Při pohledu na krásnou panenku zaplesá nejen srdíčko každé malé holčičky, ale i těch větších - maminek, tetiček nebo babiček. Roztomilá hračka v nás probouzí potřebu něhy a dotyku spojené s vědomím, že je tu někdo pro nás a my pro něj.

 

Viola Bajaníková by se mohla nazývat královnou panenek. Textilní hračky, které vytváří, mají svou duši. Něžnou, hravou, uklidňující. Jsou jako stvořené pro chvíle pohody, odpočinku a krásných dětských her. Rodačka ze Slovenska přinesla trochu svého pohádkového světa i do Habří.

Jak se vám tu líbí?
„Líbí. Nejsem tu poprvé, vloni už jsem se seznámila se zdejším prostředím. Je tu krásně a tak jsem velmi ráda přijala pozvání vést tu celotýdenní kurz. Jsou tu lidé s podobnými zájmy a názory, spolupracuje se s nimi fantasticky.“

 

Čím vším se zabýváte?
"Šiju hlavně panenky, ale zabývám se i textilní tvorbou v širším rozsahu. Vyrábím různé textilní hračky, dekorační a sezónní figurky, dárkové předměty. Textil je materiál, který mě dokonale inspiruje.“

Vždycky jste se zabývala textilní tvorbou?
„To ne, původním povoláním jsem architektka. Pracovala jsem v oblasti památkové péče. Časem jsem se ale rozhodla pro textilní tvorbu, které se věnuji už osm roků.“

Co bylo příčinou této změny?
„Hlavně nezájem společnosti ke kulturnímu dědictví. Hodně mne to deprimovalo a práce mě nenaplňovala tak, jak by měla.“

Pracovala jste v oblasti památek a tak mi to nedá, abych se vás nezeptala, jestli jste si našla čas k návštěvě zdejší významné památky, kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.
„Nebyla jsem tam, opravdu mi na výlety čas nezbývá. Ale v minulosti jsem navštívila hodně památek v Čechách i na Moravě.“

Vraťme se ale k vašemu současnému zaměstnání, k textilní tvorbě.
„Práce s textilem mě bavila vždy. Začínalo to šitím na panenky, to jsem byla ještě malé děvčátko. Později jsem si na sebe šila šaty a oblékala jsem i celou rodinu. Protože mám chlapce, tak jsem se původně neobracela k panenkám, ale spíše k různým figurkám. Když byli větší, začala jsem vyrábět maňásky a loutky. Nebyla to sice specificky výtvarná tvorba, ale loutkové divadlo bylo prvním krokem k vyjádření výtvarné stránky. To jsem dělala ještě při zaměstnání. Nakonec jsem se rozhodla, že se tomu budu věnovat profesionálně.“

Začátky určitě nebyly lehké…
„Člověk se stále učí. Celých osm let, po které se textilní tvorbou naplno zabývám, se stále učím. Stále hledám nové a nové zdroje, zajímá mne vše, co se týká panenek a textilu – nové techniky, nové možnosti... Tím jsem si postupně také vytvořila svůj osobitý styl. Netvrdím, že je unikátní, protože tomuto se věnuje spousta dalších tvůrců, ale co se týká technologie zpracování, ta je jen moje. Nemám ji odkoukanou, na všechno jsem musela přijít sama.“

Některé vaše výrobky připomínají techniku patchwork…
„To ano, protože je to technika, která je mi velice blízká. Chodím do klubu patchworku v Bratislavě. Snažím se tam inspirovat. Pomáhá mi to i při hledání textilií. Bavlněného materiálu je teď velmi málo a to jak na Slovensku, tak i v Čechách. Prakticky už neexistují továrny, které by to vyráběly.“

Pracujete s čistě přírodními materiály?
„Na devadesát procent ano. Jediná syntetika, kterou používám, je polyesterové duté vlákno na výplň. Je to antialergický materiál běžně používaný do polštářů. Je lehký a tak se s ním i dobře pracuje. Co se týká těla panenek, to je čistě z bavlněného materiálu. Ten používám i na ostatní figurky a zvířátka a na šaty panenek. Pouze v případě, že jde o nějakou speciální, například dekorační nebo divadelní panenku, která potřebuje určitý styl oblečení, pak sáhnu i po syntetickém materiálu.“

Nejtěžší na tvorbě panenky bude asi hlava. Můžete tak trochu popsat, jak ji vlastně děláte?
„Nechci zabíhat do detailů, ale v podstatě si ji nejdříve vytvaruji z výplňového materiálu a potom ji potáhnu vrchním bavlněným úpletem. Na něj pak maluji obličejíček a nakonec našiju vlásky. Na jejich výrobu nejraději sáhnu po čisté vlně, ale na menší panenky používám i běžné pletací příze. Ty jsou k dostání ve větší barevné škále, některé z nich i melírované. Pokud mi to vyhovuje z výtvarného hlediska, použiji i tento směsový materiál.“

Co děláte kromě panenek a zvířátek?
„Tak třeba vánoční dekorační věci na stromeček. Pak už jsem také vyráběla tašky z textilu. Co se týká figurek, tak i broučky, včelky a další. Stále se to rozšiřuje a mění. Nápadů mám hodně, a když mne něco nadchne, ať už materiál nebo třeba nějaká postavička v knížce, tak to je pro mne další výzva.“

Co vás nejvíce potrápilo?
„Technologie výroby panenky se vyvíjela. Ta první byla úplně jiná, než ty, které šiju nyní. A pořád něco zdokonaluju, je to nekonečný proces. Ale když jsem začínala s loutkovým divadlem, tak jsem se nejvíce natrápila s hlavičkami loutek. Ty první nebyly z textilu, ale kašírované. A ještě předtím z papírové hmoty. To je materiál tvrdý, pevný a nerozbitný, ale jeho výroba je nesmírně těžká. To byl velmi tvrdý proces, kterým jsem si musela projít.“

Máte ještě tu úplně první panenku, kterou jste vlastnoručně ušila?
„Nemám. Moje maminka pořád okolo ní chodila a vzdychala, protože se jí velmi líbila. A tak jsem jí ji dala. A k mamince zase chodilo děvčátko od sousedů, kterému se panenka taky hrozně líbila. A tak nakonec skončila moje první panenka u něj. Tehdy mě nenapadlo, že bych si měla tu první panenku nechat a jim ušít další. Ale mám ji aspoň nafocenou.“

Měla jste v mamince svůj vzor?
„I moje maminka byla šikovná. Když jsme byli děti, tak na nás šila a pletla. A velmi zručná byla i babička. První mé kontakty s látkami byly v souvislosti s babičkou. Když jsem na spodku její skříně objevila uzlíček s odstřižky, nesmírně ráda jsem je přebírala. Byly to jen opravdu malé kousíčky, ze kterých se už nic nedalo vyrobit. Ale já jsem jimi byla nadšena.

Když mi bylo asi devět let, prosila jsem babičku, aby mi koupila kousek látky. Nakonec se nechala uprosit a s těžkým srdcem mi koupila půl metru nejobyčejnější látky. A já jsem ji stříhala a stříhala, až z toho nakonec bylo mnoho malých kousků, ze kterých už se nic nedalo ušít. Neměla jsem žádné zkušenosti a nevěděla jak na to.“

Tak teď už víte jak na to….
„To ano, ale i tak se mi stane, že něco pokazím. Hlavně když hledám nějakou novou formu. Druhů panenek je více, od těch jednodušších a lacinějších až po ty pracnější a tím pádem i dražší. A při tom tápání a hledání jak na to člověk i leccos pokazí.“

Pro holčičky děláte panenky, co pro chlapce?
„Zvířátka. Hlavně medvídky, zajíčky nebo pejsky. Taky jsem jim jako dárek k vánocům vyráběla marionety. A moji synové byli třeba velmi nadšeni patchworkovou přikrývkou nebo nějakou dekorací. Každé dítě ale musí mít k tomu určitý vztah.“

Jak velký je zájem o takovéto hračky?
„Zájem je velký, ale problém je v tom, že i když se to někomu líbí a koupil by to, zdá se mu to drahé. Jsou to převážně lidé, kteří nikdy nic takového sami nevyráběli a neumí docenit ruční práci. Navíc i ten, kdo ruční práci dokáže docenit, ne vždy si některou z dražších hraček může dovolit koupit. A spoustě lidí to ani nic neříká. Ale to nejsou zákazníci, pro které já tvořím.“

A jaký je váš názor na multifunkční panenky nabízené běžně v obchodech?
„Podle mého názoru tyto panenky dítě rychle omrzí. Jsou tvrdé a chladné, chybí jim energie, kterou v sobě mají panenky vytvořené lidskou rukou. Člověk tu hračku, kterou vyrábí, chytne tolikrát do ruky, že jí musí nějakou energii předat. Navíc když už něco takového děláte, tak to musíte dělat s láskou. A to všechno pak v tom výrobku je. Je jedno, jestli je to panenka nebo hrneček nebo cokoliv jiného. To, co do výrobku předávám, není postřehnutelné lidským okem, to se musí cítit.“

Pro zdejší obdivovatele textilních hraček jsou zatím výrobky Violy Bajaníkové hůře dostupné. V dohledné době by si ale tuzemští zájemci mohli něco z její tvorby objednat a to přímo na Violiných webových stránkách – www.viola.sk . Že jde skutečně o produkt světové kvality, svědčí i to, že v loňském roce obdržela první cenu na soutěži „Česká panenka“ v kategorii „Panenka na hraní“.