Sedmnáctého října uplyne čtyřicet let ode dne, kdy zemřel průkopník ručního síťařství a vynálezce kdysi tolik oblíbené tašky síťovky Vavřín Krčil.
Sám se síťkovat naučil už ve svých jedenácti letech a pomáhal tak vydělávat na chudé živobytí. I když jeho touhou bylo vyučit se stolařem, musel po skončení školy nastoupit coby dělník v panském dvoře. Jako dobrého fagotistu se jej ale brzy podařilo jeho strýci umístit u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti.
V první světové válce působil jako sanitní důstojník. Dostal se do Srbska, Polska i Ruska. Jeho onemocnění krční chorobou zavinilo, že se jejím skončení již nemohl vrátit ke hře na fagot. Usazuje se ve Žďáru nad Sázavou a na živnostenském úřadě získává hned dvě licence. Jednak pro „obchod se střižným zbožím, soukenným, vejci a zemskými plodinami“, která byla ohlášena 22. prosince 1919 a povolena 5. ledna 1920, a pak druhou licenci, tentokrát na „prodej zboží galanterního, vlasových sítěk a osvětlovacích potřeb“. Tato druhá živnost byla ohlášena 30. září 1920 a povolena 6. října téhož roku.
V roce 1921 se stal obchodním zástupcem firmy Jaro R. Rousek. V této firmě, která se zabývala výrobou kovového zboží, zavedl výrobu síťovin pro rybáře.
Vavřín Krčil rychle pochopil, že šikovné ruce lidí na Horácku zahálejí, protože zde není snadné najít práci. V roce 1921 mu byl vydán pas do Německa, Jugoslávie, Rakouska, Maďarska a Francie a on ihned zahájil výkup a vývoz tolik žádaných vlasových sítěk do ciziny. Po dobu čtyř let tak měsíc co měsíc jezdil prodávat českou ruční práci za hranice. Osobně se seznamoval s odběrateli a zjišťoval požadavky zákazníků. Mzda, kterou vyplácel svým dodavatelům, byla o něco vyšší, než jinde. I proto jeho obliba mezi lidem stoupala. Bohužel tato oboustranně prospěšná spolupráce brzy skončila. Zhatila ji jak móda krátkých vlasů, tak i import levných vlasových sítěk z Japonska.
Vavřín Krčil se ale nevzdával. Místo ozdoby do vlasů začal s výrobou síťované tašky – síťovky. Na první pohled malé a navíc velice skladné síťovky dokázaly pojmout obrovské množství zboží. Byla lehoučká a pevná, unesla i ten nejtěžší nákup Na získání mezinárodního patentu ovšem Krčilovy peněžní prostředky nestačily a tak jeho prvenství není oficiálně nikde zaznamenáno. Díky jeho nápadu mělo mnoho rodin na Horácku postaráno alespoň o skromný výdělek. Tuto práci hravě zvládly především děti. Na to, že byly schopny vydělávat, ovšem často doplatila jejich školní docházka.
Ze Žďáru se Vavřín Krčil přestěhoval do Stržanova, kam se přiženil. V roce 1937 zde přistavěl provozovnu a skladiště pro podomácké síťování. Zboží opět vyvážel do zahraničí, do Kanady, Německa, Francie, Švýcarska, Rakouska a dokonce i do severní Afriky. 8. března 1948 byla na Krčilovu domácí výrobu síťovin zavedena národní správa – národním správcem se staly Továrny stuh a prýmků Krnov. Po jejím ukončení byla provozovna definitivně začleněna do socialistického sektoru.
Vavřín Krčil ale v započaté práci pokračoval. Stal se jedním ze zakládajících členů „Slováckého lidového umění moravského“, které bylo časem přidruženo do „Ústředí lidové a umělecké tvorby“. Pod toto družstvo přechází i jeho stržanovská výrobna. Vavřín Krčil dostal místo technického vedoucího.
V roce 1956 se na jeho návrh zřizuje v Bystřici nad Pernštejnem pracoviště na výrobu ručně síťkovaných a vyšívaných záclon. Na zhotovení exkluzivních záclon pro zahraniční hotely a lázně se podílelo na tři sta žen.
I když odešel Vavřín Krčil v roce 1963 do důchodu, nezahálel. Stále jezdil do ciziny shánět odbyt na ručně síťkované záclony z Vysočiny. Jedna z takovýchto cest se mu stala osudnou. Umírá 17. října 1968 v Langenu u Frankfurtu nad Mohanem. Urna s jeho popelem je uložena v rodinném hrobě na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.
Pokud vás zaujaly osudy tašky síťovky a jejího vynálezce, máte možnost ještě do 24. srpna navštívit výstavu s touto tématikou v Regionálním muzeu města Žďáru nad Sázavou. Otevřeno je denně mimo pondělí od 9 do 12 a od 12.30 do 17hodin.
