Většina z nás má doma nějakého domácího mazlíčka. Není to vždycky právě ten tvoreček, kterého bychom si přáli a po kterém toužíme. Velmi často jsme omezeni prostorem nebo finančními možnostmi.  

Nejčastěji lidé chovají psy nebo kočky. Záleží na tom, čemu dáváme přednost. Pejsánkové bývají poslušnější a neskonale věrní. Za svého pána by dýchali. Do bytů si v převážné pořizujeme psy menší, i když v poslední době není výjimkou setkat se v panelákové garsonce třeba s dogou. Však už se tam všichni nějak srovnají. A pejsek je nakonec rád, že má páníčka tak blízko u sebe.

   Naopak kočka, to je osobnost. Ta si hned tak někoho k tělu nepřipustí. Ty tam jsou doby, kdy Micinky a Čičinky byly na každém venkovském dvorečku a v každé stodole. Své udělala i lékařská osvěta poukazující na neblahý fakt, že soužití s kočkou s sebou přináší spoustu nepříjemných onemocnění.

Kočky se občas objevují i v panelákových bytech. Tyto skleníkové kytičky jsou většinou chovány doma bez nároku na procházku. Jsou očkované, vymydlené, ale změna životního stylu jim často pokřiví charakter. Jsou královny svých domácností a nikdo se bez jejich blahosklonného svolení k nim nesmí na krok přiblížit. Chcete-li si je pohladit, pak budete mít co dělat s jejich zuby a drápy. Slovo „přítulná“ tady nemá co dělat. Taková paneláková kočka je dámou, která má ráda svoje. Něco je sice občas ochotna tolerovat, mnohé věci jsou však v její přítomnosti přísně zakázány.

  

Rodinné domky dovolují svým majitelům možnost většího výběru domácích mazlíčků. Ne tak byty. Vzhledem k prostorovým možnostem se lidé snaží vybrat si zvíře s menšími nároky. Nejčastěji to jsou akvarijní rybičky, křečci, myšky nebo želvy. Pořídit si třeba želvu suchozemskou ale není jen tak. Většina z nich je chráněna a tak každý jedinec musí být registrovaný a vlastnit svou „občanku“. Oficiálně se tomuto úřednímu dokladu říká registrační list. V něm jsou zaznamenány veškeré údaje o majiteli či majitelce, kdy se želvička narodila, vědecký a český název, její původ, stupeň ochrany a další důležitosti. K želví „občance“ bývá většinou připojena i fotografie, neboť krunýř tohoto tvorečka má stejnou vlastnost, jako otisk prstu. Ani jeden není totožný s jiným, všechny mají své nezaměnitelné znaky.

 

Život se želvou není fádní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nevěřte tomu, co se o nich říká. Slyšíte-li o někom, že je pomalý jak želva pak vězte, že želva dokáže být i velmi rychlá. A to nejčastěji ve chvíli, kdy ji pustíte na procházku. Během chvíle vám zmizí z očí a vám pak zabere půl dne, než ji objevíte. Želví schovávačky jsou neobyčejně důmyslné a téměř vždy je najdete tam, kde byste je vůbec nehledali.

Většina suchozemských želviček se musí na zimu zazimovávat. Ti šťastnější z chovatelů, kteří mají sklepy, je k zimnímu spánku uloží do příjemně chladných sklepních prostor. Ti méně šťastní si musí pomoci jinak. Nejčastěji jsou k tomuto účelu využívány ledničky. Objevíte-li u přátel v lednici spící želvu, pak zcela jistě není určena na přípravu želví polévky k nedělnímu obědu.

Kromě želviček lze chovat i další zajímavé tvory. Třeba chameleóny. Jak si jistě vzpomínáte z hodin přírodopisu, jsou to ti tvorové, kteří dokážou měnit zbarvení svého těla tak, aby vždy dokonale splynulo s okolním terénem. Svou kořist chytají vysunutím dlouhého lepkavého jazyka. Další jejich zvláštností jsou oči. Každým z nich se chameleon může dívat jiným směrem.

  
Ne každý člověk ovšem najde zálibu v exotických tvorech. Většinou se držíme při zemi a spokojíme se s rybičkami, psem nebo kočkou. Nebo, jak často s oblibou připomínají muži, „mám doma jediného domácího mazlíčka – svou manželku“. No, proti gustu žádný dišputát.