Americký novinář a spisovatel Ambrose Bierce kdysi řekl, že housle jsou nástroj k týrání lidských uší tím způsobem, že třeme koňským ohonem o ovčí střeva. Není známo, kdo jej tímto způsobem týral, jisté však je, že existují i houslisté, u nichž o nějakém týrání nemůže být řeč.

Ba právě naopak. O jejich hru je takový zájem, že jdou od koncertu ke koncertu a jsou doslova a do písmene na roztrhání. Jedním z nich je i český fenomenální houslista Pavel Šporcl, který před nedávnem vystoupil i ve Žďáru nad Sázavou.

Jak jste se dostal ke hře na housle?

„Já pocházím z hudební rodiny, byť mí předci nebyli profesionální muzikanti. Rodina byla učitelská a každý učitel kdysi dávno musel umět hrát na nějaký hudební nástroj. Na mne i na mého staršího bráchu, který hraje na violoncello, ta profesionalita padla. Začal jsem v pěti letech a zůstalo mi to do dneška.“

Hrajete pouze klasiku nebo dáte občas přednost i něčemu modernějšímu?

„Klasická hudba je stěžejní. Já nehraju žádný rock ani pop, hraju stále na klasické housličky, i když hudbu soudobou. Jinému druhu hudby než je klasika se ale nebráním. Taky jsem dělal už nějaké netradiční projekty a dokonce mám doma i elektrické housle. Takže jednou možná i na ten rock nebo pop dojde. Ale ještě jsem na to nenašel sílu ani čas.“

Vy nejste na koncertech oblečen jako klasický houslový virtuóz, proč?

„Když jsem se vrátil ze studií ve Spojených státech a začal koncertovat, tak se mi zdálo, že na ty koncerty chodí docela málo lidí a hlavně žádní mladí. To mi bylo líto. Chtěl mladé nalákat a ukázat, že interpret klasické hudby nemusí nutně hrát ve fraku, a že to může být mladý kluk stejně jako oni, a že může klidně chodit třeba se šátkem na hlavě. Tak jsem si ten šátek vzal a zůstal mi pak po celých sedm let. Myslím si, že se mi to povedlo, byť to určitě není jediný způsob, jak mladé nalákat.

Když jsem po sedmi letech šátek sundal, tak jsem si nechal od našeho nejlepšího houslaře Jana Špidlena postavit nové housle, které jsou modré. On udělal úžasné modré housličky s nějakými inovacemi a mnozí říkají, že jsou dokonce lepší než stradivárky.“

To byl váš nápad – modré housle?

„Byl. A Honza Špidlen se s ním po chvilce váhání ztotožnil a já jsem rád, že tak udělal. Housle jsou opravdu úžasné. Jsou atypické nejen barvou, ale i tvarem a několika dalšími detaily.“

Kolik houslí celkem máte?

„Mám troje, z toho dvoje od Jana Špidlena a jedny italské z dílny mistra Carcassiho z roku 1749. Nevím sice, kdo na ně hrál přede mnou, ale určitě mají svou historii a také svou duši.“

Spolupracujete s řadou domácích i zahraničních orchestrů, na jakou spolupráci rád vzpomínáte?

„Můj první koncert s Českou filharmonií dirigoval slavný klavírista a dirigent Vladimír Aškenazy, to byla krásná spolupráce. Musím říct, že těch vzpomínek je hodně, těžko někoho vyzdvihovat. Já mám rád lidi, kteří dělají svou práci dobře a na kterých je vidět, že je jejich povolání baví.“

Co vaše spolupráce se slovenskou romskou cimbálovou muzikou Romano Stilo?

„Cikánskou hudbu mám hrozně rád a s kluky z kapely jsme se znali už dříve. Bylo to něco jiného, ta hudba je senzační, živelná, plná emocí a stálo to rozhodně za to. Repertoár jsme vybírali velice pečlivě, kromě pravých cikánských skladeb zazněly i skladby rumunské, ruské a maďarské. Ale vměstnali jsme tam i několik skladeb z mého klasického repertoáru.“

Teď trochu něco z vašeho soukromého života. Máte roční dceru Violetu, má vztah k hudbě?

„Určitě má. Kdykoliv něco doma pustíme, okamžitě začne tančit. A když začne někdo hrát na housle, tak řekne táta. Je to určitě také dáno tím, že odmalička poslouchala mé cvičení a u nás doma je stále puštěná nějaká hudba. Vztah k hudbě má a já budu rád, když jí to vydrží. A vůbec z ní nemusí být muzikant. Ale když bude mít hudbu ráda, bude to prima.“

Povedete ji k hudbě?

„Bude mi stačit, když bude mít hudbu ráda. A když alespoň trochu pozná, jestli je to hudba kvalitní, aby mi nedělala ostudu. Ale jinak ji opravdu nebudu k ničemu nutit. Housličky k narozeninám zatím nedostane, já sám jsem začínal v pěti letech, takže ona na to má ještě hodně času.“