„Laciné šminky, přilepený nos, budka s nápovědou, to pro ty co zapomněli, jak svou roli mají správně hrát,“ zpívá František Nedvěd ve své písni nazvané Kočovní herci.  

S kočovnými herci se dnes setkáváme už jen málokdy a také málokde. Ale onen zdravý exhibicionismus, který nutí některé z nás vzít na sebe roli někoho jiného a prožít tak stovky životů, lásek a nenávistí na prknech, která znamenají svět, není vlastní pouze kočovným či profesionálním hercům. Čím dál častěji se setkáváme s ochotníky, kteří by divadlu zaprodali duši.

Divadelní spolek Žďár, o. s. vznikl v roce 2007 transformací Divadelního souboru Domu kultury. Navazuje na čtyřiapadesátiletou tradici amatérského divadelního souboru ve Žďáře nad Sázavou. V současné době má téměř pět desítek členů, kteří pracují na třech různých projektech.

 

Jedním z nich je hra „Adam a jeho ženy,“ ve které hrají „mladí“ členové souboru. Někteří z nich působili už v původním souboru, další jsou jejich kamarádi a známí, kterým zvědavost nedala, přišli se jen tak podívat - a už zůstali. Všechny členy spojuje jak láska k divadlu, tak i režisér a scénárista v jedné osobě Stanislav Mikule. „První představení hry Adam a jeho ženy bylo povedené a musíme přiznat, že jsme si nastavili laťku velice vysoko,“ říká Václav Krupička alias „Adam“.

Rozhovor probíhá v herecké šatně těsně před dalším představením. Nervozita se tu mísí s veselím, všichni se snaží nastávající perné chvíle plné nejistoty nějak odlehčit. Probíhají poslední přípravy, líčení, úprava účesů…

Jejich jedinou výtkou směrem k scénáristovi a režisérovi v jedné osobě byly dlouhé věty v textu. „Pan režisér je občas líný udělat tečku a tak věta pokračuje a pokračuje a pokračuje…“ Stěžuje si Adamova první žena „Lilith“, Šárka Svobodová. Podle všeobecného názoru je ale Stanislav Mikule coby režisér velmi tolerantní. „Je velice mírumilovný, což je někdy na škodu, protože nás nedokáže pořádně seřvat, i když bychom si to třeba zasloužili,“ zaznívá z úst „ďábla“ Jiřího Vaška.

 

„Mí herci jsou výborní, úžasní a skvělí,“ vychvaluje své zboží režisér Stanislav Mikule. „Ne všichni mají s divadlem zkušenosti a jsou mezi nimi i začátečníci, kteří v „Adamovi“ hrají vůbec poprvé. Umí se skvěle koncentrovat a jejich výkon se občas už vymyká tomu klasickému amatérskému. Naučili se základnímu divadelnímu řemeslu, ke kterému patří třeba samozřejmé dohrávání role až do odchodu ze scény. Nebo když se na jevišti něco zhatí a je nutné nedat na sobě nic znát, ale okamžitě zareagovat. To oni perfektně dokážou. Navíc se nebojí i nějaké drobné improvizace.“

A jak je to s jejich poslušností?

„Ale jo, jde to.“ (Ostatní herci se smějí.) „Když předvedou dobrý výkon a je na nich vidět únava, je lépe je nechat takzvaně vyblbnout. Velmi oceňuji jejich vlastní iniciativu a jsem při zkouškách rád, že nepapouškují to, co jim řekne režisér a nebojí se zakomponovat do hry i své vlastní nápady. Neznamená to ovšem, že si dělají a říkají, co chtějí. Ve svých textech si rád hraji se slovíčky a tam prostě musí říkat přesně to, co je ve scénáři, protože jinak by bylo po vtipu.“

Adam a Lilith je vaše autorská hra, ale podle toho, co jste právě řekl, byla spíše dílem společným…

„Vždycky jsem byl zvyklý hru napsat, nechat ji nějakou dobu uležet a pak se k ní vrátit. Tato hra vznikala živelně. Měl jsem sepsanou osnovu, náměty scén, na které pak členové souboru sehráli různé etudy, do nichž vložili spoustu vtipů. To jsem si nahrál a na základě toho nejlepšího jsem pak napsal další scénu. Své repliky tam má každý z herců, jsme v tom namočeni všichni, včetně dalšího nadšeného divadelníka Honzy Hrubce, který za mne zastupoval po dobu mé nemoci.“

A co bude dál?

„Co se týká této hry, tak ta samozřejmě pojede nějakou dobu dál, neplánujeme ji hned stáhnout z repertoáru. A co se týká dalších plánů, tak to ukáže čas, která nová hra bude vybrána. Se zkoušením bychom rádi začali ještě před letními prázdninami.  Možná se pustíme do dalšího autorského projektu.“

Poslední z otázek musí zákonitě směřovat k hercům. Je vidět, že komedie vám dokonale sedla, ale co třeba drama? Byli byste ochotni pustit se do čehokoliv? Odpověď přichází vzápětí téměř jednohlasným „klidně se pustíme do čehokoliv. Čekáme jen na to, co nám režisér napíše.“  A něžná „Eva“ Lucie Štěpánková k tomu dodává: „komedie je snad nejlepší. Když se něco poplete, nic se nestane. Všichni velmi rádi improvizujeme a tady to není na škodu. Nesmíme to ovšem přehánět, protože jinak vznikne naprosto jiná hra. Komedie má ale ještě jednu velikou výhodu. Když zapomeneme text, vždycky se to dá nějak zachránit.“

K tomu má co říct i režisér: „když vám vypadne text v půlce dialogu, založeném na slovním humoru, tak sice herci zaimprovizují tak, že si divák výpadku příliš nevšimne, ale autora málem trefí šlak.“

 

 

A nebojíte se, že vám někdo z vašeho seskupení uteče?

„My se máme natolik rádi, že si neutečeme,“ zní unisono ze všech stran.

Snad jim to nadšení ještě nějakou dobu vydrží. Vždyť, jak říká na začátku zmiňovaný František Nedvěd „Všichni jsme herci, jenom někdo víc nebo míň umí hrát,….“ A žďárský spolek amatérských divadelníků opravdu umí, což dokazuje i ocenění udělené na devátém ročníku Regionálního studentského divadelního festivalu JID.