenných nebo ovesných.
Obilí se ukládalo do parníků a v zimě, až byl čas, se teprve mlátilo. Rozprostřelo se ve stodole po mlatě a cepy se vymlátilo. Mlátili tři, čtyři nebo taky šest mužů najednou. Zpívali si do noty, aby měli stejný rytmus. Koncem devatenáctého století se zavedla malá mlátička (vytřísadlovka). Na mlatě s ní točilo dvanáct mužů. Střídali se po šesti, jakmile vymlátili šest snopů. Vymlátilo se až dvacet pět mandelů denně a pracovalo se od noci do noci. Mandel měl patnáct snopů.
Po první světové válce se k výmlatu obilí používalo benzinových motorů. Ještě dřív, než byla elektrika, se mlátilo žentourem, který stál za stodolou. Na železném kole byly přišroubovány oje, do kterých se zapřahali koně. Ti pak chodili v kruhu celý den a poháněli mlátičku. Ve vratech stodoly bylo okýnko. Kdo dával do mlátičky obilí, volal, jestli jezdit pomaleji nebo rychleji.
Ve druhé světové válce a po ní byly zavedeny povinné dodávky obilí, které se musely okamžitě po žních splnit, proto se mlátilo hned z pole. O žních pomáhali všichni příbuzní a známí, celá vesnice jimi žila. Nyní jsou tyto letní práce záležitostí kombajnů, odbývají se jen na poli, a tak ve vesnicích skoro nikdo neví, že žně vůbec probíhají.
Po druhé světové válce lidé obilí sekali samovazačem. Ten je nejen posekl, ale i svázal do snopků. Samovaz musely tahat dva páry koní. To byl obrovský pokrok, který ulehčoval lidem práci. Snopky se stavěly do panáků, vždy jeden doprostřed a kolem čtyři, šest nebo osm snopků. Na panáka se dávala čepice nebo klobouk. Snop byl zlomený na polovic a klásky obrácen k západu, aby chránil obilí před deštěm.
Velmi důležitou plodinou byly brambory. Často se opakující hrozby hladomoru zastavilo pěstování brambor a to už počátkem 18. století. Prvně se v našem kraji objevily v roce 1712 a po roce 1719 se začaly pěstovat ve velkém. Počáteční nedůvěra k nové plodině rychle skončila a koncem 18. století již byly brambory základní složkou venkovské stravy. Jedly se ráno, v poledne a taky večer, vždy na jiný způsob. Při sklizni brambor se používal vyorávač, takzvaný čert. Sebrané brambory se ukládaly do bedňáků (vozy opatřené truhlou), které měly po straně otvor na vyhrnování brambor. Vůz přijel ke sklepu, pod otvor se dalo korýtko a brambory padaly přímo do sklepa, kde byly rozhrnuty.
Další sezónní práce byly sena a otavy. Kosily se ručně, na sečení se jednali sekáči, kteří začínali už kolem třetí ráno. Postupovali v řadě jeden za druhým, a běda tomu, kdo nestačil. Kolem osmé ráno byla snídaně na louce (černá káva, chleba a čistá kořalka, tzv. sekáčská. Potom se pokračovalo až do jedenácté hodiny. Odpoledne se posečená tráva obracela a usušená svážela domů. Později se hrabání a obracení dělalo strojem. Skládání sena se provádělo výfukem. V době senoseče se každý večer ozývalo klepání kos, aby byly připraveny na druhý den.
Zvláště sezónní práce vyžadovaly velkého úsilí. Pracovalo se od rozednění do soumraku. Mimo sezónu a v zimě bylo práce méně. Ale ani tehdy lidé nezaháleli. Mlátilo se obilí, dělala povřísla, vyvážel hnůj nebo močůvka, také se kácelo v lese dříví nebo se formanilo.
