Během prodlouženého víkendu 14. – 17. listopadu se uskutečnil již třetí ročník takzvané krajinářské dílny. Kromě CZ-IALE ji tentokrát zaštítila také Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí. Dějištěm dílny se opět stala ves Blatiny na Českomoravské vrchovině.
Většina z nás zná dílnu zámečnickou, stolařskou, opravářskou nebo strojírenskou. Ale dílna krajinářská? Co si vlastně máme pod tímto pojmem představit? A jací jsou lidé, kteří se na něco takového přihlásí?
„Krajinářská dílna je něco mezi workshopem a víkendovým setkáním přátel, kdy se snažíme o to, na co většinou kvůli pracovním povinnostem nebo všedním starostem nemáme čas: v klidu přemýšlet o krajině v širších souvislostech a s potřebným nadhledem. Pokud chceme krajině rozumět, pečovat o ni a zasvěceně plánovat a harmonizovat různé aktivity v ní, myslím si, že je tohle jako první krok velmi důležité“, říká Jan Skaloš, organizátor a zakladatel čtyřdenní akce na Blatinách nazvané tentokrát „Podzimní krajinářská dílna“.
Do Žďárských vrchů se stále rád vrací, i když bližší jsou mu Železné hory, na které vidí i z oken svého bytu. Sem na Vysočinu přijíždí on i ostatní relaxovat. Hodit za hlavu všechny všední strasti a starosti a splynout se zdejší nádhernou přírodou. „Jedním z hlavních důvodů je vystoupit ze zajetých kolejí vnímání krajiny a dívat se na zdejší krajinu z jiného úhlu pohledu.“
Krajinářská dílna měla svůj vlastní program. Co všechno její absolventy čekalo?
„Letošním nosným tématem byla umělecká reflexe krajiny. Na sobotu byl naplánován náročný program přednášek odborníků na různá témata související s uměleckou reflexí krajiny (např. reflexe krajiny ve výtvarném umění, ve fotografii, moje žena Renata Skalošová hovořila o krajině v poezii Františka Halase, kamarád a kaplan Jan Hanák mluvil o reflexi krajiny v bibli, a nezapomněli jsme ani na fenomén hudby a krajiny očima Marka Gondy). Neděle pak byla vyhrazena celodenní individuální reflexi krajiny, a nesla se naopak ve zcela neplánovaném a neorganizovaném duchu. Každý se mohl v krajině toulat, jak se mu zlíbilo.
Během těchto akcí je všechno dobrovolné. Kdo chce, může se zúčastnit, když ne, tak se jde třeba toulat sám po krajině. Jsem rád, že jsme se pak večer sešli a byli ochotni o svých zážitcích a myšlenkových pochodech diskutovat. Letošní dílnou prolínaly dva ústřední názory. Jednak kupodivu pro mnohé z účastníků nemá krajina Blatin větší půvab než jiné podobné krajiny a poměrně velká kritika směřovala k velkému množství turistů a až k agresivnímu turistickému ruchu, kterému se mnoho věcí v krajině v okolí Blatin přizpůsobuje. Ale samozřejmě zde byli také lidé, které krajina Žďárských vrchů tradičně okouzlila. Jedním ze závěrů bylo i to, že krajina se stává pro mnohé v podstatě kulisou pro naše aktivity.“
Co je to vlastně za lidi, kteří jsou ochotni se toulat v sychravém podzimním dnu krajinou?
„Jedním z hlavních přínosů krajinářské dílny byla možnost setkání zájemců napříč obory, zaměření a věku, kteří mají chuť přijet a sdílet své názory. Myšlenka setkávaní lidí napříč různými obory, zaměření i vyznání stála úplně za počátku našeho nápadu. A to se myslím podařilo. Mohli jste tam potkat čisté vědce a odborníky na slovo vzaté, geografy, lesníky, ale také dělníka v podniku Mittal Ostrava, učitelku základní školy, umělce, studenty a další. I územně to bylo rozmanité, zastoupeno bylo Brno, České Budějovice, Praha i Ostrava. Na Blatiny přijelo asi třicet lidí, z toho sedm je přednášejících. Větší počet lidí by ani nebyl vhodný, protože nám jde o to zachovat komorní ráz. Chtěli jsme se vyvarovat nějaké větší akce, protože mnozí účastníci by se ve větším počtu lidí asi ani necítili dobře.“
Vy se také rád touláte?
„Ano, dokonce jsem to pojal i trochu vědecky. Poté, co jsem před mnoha lety strašlivě zabloudil v lesích v okolí Čachnova a vyšel po celodenním bloudění z lesa úplně jinde, než jsem předpokládal, začal jsem tímto způsobem chodit na houby. Vzal jsem si buzolu, určil azimut a šel. Díky němu jsem držel směr a dostal jsem se i na místa, kam lidská - houbařova noha už nějaký čas nevkročila. Takto jsem šel třeba od Čachnova na Čtyři palice. Sbíral jsem houby a užíval si volnosti a krajiny. Byl to úžasný zážitek, opravdu to mohu vřele doporučit.“
Vraťme se teď znovu ke krajinářské dílně. Bude další?
„Bude, ale chceme ji trochu pozměnit. Naše myšlenka je střídat různé krajiny. Česká republika oplývá spoustou zajímavých typů krajin a ty chceme měnit. Do budoucna jsme se rozhodli, že zachováme hlavní myšlenku a cíl krajinářských dílen, tj. soustředit se na poznávání fenoménu „genius loci“ a přemýšlet o krajině způsobem, na který nám v dnešní uspěchané době většinou nezbývá mnoho času. Co se měnit bude, to jsou místa a roční doby, v nichž se setkání odehraje. Chceme se soustředit nejen na krajiny známé a oblíbené, řekněme zamilované, ale také na krajiny nepříliš známé a tajemné a v neposlední řadě rovněž krajiny neoblíbené, které na nás působí negativně, ale díky krajinářským dílnám se nám třeba podaří změnit názor. Kde to bude zatím nevím, časově to chci naplánovat na léto 2009. V nejbližší době chceme místo na další dílny vybrat, a nejpozději do poloviny ledna 2009 seznámit s bližšími informacemi. Příští rok se tedy těšíme na viděnou na další krajinářské dílně (více informací na www.krajinarskadilna.estranky.cz ).“
Bude mít krajinářská dílna na Blatinách i nějaké fyzické výstupy, například obrazy?
„Něco hmatatelného bude, ale pouze dočasně. Bude to v rámci přednášky Bětky Trojanové Land art. Musím říci, že jsme nepořádali dílnu s ambicemi vyřešit nějaký zásadní problém, ale spíše o problémech přemýšlet, utřídit si myšlenky, a vyjasnit si postoje a názory. Přímý praktický dopad tak naše setkání sice nemělo, ale tento nový pohled na krajinu, její vnímání a fungování nám řešení některých problémů v ní může usnadnit.“
Co je Land art?
„Zjednodušeně by se dalo říct, že vytváření uměleckých děl v přírodě a z přírodnin. Třeba seskupení kamenů. Nebo je také možné využívat přírodní zákony. Například vítr.“
Krajina na Vysočině mění svou tvář spolu s ročním obdobím. S příchodem podzimu začíná být nevlídná, mlhy a déšť brzy vystřídá sníh. Absolventi krajinářské dílny tady hledají krásu a klid. Myslíte si, že to stejně vidí i místní obyvatelé?
„Určitě jsou si té krásy vědomi. A mnohdy i lidé, do kterých by to člověk neřekl. Ale protože tu žijí, tak musí řešit své dennodenní problémy a už jsou někde trochu jinde. Krajina se dostává do pozadí, když člověk musí řešit jiné priority. To ovšem nic nemění na tom, že většina místních obyvatel moc dobře ví, jak je Vysočina půvabná.“
Jan Skaloš – absolvent pražské Lesnické fakulty obor krajinné krajinné inženýrství. Pochází z Hrochova Týnce u Chrudimi. Vysočina mu přirostla k srdci v době dětství, kdy sem jezdil na tábory. Před dvěma lety chtěl s přáteli absolvovat osmdesátikilometrový pochod po vzoru Rudolfa Pernického a Leopolda Musila (oba členové parašutistické skupiny Tungsten. 22. 12. 1944 měli být vysazeni u obce Vortová a odtud se přesunout do nedalekých Studnic. Vinou špatné navigace se ale dostali o osmdesát kilometrů dál. Zpočátku ani nevěděli, kde se vlastně nachází a trvalo jim téměř dvacet čtyři hodin, než zjistili, že se ocitli u Libenic, mezi Kutnou Horou a Kolínem. Museli se dostat na místo určení, a proto se vydali směrem na Čáslav a přes Železné hory na jihovýchod do Českomoravské vrchoviny. Zima toho roku byla krutá, parašutisté se mohli přesunovat pouze v noci, aby unikli gestapu. Přes den se skrývali v lese. Problém byl i se stravou, protože s několikadenním pochodem nikdo nepočítal. Naštěstí měli s sebou kilogram čokolády, ta jim pomohla přežít. Cestou oslavili i vánoce a do Studnic se dostali teprve 29. prosince, vysíleni a s omrzlinami.). Plánovaný pochod Jana Skaloše a jeho přátel však zatím uskutečněn nebyl, ale myšlenka ani chuť se nezměnila. Stále doufá, že se ve stopách parašutistů jednou vydá.
