Když pospíchali tři králové do Betléma předat dary novému Mesiáši, neznajíce cestu zabloudili v hlubokém lese. Stalo se tak v kraji Langreském, právě tam, kde dodnes pečou na jejich počest 6. ledna koláč tříkrálový.

Protože už únavou, hladem a žízní umdlévali, zaklepali na dveře nuzné chatrče. Se ženou a čtyřmi dětmi tady žil chudý drvoštěp jménem Diviš Fleuriot. Ten, vida tři nádherně oděné muže, zalekl se a chtěl před nimi dveře zavřít. Ale tři králové prosili o nocleh a trochu toho jídla. I zželelo se drvoštěpovi uondaných poutníků, nabídl jim své lože a pár brambor, upečených v ohni. Sám si se ženou a s dětmi lehl na zem a v žaludcích jim kručelo hladem.

Tři králové se nasytili a dobře vyspali. Ráno, ještě před tím, než se vydali na další cestu, řekl Baltazar drvoštěpovi. „Za to, žes nás tak ochotně přijal pod svou střechu, vezmi si tuto píšťalku. Stačí, když na ni zapískáš a splní se ti každé přání.“ Pak pospíchali tři králové dále.

Diviš Fleuriot se nedůvěřivě díval na píšťalku. „Ale co,“ řekl si, „aspoň si zapískám pro radost. A kdybych k tomu ještě navíc dostal kus bílého chleba, maso ze zvěřiny a láhev vína, to by bylo něco!“ A přiložil píšťalku k ústům a zapískal. V tom okamžení se objevil stůl s bílým ubrusem, na něm chléb, víno a zvěřina.

Od té doby drvoštěp jen pískal a pískal. Místo nuzné chatrče stál v lese palác, žena, on i děti byli odění v brokátu a jídla i pití měli, co hrdlo ráčilo. Žili si jako nikdy předtím. Zpočátku rozdávali potřebným, ale brzy je prosící chuďasové omrzeli a nechávali je sloužícími vyhánět ode dveří.

A nastal čas, kdy se tři králové navraceli z Betléma. „To jsem zvědavý, jak naložil drvoštěp s tvým darem,“ povídá Baltazar Kašparovi a Melicharovi. A aby je Diviš hned nepoznal, vyměnili skvostná roucha za nuzný oděv. Jaké bylo jejich překvapení, když místo chatrče našli zámek a jeho dveře uzavřené. Když se odvážili zabouchat, se zlou se potázali. Fleuriot vystrčil hlavu z okna a křičel na ně, ať táhnou, odkud přišli nebo že na ně poštve psy.

Odešli tedy tři králové hlouběji do lesa a znovu si oblékli svůj šat. Tentokrát jim byly zámecké dveře otevřeny dokořán. Drvoštěp je poznal a hned je zval ke stolu. Tři králové ale zůstali stát. „Pěkně jsi naložil s naším darem, chudé od stolu vyháníš, zlá pýcha tě posedla,“ řekl Baltazar a vytáhl z kapsy píšťalku podobnou té, kterou již dříve Divišovi daroval. Pronikavě na ni zapískal a v tu chvíli se ze zámku stala opět nuzná chatrč a drvoštěp se ženou a s dětmi tu stáli v cárech nad několika pečenými bramborami.

Čas pomalu plynul dál. Mnozí na tento příběh už zapomněli, ale langreští od těch dob vždy nechávají jeden díl tříkrálového koláče stranou pro chudé. To aby se na ně tři králové nerozhněvali a aby mohli žít po celý rok v dostatku.