Této významné žďárské památce, zapsané v roce 1994 do Seznamu světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO, byla před nedávnem věnována nádherná publikace.  

Jejím autorem je historik Stanislav Mikule, pracovník Regionálního muzea města Žďáru nad Sázavou. A stejně jako vznik unikátního stavebního díla, i zrod knížky občas pronásledovala nepřízeň osudu. Během práce na publikaci měl Stanislav Mikule úraz, díky němuž skončil v nemocnici. Závěr tak musel po telefonu diktovat svým kolegům, Miloslavu Lopaurovi, kteří podle jeho požadavků a návrhů text dokončili. Osud knihy stejně jako osud stavby byl nakonec naplněn ke spokojenosti autorů i uživatelů.

 

Co vás vedlo k napsání této knížky?

Prostá potřeba publikace o této památce, která by ji turistům i místním pokud možno srozumitelně přiblížila. Takových stručných publikací už několik vyšlo, ovšem město Žďár nad Sázavou se rozhodlo místo znovuvydání některé z nich dát šanci nové práci.

 

O Zelené hoře už toho bylo napsáno mnoho. Co nového přináší vaše publikace?

Je to první kompilace, která na malém počtu stránek přináší prakticky všechny důležité poznatky o Zelené hoře. Čtenář tak nemusí pročítat stohy knih, ale přečte si vše v jedné malé brožuře s odkazem na literaturu.

Krom toho jsem také pracoval se zajímavými archivními materiály. V případě této knihy se vyplatí číst poznámky pod čarou. Čtenář v nich například nalezne zajímavý zápis o tom, proč byla okna kostela chráněna pletivem až do té doby, než byl kopec zalesněn.

 

V knize ale není jen text.

Kromě dvou pěkných ilustrací od Kamily Dvořákové zde naleznete snímky archivních dokumentů, dobových vyobrazení a fotografií Zelené hory a hlavně současné snímky od pana Zdeňka Málka. Obrazová část vlastně tvoří rovnocennou protiváhu části textové a věřím, že se bude čtenářům líbit.

 

Publikace má také zajímavý formát.

Ano, to má. Je malá a skladná, aby se dala dát do batohu nebo do ruksaku a vzít na špacír. To se hodí zvláště turistům.

 

Vzpomenete si ještě, kdy jste poprvé navštívil kostel sv. Jana Nepomuckého a jaký dojem ve vás tato stavba zanechala?

To jsem byl hodně malý. Navštívil jsem ho s tátou a byl jsem jím fascinován. Dnes už se na Zelenou horu koukám spíš jako na všudypřítomnou turistickou vizitku Žďáru, strašící na mnoha propagačních materiálech a pohlednicích. Tak ji také vnímá mnoho Žďáráků. Město se jí chlubí právem, ovšem v místních se může pomalu projevovat jakási „zelenohorská“ únava.

 

 

Poutnímu kostelu jsou připisovány i ozdravné účinky na lidskou duši. Například v knize PhDr. Olgy Krumlovské „Místa, která léčí“, se v souvislosti s výše uvedenou stavbou dočítáme: „Celý kostel vytváří podivuhodnou, leč zcela dokonalou jednotnost. Emblém svatojánské hvězdice, prostupující celou stavbu od půdorysu až k pěticípé báni, tvoří z této stavby nádherný hudební nástroj, který rezonuje – zejména při sborovém zpívání písní. Vibrace, které takto vznikají, působí nesmírně příznivě na všechny uvnitř kostela, rozechvívají naše nitro, otevírají naše srdce, očišťují duši, naše myšlenky se stávají pozitivními, přestáváme se zabývat sami sebou, jsme soucitnější, vlídnější, chápavější, tolerantnější, začne z nás vyzařovat dobro, pohoda a vyrovnanost.“ Podle autorky však tyto příznivé vibrace nepůsobí pouze při zpěvu, ale „vyzařují neustále, ve dne i v noci, jsme jim vystaveni, kdykoliv do kostela vstoupíme.“ Co vy na to?

Jsou to krásná slova a stavba tak na návštěvníky určitě působí. Já se spíš obdivuji symbolice, kterou do ní její autoři (Santini a opat Vejmluva) zakódovali. Bohužel dnes nemůžeme posoudit, jaký účinek měla na původní barokní návštěvníky. Ambity tehdy vypadaly jinak, stěny uvnitř ani zvenčí nebyly bílé a podlaha byla sestavena z barevných dlaždic, které při pohledu svrchu z galerií vytvářely optický klam, takže se zdálo, že se točí v jakémsi barevném víru. Něco podobného vidíme v Santiniho projektu zámku Karlovy koruny v Chlumci nad Cidlinou v hlavním sále stavby. Díky mravenčí práci restaurátorů už dnes můžeme obdivovat alespoň obnovenou výmalbu klenby kostela.

 

 

Kostel sv. Jana Nepomuckého, to není jen stavba samotná, ale hlavně lidé, kteří ji navrhli a postavili. Který z nich má podle vašeho názoru na stavbě největší podíl?

Inu, Václav Vejmluva. Nebýt opatovy úcty k budoucímu světci, nebýt jeho schopnosti zajistit finance pro realizaci tohoto projektu a hlavně nebýt Vejmluvova rozhodnutí svěřit projekt Santinimu, kostel by nikdy nevznikl.

 

Je známo také něco o těch mnohých bezejmenných, díky jejichž řemeslu a umění se stal poutní kostel tak významnou a jedinečnou stavbou? (mám na mysli zedníky, tesaře, atd.)

Ano, dochovala se nám jména alespoň některých z nich díky účtům za poskytnutou práci a materiál. Samozřejmě jsem je uvedl v knize.

 

 

Unikátní stavba ovšem nebyla vždy pouze na výsluní. Povídá se, že se dokonce uvažovalo o tom celý komplex zbourat a na jeho místě postavit ovčín…

Zda se o tom skutečně uvažovalo, je diskutabilní. Prozatím jsem neviděl dokument, který by to přímo potvrzoval. Jisté je, že se o tom mezi lidem šířily různé zvěsti. O likvidaci vyhořelého kostela se ovšem skutečně uvažovalo a nebýt bývalého řeholníka P. Bonifáce Procházky, který prosadil jeho změnu v kostel hřbitovní, stavba by již nestála. Stal se z ní však kostel bez patrona, který si spravovali místní věřící, řečeno s mírnou nadsázkou,  pod heslem „Žďáráci sobě“. Po prvotních opravách se stavba octla opět v žalostném stavu za P. Matěje Josefa Sychry, který se postaral o její druhou obnovu. Třetím zachráncem pak kolega Lopaur nazval kozervátora Friedricha Radnitzkého z vídeňské centrální památkové komise, který se v roce 1886 zasadil o zachování ambitů této „bizarní“ stavby. Stavební adjunkt Hugo Hartl totiž navrhl zboření bezúčelných zdí kolem kostela a ponechání pouze zdi ohradní.

 

 

A nakonec možná ještě připomeňte, kde lze knížku koupit…

Kniha je k dostání ve všech dobrých knihkupectvích ve městě, v městském informačním centru i v Regionálním muzeu (na Tvrzi).