Blatinské chaloupky se krčí ve stráni, dnes stejně jako před lety. I když to tu už nevypadá přesně tak, jako kdysi, občas se zdá, jako by se tu zastavil čas.  

Povídá se, že se tu každý rok ve stejný den zjevuje světýlko štěstí. Kdo jej spatří, musí rozhodně za ním. Je li to člověk poctivý a hodný, pak mu přinese šťastný rok. Vydá-li se za ním ale člověk hamižný a zlý, zle se mu povede.

Světýlko štěstí se zjevuje pouze v jedenkrát a to poslední den v roce. Objeví se mezi chalupami, někdy klouže po sněhu, jindy tančí po špičkách trávy. A zavede vás k nedalekým Dráteničkám nebo také Drátníku. A tam, právě navečer, když zapadá slunce, mizí ve skále. Ta se jako zázrakem rázem změní v ryzí zlato.

Člověk hodný a poctivý si smí nabrat trochu toho zlata do kapsy, aby se mu v nastávajícím roce dobře vedlo. Světýlko štěstí se mu usadí v duši a on je pak po celý rok usměvavý a na všechny strany rozdává dobrou náladu. Dovede pohladit vlídným slovem, potěšit smutné a dokonce i uzdravit nemocné!

Když ale světýlko štěstí zahlédne člověk hamižný a zlý, nemůže očekávat radost a bohatství. Takový člověk si sice nabere ve skalách ten největší zlatý balvan, jaký unese, ale z něj mu srdce zkamení. Stejně jako Jobkovi Kršků, který na Blatinách kdysi se svou mámou bydlíval. Nikdy nikomu nepomohl, a když se u stavení objevil žebrák, vyhnal jej se slovy „sám mám málo!“.  

Jobek hledal světýlko štěstí celé roky. Věda, že jej k bohatství dovede, slídil poslední den v roce mezi blatinskými chalupami a jakmile něco zahlédl, hned tam běžel. Konečně i na něj se jednou usmálo štěstí a světýlko opravdu spatřil. A pověst nelhala! Světýlko jej zavedlo do skal a přesně tak jak báby a tetky povídaly, kamenná stěna se najednou začala měnit ve zlato.

Jobek blahem ani nedutal a honem začal kámen lámat. „Něco si odnesu hned a něco si nechám schované na příště,“ řekl si a jak řekl, tak také udělal. Ruce měl do krve rozedřené, ale podařilo se mu narovnat zlaté kameny na hromadu a pozakrývat větvemi, aby mu je nikdo neukradl. Ten největší kus si odnášel domů. Ale každým krokem bylo zlato lehčí a lehčí. Zato u srdce jako by se mu usazovala stále větší tíha. Došel domů a jakmile překročil práh, zlatý balvan se rozpadl na obyčejný štěrk. Jobek se vylekal a hned chtěl běžet zpět pro další. Ale máma hořekovala tak dlouho, že to nakonec nechal na ráno.

Jaké bylo jeho překvapení, když se na Nový rok vypravil do skal a namísto zlata našel jen hromadu obyčejného kamení. A tíha u srdce nezmizela, byla tam stále. Jobek se ještě více zatvrdil a před lidmi se uzavíral. Ani máminy prosby s ním nepohnuly, jeho kamenné srdce už nemělo s nikým slitování. Máma se nakonec odstěhovala k sestře. Děti se jej bály a lidé se mu vyhýbali. Zůstal sám, jako kůl v plotě.

Tak to šlo po několik let. Až jednou, zase poslední den v roce, zahlédl světýlko štěstí chudý chalupník z nedalekých Milov, co si sem přišel vyprosit kousek chleba pro své děti. Světýlko ho opět zavedlo do skal. „Bože, to je nádhera, kdyby to tak viděla žena s dětmi, to by se jim určitě líbilo, u srdce by je ta zář zahřála a hned by u nás v chaloupce bylo veseleji“, povzdech si chalupník, když se skála rozzářila zlatem. A že nebyl nijak hamižný, vzal si do kapsy jen pár malých kamínků, aby děti a chudé podaroval.

Zlehka pak kráčel domů a bylo mu do zpěvu. V jejich chaloupce se od té doby usadilo štěstí, kudy chalupník chodil, tam rozdával úsměvy a dobrou náladu. I k Jobkovi jednou zašel a tomu spadl kámen ze srdce a jeho prokletí jako kouzlem pominulo. I on se začal na svět usmívat a časem si dokonce našel hodnou ženu. A světýlko štěstí? To už nikdy nehledal. Přece jen měl trochu strach, jestli by jej lakota znovu neovládla.