Dva kilometry jižně od Nového Města na Moravě leží v dolíku mezi kopci malebná vesnička Petrovice. Je chráněna před větrem a proto sem, jak tvrdí místní, jaro přichází o něco dříve, než do nedalekého Nového Města.

Veškerá voda z obce vtéká pode mlýnem do potoka Bobrůvky. S nadmořskou výškou 570 metrů nad mořem sice Petrovice nepatří mezi nejvýše položené obce Žďárských vrchů, to jim ale rozhodně neubírá na atraktivnosti.

Pravopis jména obce se, tak jako u mnoha jiných, časem trochu pozměnil. V roce 1462 přicházeli lidé do Petrowicz.  1751 bylo jméno pozměněno na Petrowitze. V letech 1846 a 1872 bylo možné používat názvů Petrowitze a Petrovice od roku 1881 už známe pouze Petrovice.

 

Kdy byla obec založena, není známo. Jisté ale je, že v roce 1397 vznikl spor mezi novoměstským plebánem Damiánem a žďárským klášterem o desátky z osady Petrowicz. Farář nepředložil žádné důkazy, a proto spor prohrál. Z této písemné zprávy lze usuzovat, že osada povstala až po smrti Bočka z Obřan (1255), zakladatele Nového Města na Moravě, tehdy ještě Bočkonova. Její vznik je proto možné spojovat až s následujícími majiteli Nového Města, tedy s pány z Lipého.

Další zmínky o obci jsou už častější. 14. března 1468 dosvědčil „Zich rychtář s konšely ze vsi Petrowicz řádné chování Janu řezníkovi“ a o sedm dní později „řádné zrození Janu kováři“.

Zpočátku Petrovice náležely ke žďárskému klášteru. To potvrzuje i dohoda ze dne 11. června 1491, ve které byly urovnány sporné věci mezi klášterem a bratry Vilémem a Vratislavem z Pernštejna, kteří neprávem vybírali obilný poplatek ze vsi Petrovice. Ten pak, podle dobového zápisu, museli vrátit klášteru.

Roku 1496 připadla obec Petrovice k Pernštejnu. Jindřich z Lipého prodal Nové Město s příslušnými vesnicemi Vilémovi z Pernštejna za 2000 zlatých uherských. O čtyři roky později osvobodil Vilém z Pernštejna obec „Petrowicze“ spolu s dalšími od povinnosti šenkování panského vína.

Neblaze prosluly Petrovice v roce 1603. Tehdy byla v nejstarší novoměstské knize zaznamenána zpráva o hrdelním procesu s pastýřem z Petrovic, který byl obviněn ze smilstva a cizoložstva. „Léta páně 1603 ve čtvrtek po sv. Janě: Jakož pastejř z Petrovic dostal se do vězení za příčinou smilstva a cizoložstva. Jest metlami a cejchem i s kuběnou svou ztrestán, kterýžto gruntův Jeho Milosti pána i ona z šíři i z dýli pěti mil prázdni být mají.“

Další zprávy o obci pocházejí z roku 1612. Tehdy vedli petrovičtí spor s řečickými o pastvišťata. Rozsoudit je jel přímo na sporné místo tehdejší majitel Novoměstského panství Vilém Dubský. A protože jedni ani druzí nemohli prokázat, že pozemek je opravdu jejich, rozhodl Dubský šalamounsky. Pastvišťata prohlásil za vrchnostenské a obci Petrovice je pak pronajal za roční plat jeden zlatý.

Novoměstská vrchnost dala v roce 1741 zaměřit a zmapovat všechny pozemky na území panství. Této práce se ujal zemský geometr Křoupal. U Petrovic bylo tehdy naměřeno 1295 měř. 6 acht. polí, 329 měř. luk a 162 měř. 7 acht. pastvin. Na sedláka tu tedy připadlo 67 měř. polí a 16 měř. luk a na chalupníka  17 měř. polí a 4 měř. luk.

Po bitvě u Slavkova, konkrétně 29. prosince 1805, přimašírovala francouzská vojska. V Novém Městě a okolních vsích se ubytoval 45. řadový pluk pěchoty. Obyvatelé je museli zásobovat potravinami, krmením pro koně, oblečením i obuví, ale také hotovými penězi. Všichni vydali své poslední úspory, jen aby jejich řádění a násilnostem unikli. 6. ledna 1806 vojáci konečně odtáhli.

Tragédie se v obci udála v roce 1837. „Léta 1837 dne 5. února jdouce z Petrovic Dominik Bouška, hrnčíř, a Svoboda, koželuh, vyjda z dědiny Svoboda, který s raubšictvím zacházel, maje schovanou flintu před dědinou, ji berouce, neopatrně zavadil, brokovnice spustila a hrnčíře Boušku s dvouma spolusousedy jdoucího střelil, který nazpět do Petrovic  odnešen, druhého dne zemřel.“

V roce 1850 měla obec 382 obyvatel. Byl zvolen první starosta, kterým se stal Jan Šír. Do této doby patřily Petrovice k Novoměstskému panství. Pak byly začleněny do okresu Novoměstského, kde zůstaly do roku 1949. Poté se staly součástí okresu Žďár nad Sázavou.

Po roce 1859 měl každý občan právo v domovské obci přebývat. To platilo do roku 1949, kdy bylo domovské právo zrušeno. Nebyl-li občan schopný postarat se sám o sebe (stejně jako dnešní bezdomovci) byla obec povinna zajistit mu ubytování a stravu. Ze čtyř pazderen v Petrovicích (na Hraničkách, v Drahách, na Podsedku a na Hádce) zbyla jediná na Hraničkách, kterou od zániku zachránilo právě toto nařízení. Obec ji koupila a přeměnila na obecní chudobinec, kde tito lidé (obecní chudí) byli ubytování. Stravu většinou zajišťovali větší sedláci. K nim docházeli obecní chudí na stravu a vykonávali různé práce. Nakonec byla přece jen pazderna zbourána.

Do roku 1865 chodily petrovické děti do školy v Nové Vsi. V tomto roce se ale Nová Ves vyčlenila z novoměstského školního okresu a Petrovice byly přiděleny k Novému Městu. 

Petrovičtí občané se rozhodli postavit si zvoničku na návsi v roce 1876. Vazbu prováděl Josef Bukáček z č. 42 Když byly práce téměř u konce, obecní radní se usnesli, že se na věžičku dá hvězda. Jednoho rána se lidé probudili a na věžičce byl umístěn kříž. To evangelíky popudilo a nechtěli při pohřbech zvonit.

Ale později už se zvonilo všem, kdo o to požádal. Do dnešních dnů se udržuje tradice posledního rozloučení u kapličky se zesnulým umíráčkem (hranou), když byl vyprovázen z obce. Zemřel-li mladý a svobodný, vyprovázeli ho mládenci a družičky. Před rakví šla bílá družička s mládencem a nesla na polštáři věnečky z myrty. Za rakví šla černá družička s mládencem a nesla zlomenou svíci jako symbol zhaslého života.

Každodenní zvonění (klekání) se odbývá ráno v šest hodin, v poledne ve 12 hodin a o dvacáté hodině večerní.  Při zvonění pobožní lidé dříve klekali a modlili se. Jen ve svátečním dni mohli při modlitbě stát. Dnešní zvonění je řízeno automaticky elektrikou.

 

Od Nového Města vedly do Petrovic dvě cesty. Jedna ke mlýnu (dolní cesta), druhá obcházela obloukem horní konec osady a odbočovaly od ní cesty ke Slavkovicím a Hlinnému. Do roku 1866 se jezdilo od Nového Města Koninou okolo Humpoleckého mlýna k Borovičce. Teprve táhnuvší vojsko pruské namířilo si cestu pod Mandelikovou mezí a dalo směr dnešní silnici, s jejíž stavbou se započalo v roce 1882.

21. července 1908 byly v místě božích muk (které tu stály od roku 1749) při kopání základů pro kříž nalezeny lidské kosti. Jak bylo uvedeno v tisku „dle tvaru lebky a ostatních kostí ze dvou osob má se za to, že dříve samovrazi se na hřbitovy nepochovávali, nýbrž na rozcestí a na taková místa osamělá“. Boží muka či kříž byl podle tehdejšího mínění jediným pomníkem nešťastníků.

Slavnostní a památný den byl 1. srpen 1927, kdy byla obec elektrifikována. To bylo radosti, když se nemuselo svítit lucernami. Po zavedení elektřiny se začaly v domácnostech objevovat rozhlasové přijímače, které se vbrzku staly důležitým zábavným a vzdělávacím společníkem pro dlouhé zimní večery na vesnici.

17. června 1928 zavítal na Horácko prezident T. G. Masaryk. Všude se upravovaly silnice a náměstí. V den jeho příjezdu do Nového Města na Moravě se sešlo i přes značnou zimu tolik lidí jako nikdy předtím. Prezident dorazil se třičtvrtěhodinovým zpožděním, ve čtvrt na jednu. Kromě jiných pozdravil prezidenta i petrovický občan, výměnkář Josef Bukáček. Uvítal jej slovy:

„Milý a upřímný pane prezidente! Vítám vás k nám srdečně za všechny naše horské vesnice. Naši Horáci vám děkují za to, co jste pro nás udělal, děkují vám za návštěvu. Jsme hrdí a pyšní na to, že se za nás, chudé Horáky, nestydíte. Pán Bůh vám za všechno oplatiž sám.

Pane prezidente, dovolte, abych vás po starodávnu uvítal chlebem a solí. Prosím ukrojte si hodně dokola a pojezte kousek horáckého černého chleba. K tomu vám všichni ze srdce přejí, aby vám sloužilo ke stálému zdraví.“

Děvčata v krojích pak podala chleba, ale na nůž se jaksi pozapomnělo. Dědoušek Bukáček si poradil snadno. Vytáhl z kapsy kudličku, otřel ji o rukáv a podal ji panu prezidentovi, který si ukrojil a ochutnal.

V letech 1935-38 probíhala regulace potoka Bobrůvky. Veškeré práce byly prováděny ručně. Změnily se některé hranice pozemků se sousední Novou Vsí. Práce začaly u Řečického mostu, pokračovaly přes louky Obecnice, Krajina, Podstežková a Vejpustek až ke Škrobárně. Byly provedeny drenáže na pozemcích a zároveň náhony na zavodňování luk. Kámen na dláždění potoka se lámal na Štěrkách a Obecnici. 

Těsně před koncem druhé světové války přivedl Ladislav Petr z č. 11 z lesa Stráň dva ruské partyzány (Jurček Meketovič Petro z Kyjeva a Ivan Ivanovič Križanovskij z Mykolajivky u Oděsy).  Byli to zajatci, kteří utekli z koncentračního tábora. Skrývali se před Němci nejdříve po lesích a pak v Petrově domě. František Petr jim dělal spojku mezi partyzánským štábem na Koníkově a z Petrovic pak vyjížděli na partyzánské akce do okolí. Rodina Petrova se o ně starala až do osvobození v roce 1945. 

Obec získala do svého rozpočtu za rok 1949 650 Kčs z nájemného z rybníků a 5 614,80 Kčs z nájemného z obecních polí. Za osvětlení obce bylo vydáno 373,60 Kčs, za práci ZME a za žárovky 468,40 Kčs. Byla zakoupena i kniha Stalinovy spisy za 100 Kčs. Od tohoto roku se v obecních účtech také stále setkáváme se „sluhou MNV“ Františkem Honkem z č. 41, který dlouhé roky dělal obecního posla (serbuse), vytruboval neuměle na trubku a hlásil: „Od představenstva obce se oznamuje…..“, atd. Takto vytruboval do té doby, než byl zbudován obecní rozhlas.  

Veřejná schůze ze dne 15. března 1956 – Předseda MNV tehdy podle zápisu řekl: „Když hodnotím vykonanou práci v naší obci, nemohu být nikterak spokojen, a to z několika důvodů. Vezměme si jen tuto skutečnost. Měl být vyčištěn a opraven horní rybník v obci, který byl úplně zanešen bahnem a jen z důvodů bezpečnostních bylo toto nejvýše nutné provést. Co řečí kolem toho bylo, nežli se vůbec začalo s odbahněním tohoto rybníka. Musím zde veřejně prohlásit, že se také našlo několik občanů, kteří chápali svoji občanskou povinnost při pomoci vyčištění rybníka takto: nejen že na osobní pozvání aby pomohli při pracích se vůbec nedostavili, ale naopak různými řečmi se snažili ještě podrývat pochopení u ostatních občanů, kteří ví, co je zapotřebí, aby rybník byl neodkladně vyčištěn a opraven a mohl sloužit svému účelu, hlavně jako protipožární nádrž v horní části obce.“……. „Další nedokončenou prací je úprava dětského hřiště „na Bělisku“. Tyto práce mohly být již také ukončeny v minulém roce, ovšem zase máme v obci takové občany, kteří se domnívají, že nebudou pro děti jiných žádné hřiště upravovat a toto pochopení jde tak daleko, že bylo řečeno, ať prý si to udělají ti, kteří mají děti.“…

Podobnost s dneškem je čistě náhodná…

Ložisko uranové rudy zde bylo objeveno v letech 1957 – 62.  Jáchymovské doly tehdy začaly provádět geologický výzkum zvlášť nezbytné a strategicky důležité uranové rudy na Vysočině. Skupina mužů -výzkumníků - chodila po polích s přístroji a zjišťovala složení hornin. Hloubili bagrem hluboké dlouhé rýhy (někde zpřetrhali drenáže) a odebírali vzorky. V kladném případě vztyčovali menší věže a začali provádět vrty. Jádra hornin ze země vydobytých ukládali do bedniček a odváželi ty válečky (podobné salámu) k dalšímu výzkumu.

Z uranových minerálů byl zde zjištěn uraninit, uranové černě a uranové slídy. Neuranovou mineralizaci tvořily chalkopyrit, pyrit, bornit, markazit, chalkozín, hematit, goethit a selenidy Cu, Pb a Cu+Fe.

Nové šachty vyrostly u Nové Vsi a Slavkovic. Na katastru Petrovic na Vavříkovci na poli Musilových, Peňázových a Kučerových byla v roce 1964 zahájena těžba uranové rudy. Těžní jáma číslo 6 Petrovice dosáhla hloubky 250m, tedy do sedmého patra.

Po několika letech však byly práce na těžbě uranové rudy zastaveny, hlavní otvor šachty zakryt betonem a absolutní konec zdejší uranové slávy se pojil s rokem 1975.

9. dubna 1958 schválila rada MNV provedení stavby koupaliště na louce mezi obcemi Petrovice a Slavkovice. Na další schůzi – 4. března, se petrovická mládež zavázale odpracovat na této stavbě tisíc brigádnických hodin. Stavba koupaliště nebyla nakonec nikdy realizována.

Pod obcí protéká říčka Bobrůvka, která má tři prameny. Dva z nich vytékají z protilehlých stran novoměstského lesa zvaného Ochoza, třetí tvoří potok jménem Bezděčka. Ten pramení v lesích jižně od obce Studnice.

Na Bobrůvce se nachází několik mlýnů. Směrem od Nového Města je to mlýn Humpolecký, Jelínkův, Petrovický, Tálský, Šabartův, Sedlákův, Bílkův, Flekův, Kubitův a další. Ale to už jsme Petrovice ztratili z dohledu. Takže se vraťme zpět proti proudu řeky a zastavme se u mlýna Petrovického. Má číslo popisné 16 a je to mohutná zděná barokní stavba s mansardovou střechou. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1492. Tehdy chtěl mlynář Míča koupit novovesskou obecní louku sousedící s jeho pozemkem. Sousedé Prokop a Král z Nové Vsi mu pak ještě odprodali každý kousek pole za 100 gr a roční plat 2 gr. V současné době patří mlýn potomkům Josefa Starého a je chráněn památkovým úřadem.

Největší slávu ale v poslední době zajistila Petrovicím jistá recesistická akce. Od roku 1996 se zde totiž pravidelně koná jinde dávno zapomenutý 1. Máj. Vznikl vlastně úplnou náhodou. Pár místních mladíků se domluvilo, že nenechají tuto tradici úplně zaniknout. První rok obešli vesnici jenom s kárkou a s kolečkem, v dalším roce se k nim přidali další. Průvod rok od roku narůstal a jeho věhlas se postupně šířil. Dnes do Petrovic přijíždí spousta zvědavců, kteří si tuto recesi nechtějí nechat ujít.