Byla kdysi veliká bída. Obilí se neurodilo a tak bylo málo mouky na chléb. Koláče nikdo v Petrovicích neviděl už dlouho. Místní neměli sami co jíst, děti plakávaly hlady. Jen díky lesním plodům, které sbírali, přežili nejchudší ten strašný rok.

S hladem jdou ruku v ruce nemoci. Těžko se petrovickým žilo. Jakmile se ve stavení někdo roznemohl, brzy se k němu přidal i další.

V tyto nešťastné časy přišli do dědiny dva otrhaní žebráci. Chodili od domu k domu, a ačkoliv byli velice zubožení, všude před nimi zavírali dveře, nikde nemohli nic vyprosit. Konečně se na ně přece jen usmálo štěstí. Jeden bohatší sedlák se slitoval a dal jim do mošny okoralou skývu chleba.

Žebráci šli o kousek dál, až došli na pozemek zvaný Hraničky. Hlady už téměř neviděli, ale skýva byla tak malá a byla jen jedna. Chtěli si ji rozdělit, tak, jako se dělili kolikrát předtím. Hlad byl ovšem tentokrát větší, než jejich přátelství. Začali se o chleba handrkovat, pak se začali prát a nakonec jeden na druhého vytáhli nůž. Beze slova a zuřivě se do sebe pustili, byl to boj na život a na smrt. Nakonec oba zůstali ležet v tratolišti krve.

Když je petrovičtí našli, byli oba bez života. A mezi nimi ležel ve zválené trávě důvod jejich sváru – malá, okoralá skýva chleba.

Na tom místě je místní i pochovali. Každou noc se tu ale žebráci znovu a znovu zjevovali a hlasitě naříkali. Nikdo už okolo nechtěl chodit. Toto místo bylo pro všechny prokleté. Neslo cejch smrti.

Konečně nastal nový rok a s tím starým odešla ruku v ruce i bída. Lidé se zase měli dobře. Z domácností vycházela týden co týden vůně čerstvého chleba, ba i koláče se na stolech začaly objevovat.

Ale lidé na krutou bídu nezapomněli. A na její památku dali veliký kámen s nápisem a křížem na hrob obou nešťastných žebráků. Od té doby zjevení zmizela. Na Hraničkách zavládl klid. Lidé se tomuto místu přestali vyhýbat a dnes onu událost připomíná už jen veliký kámen. Čas z něj sice nápis i kříž dávno smyl, ale petrovičtí ví, proč je tady…