Vánoce jsou snad ty nejkrásnější a také nejšťastnější svátky v roce. Přispívá k tomu nejenom hojnost jídla, pití a darů, ale nejdůležitější je to, že se rodiny sejdou a mají čas si zase jednou v klidu popovídat a vychutnat si společnost svých blízkých.
Doba vánoční není výjimečná pouze dnes, bylo tomu tak už i mnohem dříve. I když dřívější Vánoce se přece jen od těch našich trochu lišily. Jak vlastně vypadaly zimní svátky třeba ve třináctém a čtrnáctém století? „V tomto období odrážely Vánoce jednak křesťanský prvek a zároveň také starý slovanský (resp. pohanský) zvyk oslavy slunovratu,“ říká historik Miloslav Loupaur. „Ve staroslovanském prostředí se mu říkalo svátek Kratčun, tedy svátek nejkratšího dne v roce. Došlo k tomu, že církev se rozhodla slavit narození Ježíška v zimě, (stalo se tak již ve 4. století v Římě, kdy se slavily nejpopulárnější svátky „saturnálie“), přibližně v době, kdy byl nejkratší den v roce. Ve středověku připadal nejkratší den v roce na svátek Lucie (13. 12.) a to proto, že jejich (juliánský) kalendář předbíhal astronomický rok. Na Vánoce se zároveň slavil i konec roku, protože souvisel s narozením Ježíška o půlnoci z 24. na 25. prosince. Teprve v průběhu 14. a 15- století se prosadil zvyk počítat začátek roku od 1. ledna (podle klasického římského kalendáře).“
Jak tedy vypadaly Vánoce ve třináctém a čtrnáctém století?
„Nebyly se stromečkem, ale používalo se zeleného zdobení, takzvaného zelení, které mělo magickou funkci. Dávalo se na okna, na otevřené ohniště, prahy a trámy dveří. Mělo zajišťovat ochranu před zlými duchy, před zimou, nemocemi a hladem. Zelení bylo zdobeno přírodními materiály, jako jsou sušená jablka, skořápky od ořechů, červené šípky, čili jiné dostupné materiály (sušené houby, bukvice, kousky vánočky) navozující myšlenku věčného života a věčného mládí. Tyto ozdoby se modifikovaně používaly až téměř do počátku 20. století.“ Podlaha se vystýlala slámou, jak si stěžuje ve svém spise Jan z Holešova.
Dá se říct, že tehdejší Vánoce byly spíše duchovní, než hmotné?
„Bylo to obojí. Tehdejší člověk měl obavy z dalšího roku. To znamená, jestli zůstane zdráv, zda bude úroda, atd. V tehdejších zvycích se hodně odráží i tento existenční prvek. Zvláštní byly vánoční hody. Podávalo se sele, které mělo dávat sílu. Podle staroslovanských zvyků bylo sele zvířetem slunce, které dává energii jak přírodě, tak i lidskému společenství. Dále se podávalo velmi hutné pivo. Byl to zlatavý, velice sladký nápoj. Dodnes se třeba v Norsku k Vánocům pivo podává. A nesměla chybět ani vánočka, na Vysočině zvaná štědrovka. To byl zároveň i dar. Pán ji dával své čeledi, cech svému patronovi, obdarovávali se jí děti i příbuzní. Pekly se obrovské vánočky, některé až přes metr dlouhé, to aby dlouho vydržely. Byly z pšeničného těsta a dával se do nich med a také byliny, které dnes už téměř neznáme. Jako anýz, fenykl a podobně.“
Přejděme ke století patnáctému…
„V patnáctém století se v podstatě na zvycích mnoho nezměnilo. Situace byla o něco horší v důsledku válek. Spíše tam pokračovalo zniternění křesťanského prvku. Lidé chodili na půlnoční, ale v té době mnoho kostelů zaniká. Tím se stává, že i zázrak světla a zázrak Vánoc je pro mnohé méně dostupný. Lidé z vesnic se často museli bez těchto poutí obejít.“
Co dárky?
„Na Vánoce se dávala vánočka nebo výslužka. Ovšem ne na Štědrý den, ale spíše na svatou Lucii, která byla významným patronem slunovratu. Takže ona nosila dárky a to v punčoše. Později převzal funkci Lucie Mikuláš. I když on sám též obdarovával, ale dával pouze jablka a ořechy, symboly plodnosti.
Dárkem bylo ale i popřání člověku, ať už vzešlo od koledníků, kteří za něj obdrželi výslužku, či od někoho jiného. Dárkem pro čeleď vedle výslužky byly takzvané vakace, tedy období, kdy mohli opustit statek, kde sloužili a jít navštívit třeba své příbuzné.“
Pojďme do století šestnáctého…
„To je takový vrchol hmotného vzestupu, jak v městském, tak i vesnickém prostředí. Duchovno se stále více obrací k požitku. Vánoční hostiny byly velkolepější a v městském prostředí se pomalu začínaly objevovat první dárky, ať už to byly hračky pro děti nebo korále. Na vesnici ale ještě ne. Stále zatím chybí vánoční stromek. Jako novinka se objevují první jesličky, zatím jen v kostelích.“
Co rozdíly mezi Vánocemi chudých a bohatých?
„Byly velice podstatné. My většinou známe svátky středních a vyšších vrstev, které si je mohly dovolit. Samozřejmě ti nejchudší neměli téměř nic, ale to platilo jak ve čtrnáctém, tak i v devatenáctém století. Ale v šestnáctém století si nádeníci moc stěžovat nemuseli. I oni dostávali ryby a maso místo ovesných kaší. Nejhůře na tom byli žebráci, kteří ovšem měli výsadu a právo být opečováváni. Např. král musel podle starobylého obyčeje vybraným jedincům omýt nohy.“
Co nám přineslo století sedmnácté?
„To přineslo podstatné změny. Krize sedmnáctého století v Evropě znamenala obrat ve vývoji Vánoc. Výrazně vzrůstá role půstu. Vlivem barokní katolické obrody dochází k prohlubování vlivu církve na život a na lidové zvyky na vesnicích i ve městech. Mizí masité pokrmy a alkohol z vánočního stolu. Ke slovu přichází postní jídla. Je to převážně strava rostlinná.“
Jak tedy vypadala štědrovečerní tabule sedmnáctého století?
„Byly na ní zastoupeny všechny produkty, které hospodář vypěstoval během roku. Nesměla samozřejmě chybět jablíčka a vlašské ořechy, které iniciovaly počátek večeře. Vše začínalo rozlousknutím ořechu a rozkrojením jablka, což bylo spojeno s předpovídáním budoucnosti. Pak následoval hrách, který se jedl obřadně. Kdo si nedal alespoň lžíci tohoto pokrmu, toho čekala nemoc. Hrách byl naklíčený a nabobtnalý, čímž zvětšil svůj objem a to znamenalo sílu. Dalšími pokrmy byly kroupy, takzvaný Kuba, houbová omáčka a kaše. U nás ovesná. Nechyběla ani vánočka, která zastupovala pšenici a chléb, zástupce žita. A nesmíme zapomenout ani na takzvanou muziku, což je kompot z rozvařeného sušeného ovoce. Muzika se podávala k vánočce.“
Co století osmnácté?
„V podstatě zůstávalo vše stejné, ale zdůrazňovala se role bohoslužeb, poutí a náboženských her. Ať už to byly hry tříkrálové, hry k na rození Ježíška nebo také hry, které se hrávaly na Mikuláše a na Lucii. V této době se hrávaly i na náměstích, při jarmarcích a byly nezbytnou součástí zimních svátků. Po Josefínských reformách dochází k posunu ve vývoji Vánoc. Obliba her upadá, zachovány zůstávají jen stěžejní dějové obrazy, a vše se spíše svrhává v takové to plundrování domácností. (např. pastýřské hry) Vzrostla role soukromí. Josef II. také zakázal v kostelích jesle, takže i betlémy se stěhovaly z chrámů do domácností.“
Devatenácté století už nám určitě dopřeje i stromeček…
„To ano, ale ne okamžitě. Vánoční stromeček se do českých domácností dostává až v polovině devatenáctého století a to především do města. Ve venkovském prostředí zdomácňuje až o století později. Předtím se používala větev, která byla zavěšena na stěžejních místech. Prvními stromečky byla vlastně špička stromu zavěšována vrcholem dolů nad stůl. Teprve později se objevuje větší strom stojící na podstavci.“
Tentokrát už asi dárky byly…
„Ty se v této době opravdu objevují. V souvislosti se zvyšováním životní úrovně. Pozornost společnosti se přeorientovává ze společenství křesťanstva na děti. Už proto, že Ježíšek byl děťátko. Začíná více prostupovat komerční prvek. Zvláště v městském prostředí.“
A dostáváme se k novodobým dějinám – dvacátému století…
„Tady čím dál více prostupuje komerce a upadají běžné rituály. Těžiště Vánoc se dostává do tří dnů – od 24. do 25. prosince a role svátků, kdysi významných, nyní zcela upadá. Třeba svátek Barborky a Ondřeje, které byly kdysi velice významné. Totéž se děje se svátkem Lucie.
Musíme tu zmínit i další věc a to vliv režimů. Ježíšek se například v roce 1952 neslavil vůbec. Znovu se oficiálně začal slavit v roce 1956, do té doby se o něm nemluvilo. Antonín Zápotocký dokonce řekl, že byl jednou Ježíšek, který zestárl, zarostl a stal se z něj děda Mráz. Ten tady ale byl spíše okrajovou záležitostí.
Po roce 1989 naopak zase začíná tradice Santo-Clausovská. Ta samozřejmě vytlačuje ať už toho Ježíška nebo i našeho hodného staříka z Vysočiny, roznášejícího dárky, Štědroně.“
A jaké překvapení nám připraví století jednadvacáté?
„Můžeme se dočkat čehokoliv. Třeba pronikání zvyků židovských či islámských, buddhismu nebo hinduismu. Vše je dnes možné. Jde jen o to, co nejvíce dnešního člověka osloví.“
Tak nevím, osobně bych byla pro zachovat našeho českého Ježíška. Není sice tak honosný a vyzývavý jako Santa Claus, ale když už se mu povedlo převálcovat dědu Mráze, tak si snad i s tímto staříkem se saněmi a soby snadno poradí. S naší malou pomocí samozřejmě!
