Tomáše Dvořáka jistě není třeba představovat. Jeho jméno je ve světě sportu stále skloňováno ve všech pádech a to i přes to, že se s desetibojem už nadobro rozloučil.  

Trojnásobný mistr světa vešel s úsměvem na rtech a přivedl s sebou i přítelkyni. „Můžete nám svou kamarádku představit?“

„To je moje pátá žena. Doma mám další čtyři a všichni se mi smějí, že když mám čtyři ženské v baráku, že jsem si pořídil ještě fenku. A pořídil jsem si ji z jednoho prostého důvodu. Mám doma zahrádku a pejsci si se zahrádkami moc nerozumí. Je to tři a půlletá fenka plemene Jack Russel teriér a jmenuje se Jackie. Protože manželka s dětmi odjela na atletické soustředění, nechtěl jsem ji nechat samotnou doma a tak jsem si ji vzal s sebou.“

 Ze sportovce jste se stal komentátorem, bylo těžké přesunout se takříkajíc na druhou stranu barikády?

„Nemůžu říct, že jsem se stal komentátorem. Pouze jsem byl požádán Českou televizí, jestli bych nespolukomentoval přímé atletické přenosy. Takže to není úplně komentátorská práce, ale spíš nějaké postřehy atletického experta, jak mne nazývají. Ale nebyl to přechod nijak dramatický, už dříve jsem byl zvyklý dění na stadionech komentovat.“  

Nemáte někdy chuť si strany zase vyměnit?

„Chuť by samozřejmě byla, já jsem se ještě v letošním roce na stadionech pohyboval, ale už to není na ty největší závody a sportovní svátky. Sleduji to spíše zpovzdálí a musím říct, že místo na tribuně mi není nemilé.“

O desetiboji jste řekl, že je to disciplína plná naděje. Jak jste to myslel?

„Když si vezmete sprintera na sto metrů, tak mu takzvaně vystřelí za zadkem a za deset vteřin to skončí. U desetiboje je to první disciplína a pokud se nepovede, tak je tu naděje, že se to ještě někde povést může. Samozřejmě je tu i druhá stránka, že se to nemusí povést nikde nebo naopak se dobře začne a špatně skončí. Ale desetiboj je pro mě krásná disciplína právě v tom, že má dílčí složky a chybičky se tak mohou napravit.“

Vzpomenete si na své začátky?

„Samozřejmě, že si na ně vzpomenu, ač je to již hodně vzdálená minulost. Můj první velký úspěch bylo druhé místo na juniorském mistrovství Evropy v Soluni.“

„Zcela prostá záležitost. Jsem člověk, který má atletiku rád a má ji rád jako komplet. A desetiboj je komplex atletických disciplín. Vždycky mě přitahovaly všechny disciplíny kromě maratonu, to už asi nepřijde. Byl tu i důvod jakéhosi prosazení se. Chtěl jsem se podívat na velké závody a desetiboj, ne že by to byla snazší cesta, ale určitě byla dosažitelnější.“

Jaký je váš vztah k Vysočině?

„Můj vztah k Vysočině je spíše tranzitní. Jsem rodákem ze Zlína a více než polovinu života pobývám v Praze a jejím blízkém okolí. Přes Vysočinu jsem převážně projížděl. Nicméně určitý vztah k ní mám, protože část rodinné přízně žije v Jihlavě a znám i zdejší okolí – Žďár nad Sázavou nebo Nové Město na Moravě.

Když už jsme u Nového Města na Moravě, navštívil jste už Zlatou lyži?

„Ač sám lyžařem jsem, tak Zlatou lyži jsem dosud nikdy nenavštívil. Uvidíme, jestli se letos najde příležitost k návštěvě. Možná……“ 

„To si opravdu nemyslím. I když trochu doufám, že by to mohlo zapůsobit. I to je důvod, proč jsem kývl na to dát své jméno bystřickému stadionu. Je to pro mne naprosto nová situace a ještě nedokážu říct, jestli zajímavá nebo nezajímavá. Se svým jménem jsem nikdy nijak extra neoperoval a to, že by se po mě mělo něco jmenovat, mi přijde takové zvláštní. Ale pokud by to přitáhlo alespoň dva mladé lidi ke sportu, budu rád.“ 

Jaký názor máte na vývoj sportu u nás, myslíte si, že mladí lidé sportují dnes méně než dříve?

„Nevím, jestli jsem povolaný to hodnotit, ale když jsem já byl mlád, tak jsem sportoval určitě více, než současná mládež. Je to dáno i tím, že jsem se narodil v trochu jiné době, kdy nebylo tolik lákadel. Jsem rád za každého člověka, který se sportu alespoň trochu věnuje. Na jejich obhajobu ale musím říct, že nejsou úplně líní, spíše mají trochu problém s motivací. Ale je to individuální záležitost. Opravdu těžko se mi to hodnotí, protože já ve svých teenagerovských letech jsem neměl počítač a podobné věci.“

A poslední otázka. 21. července jste oznámil, že jde o váš poslední desetiboj, je to tedy konec vaší aktivní kariéry?

„Určitě je to konec té desetibojařské, protože jsem byl vždycky hodně upnut na body, které desetibojaři získávají a časem jsem si zvykl i na určitou hodnotu získávaných bodů. A teď jsem v situaci, že tělo už neposlouchá tak jak dřív a já se nedokážu připravit tak, abych získal určitý bodový zisk. Desetiboj se pro zábavu sice dá dělat, ale člověk se nesmí zaměřit na to, co je na konci. Což v mém případě by bylo velice těžké. Takže s desetibojem jsem opravdu praštil, ale myslím si, že si ještě hodně zasportuju.“