Většina z nás, suchozemců, rozhodně neumírá touhou trávit minuty a hodiny pod vodní hladinou. Podvodní svět je jistě zajímavý a krásný, ale jistota pevné půdy pod nohama a méně či více znečištěného vzduchu v plicích je nám rozhodně milejší.  

Jsou však mezi námi i lidé, kteří na to mají zcela odlišný názor. Láká je představa poznávání nových světů stejně jako shromažďování nevšedních zážitků a dobrodružství. A nám, zbabělým suchozemským krysám, stačí jejich zprostředkované svědectví. Svědectví o životě tam dole, kam se podívají jen ti odvážnější a zvědavější, kteří se nebojí ponořit se do hlubiny, plavat mezi korálovými útesy spolu s rybami a dívat se na svět očima kapitána Nema.

 

Jedním z odvážných je i Michal Piškula, dlouholetý potápěč, instruktor potápění a fotograf. „Potápíme se hlavně v Egyptě a v Chorvatsku a také v evropských jeskyních. Našimi kurzy prošly už stovky lidí a jen asi dva z nich měli takový strach a zábrany, že se jim nepodařilo kurz dokončit,“ uklidňuje vyděšené suchozemce potápěčský veterán.

 

Do jakých hloubek se potápíte?

„Potápíme se do hloubek přes sto metrů. Je to náročné fyzicky i psychicky a všemu předchází dlouhodobý výcvik. Je to o něco jiné, než potápění do dvacetimetrových hloubek, navíc je potřeba spousta drahé výstroje. Kromě toho se do těchto hloubek nedá potápět se vzduchem. Potápíme se s pomocí speciálních směsí, které jsou na bázi helia. A jenom plyn na jeden ponor přijde na několik tisíc korun. Hloubkové ponory jsou poměrně drahá zábava.“

 

Vzpomenete si ještě na své první potápění v moři a jaké jste měl při tom pocity?

„Dnes už děti jezdí k moři odmalička, ale já jsem ještě vyrůstal v trochu jiné době. K moři jsem se dostal až v poměrně pokročilém věku. Poprvé jsem se takto potápěl v Chorvatsku a samozřejmě to pro mne byl úžasný zážitek. Čistá voda a v ní pozoruhodný život. To bylo o něčem úplně jiném, než na co jsem byl zvyklý z našich lomů a přehrad.“

            

Nabízí se otázka které naše lomy a přehrady jsou pro potápění vhodné…

„Těžko říct, hodně se to mění v průběhu roku. Ale velmi oblíbené jsou například Svobodné Heřmanice, ležící mezi Opavou a Bruntálem. Tam bývá často krásně čistá voda. Přehrady jsou většinou natolik znečištěné, že se v nich už skoro nedá potápět. Jen na několika krátkých úsecích lze něco spatřit. Oblíbená je třeba Dalešická přehrada.“

 

Je hodně odlišné potápění v moři a sladkých vodách?

„Hlavní rozdíl je ve viditelnosti. Každé potápění má svá rizika a ta jsou v moři a ve sladké vodě různá. U nás není nebezpečí dravých ryb ani jedovatých živočichů. Nejsou tu ani mořské proudy, ani velké vlny. Ale zase je tu horší viditelnost. Každé má svoje.“

Vy jste dnes navštívil Habří s besedou a zároveň promítáním filmu. S čím vším jste zdejší návštěvníky seznámil?

„Jednak jsem je chtěl blíže seznámit se životem v Egyptě tak, jak jej vnímá turista, který tuto zemi navštíví. Povídali jsme si o korálovém útesu, jak vzniká, jaké má formy a co všechno tam můžeme spatřit. A poslední část naší besedy patřila vrakům lodí se zaměřením na vraky Rudého moře. Toto velmi úzce souvisí s korálovými útesy, protože právě ony bývají velice často příčinou ztroskotání.“

 

Titanic už asi neobjevíte, ten už objeven byl. Toužíte nalézt jiný zajímavý vrak lodi?

„On je problém objevit jakýkoliv vrak, protože se tomuto bádání věnuje velká spousta lidí a najít něco nového vyžaduje notnou dávku štěstí. A také spoustu práce. Nejdříve nastane doba hledání po různých archívech, aby člověk zjistil, kde přesně se loď potopila. Takže to není až tak jednoduché. Ale i když se potápíme k vraku, který už je známý, vždycky se tu dají nalézt nové a nové věci.“

 

Ke kterým vrakům jste se potopil?

„Zkoumali jsme asi dvacet vraků v Rudém moři. Mezi ně patří například nejnavštěvovanější vrak na světě Thistlegorm z druhé světové války nebo Rosalie Moller taky z téže doby. Pak řada vraků z blízkosti útesu Abu Nuhas jako je například Carnatic, Giannis D nebo Chrisoula K. Vraků je mnoho a každý má své specifikum.“

 

Jsou zajímavější starší vraky nebo ty novější?

„Je to otázka vkusu a také otázka toho, co kdo od vraku čeká. Staré vraky bývají většinou v tak špatném stavu, že nejzajímavější z celé lodi je nakonec její náklad. Například když nějaká španělská galeona vezla zlato, které vydrží pod vodou v nezměněném stavu i několik století, pak bude málokoho asi zajímat vrak samotný, z něhož už toho moc nezbylo. Kdežto například již zmíněná Rosalie Moller, loď, která byla postavena na počátku dvacátého století, zůstala pod vodou téměř kompletně zachovaná. Vraky nových lodí jsou v podstatě takovým muzeem.“

 

Zmínil jste galeony se zlatem, odnesl jste si ze svých podmořských výprav někdy nějaký talisman?

„Přiznám se, že jsem si odnesl něco právě z Rosalie Moller. Ta vezla čtyři tisíce tun černého uhlí a já jsem si vzal kousek toho černého uhlí.“  

 

Beseda i promítaný film sklidily od návštěvníků Hostince Habří bouřlivý ohlas. A neméně nadšeně byla přijata i egyptská večeře složená v převážné většině z darů moře. A tak díky kulinářskému i audiovizuálnímu zážitku jsme se i my, zapřísáhlí suchozemci, dostali pod mořskou hladinu. Tam, kde se mezi vraky stovky let starých lodí prohánějí pestrobarevné ryby a kde žijí tvorové, o nichž se nám většinou ani nesnilo, do království mořských koníků a sirén, které lákají důvěřivé námořníky….