Zdá se vám toto spojení nemožné? Opak je pravdou. Láska k hudbě a konkrétně k houslím přivedla bývalou zdravotní sestru Lenku Macháčkovou do Základní umělecké školy a následně i na prkna, která znamenají svět.  

Tedy ne, že by se šla učit hře na housle. Lenka Macháčková učí jiné. Na housle, kontrabas i violoncello.  Kromě této náročné práce má i spoustu koníčků. Hraje a zpívá v country kapele a vede smyčcový orchestr.

 

Jak ses dostala k houslím?

Na housle jsem začala hrát v pěti letech. Vybral mi je táta, protože na ně sám hrál. Maminka nehrála na nic, ale za to krásně zpívala a hrála divadlo. Oba jsou výborní muzikanti, táta byl dokonce jeden ze zakládajících členů skupiny „Fešáci“. Jak už jsem zmínila, hrál na housle, ale s nevalným úspěchem a jelikož jsem byla prvorozená, tak se realizoval na mně. Tímto způsobem pokračoval ještě u mojí sestry, tam se to neminulo účinkem, protože sestra hraje  také v mém orchestru. U bratra to bylo horší, tam výuka hry na housle asi po třech letech ztroskotala, ale vrátil se k hudbě oklikou, dnes hraje v rockové kapele na baskytaru.

 

Ty osobně jsi měla k houslím kladný vztah od prvopočátku nebo tě do hraní museli nutit?

Když jsem začínala, tak to bylo bezva. Měla jsem sice velice přísného pana učitele, vybraní jedinci i občas dostávali smyčcem. Ale byl to výborný pedagog a dokázal nás ke hraní přitáhnout. Pak, asi tak v šesté třídě, to začalo být zlé. Měla jsem poměrně tvrdý režim, každý den jsem musela být v pět doma a hodinu poctivě cvičit. Jakmile to tak nebylo, tak mě čekal nářez.  Všichni mohli lítat po venku a já jsme musela vrzat na ty odporné housle. Jednou jsem to už nemohla snést a praštila smyčcem. Ten praskl a žíně se oddělily od prutu. Načež přišel tatínek a tím prutem mě zmazal. To byla doba, kdy jsem housle úplně nenáviděla. Pak se to zase nějak zlomilo. Už se mi dařilo na housle zahrát i něco víc než jen stupnice a etudy, k tomu jsem se začala učit i na kytaru, muzika mě chytla a v podstatě už nikdy nepustila.

Od té doby ti byly housle souzeny?

To ne. Pan učitel sice chtěl, abych šla na konzervatoř, ale já jsem chtěla být lékařkou. Takže jsem šla na zdravku, začala jsem hrát a zpívat s rockovou kapelou, nastoupila jsem jako zdravotní sestra v Brně na neurochirurgii a pak se vdala, měla dvě děti, a když byly synovi dva roky, změnila jsem žánr a začala hrát s country kapelou, s kterou v současném složení hraji už deset let.

Po mateřské dovolené jsem pracovala pět let v nemocnici v Novém Městě n. M na ARO. Práce byla velice náročná a mě pomalu docházelo, že si ani nepamatuju některé úseky ze života mých dětí. Pak už jsem tak nějak měla dost umírajících a navíc mi vážně onemocněl syn. Potřebovala jsem být více s ním, doma. Tak jsem se rozhodla podat výpověď. Do toho přišla zpráva, že v Bystřici chybí učitelka houslí. Tak jsem se s paní ředitelkou domluvila, že bych to zkusila. Dala mi šanci, i když nemám klasické vzdělání, jakým je konzervatoř. Bylo to o tom udělat první krok. A mně odvaha nikdy nechyběla. V současné době dokončuji studium na PdF MU, kromě toho se stále vzdělávám ve hře na housle a studovala jsem i muzikoterapii. Zatím jsem díky mému stálému účinkování v kapele klasifikována jako výkonný umělec, což mi umožňuje učit i bez konzervatoře.

 

Máš při výuce žáků vzor ve svém učiteli, který byl někdy přísný nebo jsi trpělivost sama?

Když jsem začínala učit, neměla jsem se koho zeptat jak na to, musela jsem se tím prokousat sama. Přečetla jsem snad veškerou dostupnou literaturu o metodice výuky houslové hry a také jsem vzpomínala, jak jsem se učila já, sestra a bratr. Řekla jsem si, že nejlépe bude jít na to selským rozumem. V duchu jsem se radila s panem učitelem, jak by to asi udělal on. Jenže on byl ze staré školy a některé metody nebo postupy se stejně jako v jiných oborech už nepoužívají. Dnes už je mnohem více možností. Já se snažím děti zaujmout, používám různou literaturu i různé školy. Začínáme na lidovkách, ale hrajeme i americké písničky, protože, co si budeme povídat, dnešní děti k nim mají blíž než k Nanynce, co šla do zelí. Jo a děti smyčcem nemlátím.

Mělas mezi svými žáky nějaký výrazný talent?

Hned první rok jsem měla jednu hrozně šikovnou žákyni, o které jsem si říkala, že ji už nemám co učit. Pro mě je hrozně zavazující nikoho nezkazit. Cítím velkou odpovědnost vůči svým žákům. A tuto žačku už jsem nemohla nic naučit po technické stránce, hrála snad lépe než já. A tak jsem se snažila spíš o to, aby do té muziky dala duši. Ono se to hezky říká, ale mladý člověk ještě nemá moc prožitků a emocí, které by do toho mohl vložit. Když je mu o dvacet víc, tak si s sebou nese vše, co ho v životě potkalo. O to je to pak snazší.  S touto žákyní jsme vybrali na absolventský koncert, který je pro každého velice důležitý, celou Mozartovu Malou noční hudbu. Je to docela náročné, celková délka dvacet pět minut. A chtěla jsem po ní, aby do toho dala celé své srdce, všechnu lásku i nenávist. A myslím si, že se jí to docela povedlo.

Talentů jsem měla víc, ale většinou zvítězil pragmatický přístup k životu, protože dnes se uživit hudbou je strašně těžké. A zvlášť pro ženskou to není žádná výhra.

 

Dokážeš naučit hrát každého?

Myslíš na hudební nástroj nebo na housle? To je dost rozdíl, protože třeba klavír je záležitost spíše mechanická. Je tu jasně daný tón a v podstatě se na něj nedá hrát falešně, pokud nemineš klapku. Takže klavír je vhodný třeba pro děti, které jsou dobré na matematiku. To spolu hodně souvisí, protože ten, kdo je dobrý na matematiku, má cit pro rytmus. A nemusí mít ani dobrý hudební sluch. Je to o rytmu a o pozornosti. Kdežto housle jsou o sluchu. Tón se tvoří v hlavě a přes ruku se přenáší na struny. Ten není nikde daný, musí se vyrobit. A sluchem ho člověk kontroluje. Musí mít jistotu a vědět, kam sáhnout. Naučit se hrát na housle je náročné nejen pro děti, ale zabrat dostanou i rodiče. Ale já myslím, že mnohdy je chuť a snaha víc než průkazný talent bez zájmu.

A co levák, ten se naučit hrát na housle může?

Setkala jsem se s takovým názorem, že levák se na housle naučit nemůže. Ale je to hloupost. Každý člověk má určitou dominantní hemisféru a podle toho je buď pravoruká, nebo levoruká orientace. Kdo je pravák, tak lépe ovládá smyčec, levák zase naopak. Ale to vůbec s tím, zda se může či nemůže naučit hrát na housle, nesouvisí. Taky jsem slyšela názor, že když dítě neumí zpívat, tak se taky hrát nenaučí. To je zase druhý mýtus. Dnes jsou děti mnohem méně muzikální než dříve. Maminky jim méně zpívají a kromě toho poslouchají převážně muziku založenou na rytmu, který je nadřazený melodii. Je mnohem snadnější pustit dítěti Dádu Patrasovou, než mu písničku zazpívat. Pro mne zpěv není až tak důležitý. Učím třeba holčičku, která zpívá hrozně. Dítě musí především umět rozlišit vyšší a nižší tóny. Je důležité, aby cítilo kde je to rozmezí a jak tón upravit – posunout prst nahoru nebo dolů - aby to bylo správně. Je hrozně jednoduché říct, že to nejde. Ale já si myslím, že je dobré to zkusit.

Dokázalas skloubit povolání zdravotní sestry a učitelky hudby?

Samozřejmě. Obě povolání se ve mně mísí. Strašně důležitá je optická kontrola, protože dítě velice brzy získá špatné návyky, například v držení těla. Z toho pak vznikají bolesti zad nebo bolesti krku. Učím i handicapovaného chlapečka, má postižené hlavně ruce. Malíček vůbec samostatně neovládá. A je neuvěřitelné, co už dokázal. Sám si zahraje písničky, což je velká odměna jak pro něj, tak i pro jeho rodiče. Je jasné, že někde bude mít strop, přes který se nedostane. Ale to nevadí. I přes to, že to ví, hodinu denně cvičí. To je vlastně i odpověď na otázku, jestli se každý může naučit hrát na housle. Může, ale s určitým omezením. Nemám ambice vychovávat konzervatoristy. Mnohem důležitější je, když si někdo vezme housle jen tak pod paži a jde si zahrát. Ten nástroj je k tomu stavěný. Klavír těžko někdo může popadnout a jít nebo ho tahat za sebou na kolečkách jako kačera. Housle vezmeš a jdeš. A troufám si říct, že téměř každé dítě, které u mě absolvovalo, housle neustále využívá. Že je nezavře znechuceně do skříně. A to je pro mě velká odměna.

Ty jsi také v Bystřici založila orchestr….

Orchestr tady už kdysi fungoval a v dobách své největší slávy měl kolem pětačtyřiceti členů. I já jsem do něj jako malá chodila a vím, že to bylo strašně fajn, že mě oslovila především síla kolektivu. Dá se tak dokázat spousta věcí a zní to úplně jinak. Pak ale pan učitel, který ho vedl, onemocněl a zemřel a orchestr najednou nebyl. Iniciativa založit orchestr vzešla od dětí. Začínali jsme jako kvartet, pak nás bylo šest, osm, deset a současný stav je asi třicet lidí. Což na desetitisícové město není zrovna málo.

Jaké byly začátky orchestru?

Rozhodně ne jednoduché. Neměli jsme ani žádné noty. Nakonec nám je dala manželka pana učitele, říkala, že by byl jistě rád, že je máme. Konečně jsme měli na čem stavět. Jednalo se hlavně o klasický repertoár, my ale hrajeme v současné době i moderní skladby různých žánrů.

Chodí do něj děti rády?

Doufám, že ano. Já jsem orchestr postavila v podstatě za odměnu. Děti tady čeká několik neopakovatelných okamžiků. Když začínáme s výukou, jdou si poprvé do skladu vybrat housle. Na to se vždycky hrozně těším a pokaždé se opakuje stejný scénář. V regálech jsou vystaveny housle a dítě vybírá. Samozřejmě pokaždé sáhne po těch vizuálně nejhezčích, oranžových. Tak je zkoušíme, upravujeme podbradek a ve dveřích stojí očarovaní rodiče a koukají na svou ratolest. Když si dítě nástroj nese ven, maminka nebo tatínek pokaždé řekne: „Ukaž, já ti je vezmu.“ Dítě se lekne, přitiskne nástroj k sobě a vydechne“ „Ne!“ Nikdy jsem nezažila, že by dítě rodičům housle dalo. Je to jeho svátost a jako takovou ji nedá z ruky. A pak druhý významný okamžik v životě malého muzikanta nastává, když uzraje čas a já mu nabídnu místo v orchestru. Oni se pak snaží mnohem víc a taky víc cvičí. Zkoušky orchestru jsou často náročné, běžně od půl šesté do sedmi večer. Pokud ale má orchestr před vystoupením, je nutné zkoušet mnohem více. Děti mají větší pocit odpovědnosti, na kterém já stavím. Hraje nejen každý za sebe, ale i za ty druhé. A to, že na naše vystoupení přijde tisíc lidí, je obrovský závazek. Děti nastavily vysokou laťku a je strašně těžké ji udržet a nespadnout dolů.

Dolů určitě nepadáte, svědčí o tom hlavně velký úspěch „Balad a romancí“ na bystřickém náměstí.

Tato akce tu už byla potřetí. Napadlo to mě, ale my jsme už kdysi hráli s jedním mým kamarádem, kytaristou, pár písniček od Presleyho nebo Simona & Garfunkela. Jenomže on se nám pak odstěhoval. Děti to hrozně bavilo, bylo to něco jiného. Tak jsem si říkala, že zkusím něco většího, protože s jídlem roste chuť. Přemýšlela jsem, koho oslovit a napadla mě rocková skupina Arzenal. Hlavně proto, že tam hraje spousta známých včetně mého bratra. Oni z toho byli překvapeni a dost se toho báli. Já jsem se taky bála. Problémem byly noty, ne všechny jsou snadno dostupné. Něco jsem musela rozepsat sama, což bylo docela náročné, hlavně časově. Byla to fakt dřina. A zabrat nám dal i samotný koncert, já jsem po něm byla úplně vyřízená. Ale děti to strašně bavilo, úplně je to chytlo. A ohlas publika byl naprosto senzační a tak měl koncert dvě reprízy a ani jedna nebyla úplně stejná. Kruh se uzavírá a poslední koncert této série bude 8. listopadu 2008 v Kulturním domě v Bystřici n. P.

 

Mají současné děti ještě vztah k vážné hudbě?

Určitě ano. Vážná hudba je základ. Když dítě nějakou etapu přeskočí, tak časem zjistí, že určité věci nezahraje. Třeba konkrétně pro Balady a Romance jsem rozepisovala písničku od Nicka Cavea a Kilie Minoque a tam jsou některé pasáže jako vystřižené z Vivaldiho. Když se dítě naučí hrát klasické skladby, může na tom stavět. Kdežto kdyby začalo touhle skladbou, tak už nenastaví nic. Staří mistři vytvořili pravidla, něco, co platí dodnes. A když se to někdo naučí, tak pak zvládne všechno. A když navíc dokonale zvládne techniku, tak pak může improvizovat, jak se mu zlíbí. To je třeba Pavel Šporcl, a my jenom koukáme, jak to vlastně dělá, že jeho ruce chodí s takovou lehkostí a on přitom dává do hraní celou duši. Ale tu duši dávají do hraní i ty děti na bystřickém náměstí. Mně se to těžko hodnotí, já to slyším jinak, jako dirigent, ne jako posluchač. Ale jsem přesvědčena, že do toho duši daly a že nehrály pro mě, ale pro sebe a pro čistou radost ze samotné hudby. A to je pro mě nejdůležitější. A až jednou poznám, že už je to nebaví a že stagnuji a už to nejde nikam dál, třeba se i vrátím ke své bývalé práci. Ale zatím je to bezva a vzájemně si předáváme tu energii, která vzniká, když někdo něco dělá s láskou a otevřeným srdcem.