Břišní tance máme spojené s Orientem, ladností pohybu a smyslností. Naše polky, valčíky a další zlidovělé tance proti němu působí poněkud těžkopádně a prkenně. Ovšem zato jsme se mohli utěšovat tím, že u nás musí být na tanec dva – muž i žena.  

Je břišní tanec opravdu pouze doménou žen? Ptám se Evy Ambrožové, která tančí i vyučuje tomuto prastarému umění pod uměleckým jménem Amea Re. Její odpověď je poněkud překvapivá. „Orientální tance tančí i muži. Bylo tomu tak i v minulosti, hlavně v Egyptě. Ale Egypťané jsou velice líní. Z tohoto důvodu si orientální tanec přizpůsobili k obrazu svému, vynechali těžší prvky a tančí o něco jednodušeji. Ale hlavními tanečníky jsou tam muži. Bývalo to tak, že žena nemohla na parket, dokud jí muž nepokynul. I dnes tam uvidíte spoustu mužů, kteří tančí orient a tančí jej dobře. Ovšem nekroutí se u toho tolik jako ženy. I u nás byly pokusy udělat výuku orientálního tance pro muže, ale to je zatím ještě hodně v plenkách. Muži se stydí, občas na nějaké vystoupení se mnohý z nich uvolí, ale žádné kurzy pro muže u nás zatím nejsou. Z důvodu nedostatku mužů.“

 

Odkud vlastně jste a co přesně děláte?

„Pocházím z Nového Města na Moravě, ale od roku 1991 bydlím ve Žďáře nad Sázavou. A od roku 2005 vyučuji orientální břišní tance v Novém Městě, ve Žďáře, učila jsem v Jimramově, teď budu jezdit do velkého Meziříčí a občas si mne objednají ženy i z jiných měst.“

 

Jak se člověk vlastně dostane k orientálnímu tanci?

„K orientálnímu tanci jsem se dostala asi v roce 2000 a to tak, že jsem měla velké problémy se zády. Můj manžel má sestřenici na Slovensku a ta mi doporučila začít tančit orientální tanec. Je to jeden ze způsobů, který může při bolesti zad pomoci. A měla pravdu. Už po třech měsících tančení jsem pocítila znatelnou úlevu. Můj zdravotní stav se výrazně zlepšil. Asi po pěti letech jsem se rozhodla, že to zkusím i učit. Zkontaktovala jsem se s profesionální tanečnicí ze Zlína Laylou Abdel, ta mě naučila ještě mnohem více a tak jsem začala.“

 

Než se dostaneme k tomu, co děláte teď, tak bych se ještě vrátila k tomu, co jste dělala dříve. Jaké je vaše původní povolání?

„Jsem původně geofyzik, pak jsem se vdala, přestěhovala do Žďáru a začala pracovat ve státním sektoru.“

 

Od státního sektoru tedy zpět k Orientu. Co přesně orientální tanec charakterizuje?

„Orientální tanec podle mne charakterizuje ženu. Ženství, ženskou energii a vůbec pocit, že jste sama sebou ať je vám pět nebo sedmdesát, vážíte čtyřicet nebo sto dvacet. Je to jen o ženě, o tom, jak se cítí a o ženské energii.“

 

Skládá se orientální tanec z více druhů tanců?

„Existuje několik druhů orientálního tance. Tančí se klasický orientální tanec, který pochází z Egypta. Je to klasika s těžkou hudbou a základními prvky orientu. Turecký tanec je naopak živější a nápaditější. Tančí se i čínské a thajské tance. Pro diváka je podle mého lepší takové to popovější pojetí tance.  Dá se tančit s hůlkou, vějířem, šátkem, závojem, svícemi, ohněm, prostě s čímkoliv.“

 

 

Některé ženy mají zábrany přihlásit se do kurzu orientálního tance. Máte pro ně nějakou radu?

„Určitě úplně nejlepší je přijít do kurzu a na vlastní kůži si to vyzkoušet. Orientální tanec v lidech vzbuzuje i jakousi formu erotizmu. A možná, že některé ženy tímto směrem jdou, ale jsou tu i jiné důvody, proč vyzkoušet orientální tanec. Žena sem přijde upracovaná, má tisíc svých problémů a já se vždycky snažím, aby na to všechno dokázala zapomenout a zůstala jen sama sebou. Navnadím je hudbou a snažím se jim dodat vědomí toho, že já nejsem ta první, ale tou první je ona, je tam sama pro sebe. Je důležité, aby se uvolnila a na všechno ostatní okolo zapomněla.“

 

 

Povzbuzuje orientální tanec u žen pocit sebevědomí?

„U žen hlavně zvedne sebevědomí. Velice mě potěší, když za mnou za čas žena přijde a poděkuje mi za to, že díky orientálnímu tanci sebevědomí získala. Tak se jí změní náhled na život i to, jak se cítí.“

 

Učíte orientální tanec. Žijete i orientálním životem?

„Někdy orientální tanec opravdu člověku vleze i do života. Ale já tančím denně, pak přijdu domů a tam se na mne vrhne rodina s praktickými požadavky. Tím veškerá podobnost s Orientem skončí.“

 

Kolik už vaším kurzem prošlo žen?

„Mezi dvanácti až patnácti sty. Nejmladší byly osmileté dívky a nejstarší překročily sedmdesátku.“

 

Jaké jsou jejich důvody?

„Některé chodí ze zvědavosti, jiné proto, že viděly některé z mých vystoupení a to je zaujalo. Hodně žen chodí i ze zdravotních důvodů. Ať už se to týká bolesti zad nebo nemožnosti otěhotnět. I toto může orientální tanec zlepšit, tedy pokud nejde o výrazný zdravotní problém. Vždycky je to ale po konzultaci s lékařem.“

 

Co všechno si musí žena na kurz tance pořídit?

„Zpočátku to vůbec není náročné. Tančíme na koberci bosky a vždycky doporučuji lehké tričko nebo lambdu a elasťáky nebo zavazovací sukně. Nic nesmí být zaškrceno do pasu. Později, když se tomu žena věnuje déle, tak už si sama kupuje cinkací pásky a další ozdobné prvky tak, jak to sama cítí.“

 

Jak často míváte vystoupení?

„Nepravidelně. Zvou si nás na plesy nebo jako zpestření různých akcí. Někdy vystupujeme co čtrnáct dní, jindy máme delší čas pauzu.“

 

A jaké jsou nejbližší plány do budoucnosti?

„15. listopadu bude v Kulturním domě ve Žďáru na d Sázavou velká kulturní show, má název Raksat Amea, což v překladu znamená tance od Amey. Je to už druhá show, tu první jsem pořádala v roce 2006. Vracím se k ní po dvou letech a aby to nebyl pouze večer orientálních tanců, tak jsem si pozvala i pěveckého hosta. Mé pozvání přijal Ali Amiri, který zazpívá. Chybět nebude ani moje učitelka Layla Abdel, ta zase zatančí. Mezi tím předvedou své umění mé žákyně a pořadem bude provázet vynikající mladý moderátor z Uherského Hradiště.“

 

Na co všechno se tedy mohou hosté těšit?

„Zastoupeno bude pěvecké umění, stepařské umění, bude tam originální tanec s hady, něco z flamenga, hra světel a další. Začneme o půl osmé a diváky čekají tři hodiny atraktivní zábavy. Kromě vlastního večerního show budou mít ženy už odpoledne možnost přijít do předsálí Kulturního domu, kde bude takový menší orientální bazar.“

 

Foto archiv Evy Ambrožové