Kdo by neznal Jaroslava Foglara, autora knížek o chlapeckých dobrodružstvích, rvačkách, tajemstvích, ale také o věrném kamarádství, které pomáhá hlavním hrdinům překonávat všechny nástrahy světa. Věčného snílka, jehož přátelé a kamarádi přezdívali Jestřáb.

Pamětníků tohoto nejznámějšího skauta je čím dál méně. Ale v těch, kteří jej poznali, zanechal nesmazatelnou stopu. Stejně tomu bylo i s MVDr. Janem Pavláskem, jehož ročník narození napovídá, že je o pouhých šestnáct let mladší než Jestřáb. Člen slavného oddílu, takzvané „Dvojky“, vzpomíná na svého přítele z mládí často a rád.

Kdy jste se poprvé setkal s Jaroslavem Foglarem?

„10. října 1940. A od 1. listopadu byl ukončen veškerý skautský život v tehdejší republice. Od té doby až do konce války jsem s ním byl téměř stále, až na jednu výjimku, kdy mě v roce 1942 odvezli do Německa, kde jsem strávil asi rok, až do prosince 1943. Poprvé jsem se s ním setkal na Židovském ostrově v Praze, kde měli ve vodárenské věži skautskou základnu. Tehdy byl výběr našich aktivit velmi omezený. Navíc setrvávat v nějakém společenství bylo ve válečné době nebezpečné. Když v listopadu roku 1940 Němci skauty zlikvidovali, zapečetili i vodárenskou věž, ve které se oddíl scházel. Jestřábovi se tehdy povedl husarský kousek. Nálepky teplou vodou odlepil, vlezl dovnitř a sebral všechny kroniky. Ty jsou dnes ve státním archivu. My jsme okolo hlídkovali, aby nedošlo k nějakému maléru.

Ve svém oddíle měl třicet lidí, nikdy ne víc. Měl s tím už své zkušenosti, více lidí nedělá dobrotu. Od toho památného 10. října 1940 jsem byl pravidelným členem jeho oddílu. V seznamu si můžete přečíst i několik velmi významných jmen. Například hudební skladatel Jarmil Burghauser, zvaný Jumbo, který nějakou dobu působil jako Jestřábův zástupce. Nebo Miroslav Smotlacha, náš nejslavnější houbař. A taky Rudolf Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR, Prokop Drtina, tajemník prezidenta Beneše a další.“  

 

Jaký byl Jaroslav Foglar?

„Docela fešák. Tmavé vlasy měl hladce sčesané dozadu. Ale měl smůlu na ženy. Slečna, se kterou měl známost, mu v roce 1931 přijela na tábor říct, že s ním končí. To byla pro něj dost rána. Pak už se věnoval jen své mamince, staral se o ni velice pečlivě až do její smrti. On se narodil v roce 1907, tehdy byla monarchie v plném rozkvětu. Ve čtyřech letech mu zemřel tatínek. Jeho maminka měla na Vinohradech papírnictví. Jestřáb byl velmi šetrný, ale nebyl to výraz lakomosti. Museli velmi šetřit. To ho nakonec provázelo po celý život.“

   

Jezdíval jste s ním na tábory?

„No jistě. Hlavně ty válečné tábory byly takové zvláštní. Nedalo se normálně tábořit. Takže se odehrávaly v pronajatých prostůrkách v osadách kolem Sluneční zátoky. Jestřáb ten kraj dobře znal, byl jeho velkým útočištěm. Měl tam i příbuzné, kteří mu poskytovali oporu a zázemí. Za mého mládí tady jezdila parní lokomotiva, říkali jsme jí „Černá Káča“. Měla hranatý tvar a bachratý komín. Tou jsme přijížděli na tábor. Zastávka byla daleko a tak nám strojvedoucí zastavil přímo na trati asi tak na dvě minuty a my jsme vyskákali z vagónu. Tehdy se jezdilo v takzvaných dobytčákách.“

Jak jste se stravovali?

„Sami jsme si vařili. Každý z nás měl za úkol doma nějaké jídlo natrénovat. Jednou jsme třeba chystali na další den nudle a ony se zrovna rojily jepice. A spousta jich padala do těsta.  Tak jsme to raději zabalili, jinak bychom je měli i s přílohou.“

Jaké jste hrávali hry?

„Různé. Jestřáb zavedl v roce 1941 první táborovou hru. Jmenovalo se to Závěť strýčka Jamese (čti JAMESE). No a další rok už to byla jeho slavná hra Alvarez.“

A co učení?

„I to tam bylo. Ale takové to skautské, víceméně hrou, ne žádné biflování. Třeba morseovku jsme se učili podobně, jako se hraje tichá pošta. Jeden něco poslal a to muselo oběhnout dokola. Většinou to dopadlo všelijak. Učili jsme se převážně formou závodivou, jako například kdo to dřív nebo lépe udělá.“

Kdy byl poslední tábor ve Sluneční zátoce?

„V pětačtyřicátém. Během války jsme tábořili na různých místech. Ve Velké, na Kocandě a tak dál. Tábory měly svoje jména. Třeba „Tábor věrných“. Většinou tam bylo dvanáct nebo třináct lidí. Ve čtyřicátém čtvrtém to byl „Tábor strachu“. Tehdy byl velmi vystupňovaný tlak ze strany Němců. Bydleli jsme v dřevěných baráčcích a odtamtud nás vyhodila německá tajná policie, ačkoliv jsme měli od majitele povolení, že tam můžeme tábořit. Byli jsme vedeni ne jako táborníci, ale jako sezónní dělníci na stahování klestí z lesa. Německá policie přišla naštěstí až tři dny před koncem tábora, tak už nás to moc netrápilo.

No a v pětačtyřicátém roce tam byli i ruští vojáci. Oni překrásně zpívali, čtyřhlasně. Obyčejní staří fotři a každý večer zpívali. Měli s sebou krávu, aby měli mléko. No a malé hochy nenapadlo nic jiného, než vyzkoušet, jestli se na té krávě dá jezdit. Jeden z Rusů začal křičet „Taki charoši ludia a ja jich všech postrilaju!“ Ale nic jim neudělal a nakonec nám ještě ukazoval, jak se střílí ze samopalu.“

Jaroslav Foglar měl přezdívku Jestřáb, jaká byla vaše?

„Song. Song jako píseň. Byl jsem pověřen staráním se o oddílový zpěvník. Po letech jsem se pak dozvěděl, že se nakonec ztratil. Asi ho někomu půjčili a on zmizel.“

  

Udržovali jste s Jaroslavem Foglarem a ostatními stálé kontakty?

„Každý rok, vždy třináctého ledna, jsme se všichni scházeli v Praze. Třináctka byl totiž jeden z tradičních ukazatelů Dvojky. Třeba třináct ořezaných tužek u vchodu. Kdo neměl tužku, mohl si jednu půjčit. Ale musel ji zase vrátit vzorně ořezanou. To byl ukazatel kvality oddílu. Když ji někdo mizerně ořezal, tak za moc nestál. Nebo když se zapískalo, museli jsme do třinácti vteřin nastoupit. Tyto tradice pomáhaly Jestřábovi s vedením oddílu. Jakmile to bylo jednou zavedeno, měl poloviční práci.“

Vydal jste se i vy ve stopách Jaroslava Foglara?

„Trochu ano. Hodně jsem se věnoval mládeži, vedl jsem přírodovědecký kroužek od roku 1962 – 68, a když byl u nás obnoven skauting, tak se z přírodovědeckého kroužku v roce 1970 stal skautský oddíl. Pak ho zase zrušili a tak jsme byli takzvaný TOM, tedy Turistický oddíl mládeže. V roce 1972 mi zakázali jakoukoliv činnost s mládeží. K této práci jsem se mohl opět vrátit až o sedm let později.“

Přebral jste i některé z jeho metod?

„To víte, že jsem leccos odkoukal. Když to sledujete s odstupem, tak zjistíte, že on byl zaměřený především na chlapce ve věku od jedenácti do čtrnácti let. Starším hochům nerozuměl a většinou se s nimi rozcházel v generačním střetu. To nakonec promítal i do svých knížek. A stejně tak celá řada veselých příhod v jeho knihách popsaných se opravdu stala.“

Říkal jste, že měl se staršími chlapci názorové rozdíly, zažil jste to na vlastní kůži?

„Ano, ale já jsem byl v takové jeho pobočnické smečce a my jsme drželi s ním. Ale většina čtrnácti a patnáctiletých začala revoltovat. Odcházeli, protože si mysleli, že jinde to bude lepší. Někdy celkem klidně, jindy bouřlivěji.“

Myslíte si, že u dnešních dětí už neexistuje takové to pravé kamarádství, které jste zažili vy?

„To se nemůže ztratit ze světa. Záleží ovšem hodně na tom, v jakém prostředí děti vyrůstají. Dnešní hoši a dívky se chovají úplně jinak, ve třídách je mnohem uvolněnější atmosféra. Ale ono to asi jinak nejde. Ruce za zády a rákoska, to už je minulostí. Je nutné vyvolat u nich zájem. Ale kamarádství tady asi bude stále.“

MVDr. Jan Pavlásek přezdívaný Song. Bývalý veterinární lékař, narozen v roce 1923 v Praze. Moravanem se stal v roce 1946. Bydlí v Bystřici nad Pernštejnem.