Divadelní představení se zpěvem a podmanivou hudbou – asi tak by se dala charakterizovat opera. Její o něco zábavnější sestra opereta přidává ještě mluvené slovo a dalo by se říct, že je pro mnohé „stravitelnější“.  

Opera ani opereta rozhodně nepatří mezi běžnou konzumní hudbu. Navštívíte li takovéto představení, přetrvá ve vás dlouho slavnostní a povznášející pocit. Pocit něčeho, co vám zaplní duši krásou a radostí a zažene všechny strasti a smutky. V hlavě vám budou ještě dlouho znít árie, které dokážou zazpívat jen dokonalí mistři.

 

Pěvce a pěvkyně se svůdným hlasem ovšem nenaleznete na každém rohu. Jsou vysoce ceněnou vzácností. My, obyčejní smrtelníci, často ani nevíme, že právě blízko nás žije člověk, který svým hlasovým projevem umí potěšit tisíce lidí.

 

Opernímu pěvci Michalu Pavlu Vojtovi je domovem celá Morava. Pochází z jihu – z Brna, bydlí na Vysočině v Novém Městě na Moravě a zpívá na severu - ve Slezském divadle v Opavě. „VBrně jsem se narodil a bydlel jsem tam třicet devět let. Pak jsem se přestěhoval do Nového Města na Moravě, protože jsem si tu našel životního partnera. Ale můj tatínek se narodil na Vysočině ve Žďárci a dodnes tam máme chatu. Vysočinu jsem znal odmalička a měl jsem tu i dobré přátele. Třeba v Želivském klášteře, kam jsem hodně často jezdil. Tento kraj je mi velice líbí.“

 

 

Jak se vlastně člověk dostane k tomu, aby se stal operním pěvcem?

„U mne to vzniklo z určitého druhu lenosti. Nějaké hudební nadání objevili rodiče už když jsem byl malý a hned mě přihlásili do Lidové školy umění. Když jsem absolvoval dvouletou přípravku, tak se rozhodovalo, co dál. Já jsem toužil po kytaře, to se ale rodičům nelíbilo. Klavír byl do bytu moc velký, housle jsme jednohlasně zavrhli a nakonec jsem skončil u akordeonu. Ale nebyl jsem z těch žáků, kteří poctivě několik hodin denně cvičili. Spíš mě to nudilo. Pan učitel ze mě byl nešťastný, tvrdil že mám velké hudební nadání a já jsem o harmoniku nijak velký zájem nejevil. Nakonec naznal, že akordeon asi nebude to pravé a tak ho napadlo dovést mě do pěveckého oddělení. Tam jsem zazpíval a paní učitelka byla nadšena. Navíc mě zpěv bavil, protože tam odpadlo několikahodinové cvičení a vyhrál přirozený talent.“

 

A profesionální zpívání?

„To už nebylo ani tak z lenosti, jako ze strachu z vojny. Já jsem studoval Střední hotelovou školu ve Velkém Meziříčí a po jejím skončení jsem měl nastoupit na vojnu. Myslím si, že je velmi málo kluků, kteří touží dostat se k tankistům a tehdy to bylo ještě v době hluboké totality, kdy vojna byla dvouletá a vojenský výcvik nebyl nijak záviděníhodný. A kamarád mi poradil, že v Praze je armádní umělecký soubor, kam bych se mohl jako zpěvák dostat. Nakonec jsme přišli v Brně na pana Vlastimila Babáka, který byl členem Janáčkovy opery a ve zmíněném souboru zastával funkci hlasového poradce. Tak jsem k němu začal chodit na hodiny a díky tomu jsem udělal i konkurz. Pan Babák byl takový operní a pěvecký nadšenec, že dokázal k opěrnímu zpěvu zapálit i mne.“

 

 

Myslíte si, že opera je stále živý žánr?

„Já si myslím, že určitě. Vidím to třeba teď na příkladu sestry mého partnera, která neměla k opeře nikdy žádný vztah a požádala mne, zda by se nemohla se se svým přítelem přijet na nějaké představení podívat. Pak jsme hráli v Chrudimi operetu Čardášová princezna od Emmericha Kálmána, oni se jeli podívat a strašně se jim to líbilo. A rozhodli se, že by chtěli vidět i operu. Doma už dokonce poslouchají i některé árie.“

 

Kdysi jsme byli operní velmocí předevší zásluhou Bedřicha Smetany. Ty doby jsou už ovšem dávno pryč. Jaký je váš názor na moderní operu a operetu?

„Strašně záleží na autorovi. Ten, kdo poslouchá konzumnější proud, dejme tomu Verdiho nebo Pucciniho, moderní opeře moc nerozumí. Na jaře jsem ovšem zpíval koncert současného autora, který napsal requiem a nějaké další drobné skladby a musím říct, že tato hudba byla velice zajímavá. Dokonce jsme z ní prezentovali jeden kus na operním matiné v Opavě. A všem se to strašně líbilo. Takže nelze jednoznačně říst, jaká je moderní opera. Janáček, když napsal Její pastorkyňu, tak určitě momentálních nadšenců taky moc neměl. Zcela jistě postupem doby také moderní opera získá své posluchače.“

 

Vaší doménou je opera, co takhle opereta a muzikál?

„Muzikál jsem zatím nedělal a asi nikdy dělat nebudu, protože nejsem ten typ, který by objížděl konkurzy. A také nevím, jestli bych přijal nabídku do nějakého komerčního muzikálu. I když některé takzvaně klasické muzikály by mne určitě zajímaly. I na koncertech takových pěvců, jako je Pavarotti, Domingo nebo Carreras, zaznívají muzikálové melodie, které lze prezentovat na nejvyšší úrovni. Osobně proti muzikálům nic nemám, naopak se mi velice líbí, ale spíše ty klasické.“

 

Máte nějaký recept na to, jak zpopularizovat operu pro mladou generaci?

„Nejsem zastáncem toho, co vymyslela Vanessa May. Stejně tak se mi nelíbí Rusalka přepsaná do muzikálu, protože to není Rusalka přepsaná do muzikálu, ale vykradený Antonín Dvořák. To ničemu nepomůže. Spíš bych každému doporučil následovat příkladu Opavy. Tady existují dvě předplatitelské skupiny pro studenty. Studenti chodí na představení, která jsou touto věkovou skupinou velmi obsazována. Ovšem největší vliv na to, jestli člověk poslouchá klasiku nebo ne, má určitě výchova v rodině.“

 

Opera není pouze zpěv, ale také divadelní představení. Dělalo vám herecké ztvárnění postavy někdy problémy?

„Myslím si, že ne. Člověk vždycky společně s režisérem k nějakému výsledku dojde. I když jednou jsem opravdu problém se stvárněním postavy měl. Hráli jsme Massenetovu Manon a byla mi přidělena role sedmdesátiletého starce. Tenkrát mi bylo asi pětatřicet a nedokázal jsem se do této role vcítit. Určitá věková hranice by se asi měla dodržovat.“

 

 

Vystupoval jste na různých scénách, pozoroval jste nějaké regionální rozdíly v oblíbenosti tohoto žánru?

„Ani ne. Tyto žánry mají svůj určitý okruh publika. I když v Českých Budějovicích byla mnohem oblíbenější opereta, naopak v Opavě má u publika daleko větší zázemí opera. Ale samozřejmě vždycky záleží na výběru konkrétního díla. Na Rigoletta a na Toscu přijdou lidi všude. Když ale vybereme Smrt v Benátkách Benjamina Brittena, tak v Praze si určitě své posluchače najde, ale v Opavě na ni moc lidí asi nepřjde.“

 

Pojďmě ještě dále do světa. Který stát vnímá operu nejlépe?

„Rozhodně Itálie. To je jednoznačné. Ale i v Německu je opera velice oblíbená. I když bych řekl, že v současné době se Němci kochají určitou „zvráceností“. Klasicky provedené operní představení tam dnes nemá šanci, takže se spíš lidi chodí dívat na to, co režisér zase vymyslel. A nemyslím si, co je zrovna dobře.“

 

Jste jediným tenoristou v České republice, který dostal roli v japonské opeře. Liší se něčím opera japonská od české?

„Hudebně ani ne. A zrovna dílo, ve kterém účinkuji, což je japonská národní pohádka převedena do operní podoby, je muzikálně strašně krásná. Ale japonština jako jazyk je pro nás, co  ji nestudujeme, takřka nezvladatelná. Já si mohu napsat pod japonský text český překlad, ale stejně to pro mne stále je shluk slabik. Když si vezmu ostatní jazyky jako je němčina, angličtina, francouzština nebo italština, tak i když jim nebudu rozumět, jsem schopen rozpoznat jednotlivá slova. Sice nevím, co znamenají, ale vím, že zpívám slovo. V japonštině to nevím.“

 

Své role často zpíváte i v jiných jazycích, jak moc je pro vás těžké naučit se cizí text?

„Japonština byla obzvlášť těžká, protože jsem se v podstatě neučil slova. Ten text se tam výhradně spojuje s jednotlivými hudebními frázemi. Když budu zpívat italskou operu a vypadne mi text, tak se mi hlavou dál táhne hudební linka a jsem schopen tři věty, byť nesmyslně, zpívat. Jakmile mi vypadne text v japonštině, tak končím i se zpíváním. Italskou operu jsem schopen se z paměti naučit za čtrnáct dní. Japonskou operu jsem se učil tři čtvrtě roku.“

 

 

Jak jste se vůbec dostal k japonské opeře?

„To vzniklo tak, že manželka našeho dirigenta Jana Snítila je Japonka. A v České republice se konaly Dny japonské kultury a tak se tato opera připravila k této příležitosti. Vyjednalo se i to, že by opavská opera vyjela na zájezd do Japonska.“

 

Jak se Japonci dívají na vaše dílo?

„Na premiéře jich bylo poměrně hodně, včetně japonského velvyslance a ohlas byl velice pozitivní. Určitě to bylo tak, jako kdyby Japonec zpíval česky, nicméně nás chválili za velice pečlivou a důslednou přípravu. V podstatě neměli výtek, spíš naopak.“

 

A otázka, kterou už jste určitě slyšel nesčetněkrát - váš vzor?

„S tím vzorem je to trochu problematické. Hodně jsem poslouchal Luciana Pavarottiho, se kterým se velice dobře znal pan profesor Babák.  Jeho dcera je provdaná v Itálii a on tam jezdil každoročně na dovolenou. Tam se také s Lucianem Pavarottim seznámil. Takže jsem hodně poslouchal Pavarottiho, mám velmi rád i Plácida Dominga, ale nedá se říct, že bych zpíval podle někoho. Já to musím zpívat podle sebe. Kdybych měl říct, kdo je mi tak nejbližší, tak je to asi Carlo Bergonzi.“

 

Pojďme zabrousit ještě trochu do soukromí operního pěvce. Říkal jste, že jste studoval hotelovou školu. Vaříte rád?

„Doma vařím rád a často. Ale mojí doménou je spíše pečení sladkých moučníků.“

 

Jako dítě jste se učil hrát na akordeon, zopakujete si to někdy?

„Na akordeon už nehraju. Když potřebuju ze studijních důvodů, tak použiju spíš klavír nebo klávesy. Ale je to jednoruční technika, nijak dalece jsem v tomto směru nepostoupil.“

 

Jakým způsobem odpočíváte?

„Na koníčky mi zbývá velice málo času, protože z Nového Města do Opavy dojíždím a to minimálně čtyři dny v týdnu. To znamená pokaždé šest hodin v autě. A když vyjíždím o půl šesté ráno a vracím se o půl šesté večer, tak si většinou raději lehnu. Ale už nám pomalu přichází jaro a já velmi rád zahradničím. Takové to hrabání v hlíně mi dělá docela dobře, zvlášť, když člověk pak vidí, že tam něco roste a kvete.“

 

 

Bydlíte v bytě, jak reagují sousedi na to, když si zkoušíte své role?

„Zatím si nikdo nestěžoval. Ale tento dům je docela dobře odzvučený, takže pokud nemám zrovna otevřené okno, tak můj zpěv málokdo slyší. Když jsem bydlel v Brně, tak jsem žil v panelovém domě a také si nikdo nikdy nestěžoval. Dokonce se mi stalo, že jsem potkal sousedku a ta mi říkala: „Včera vám to při tom cvičení šlo obzvlášť dobře.“ Lidé to vnímají spíše pozitivně. Ale já jsem se snažil nikdy svým zpěvem neobtěžovat, respektuji právo druhých na určitý klid.“

 

Jak dlouho se musíte rozezpívávat před představením?

„Kdysi jsem tudle otázku četl v rozhovoru s Editou Gruberovou a ona odpověděla, že asi tak deset vteřin. U mne je to podobné. Odzpívám základní cvičení, aby se hlas rozhýbal. To stačí k tomu, aby člověk zjistil, jestli na to hlas má nebo nemá. Cvičit dvě hodiny před představením je naprostý nesmysl. Tím se hlas jen unaví.“

 

Po které roli toužíte?

„Kdysi jsem říkal, že toužím po Daliborovi. Ale toho už jsem zpíval dvakrát. Teď asi po Othellovi, stejně jako každý tenorista. Vždycky záleží na hlasových dispozicích, všechny role je možné zpívat, ale záleží na tom, jestli by to nebylo poprvé a naposledy.“

 

A existuje něco, na co byste si netroufl?

„O tom přemýšlím u každé těžké opery. A nakonec si vždycky troufnu. Zatím se mi to vyplatilo. Ale s postupujícím věkem se čím dál víc hlásí pocit zodpovědnosti k tomu určitému dílu. Když je člověku dvacet, tak si troufne na cokoliv. Ve čtyřiceti už více přemýšlíte nad tím, jestli to, co děláte, je dost.“

 

Vaše domovská scéna je Slezské divadlo v Opavě. Občas se ale vydáváte i do jiných koutů naší vlasti. Kdy vás budou moci uslyšet i milovníci opery na Vysočině?

„19. května budeme vystupovat ve Skutči s Čardášovou princeznou. S touto operetou už jsme byli v Kolíně, v Chrudimi i v Ústí nad Orlicí. A přemýšlel jsem nad tím, jestli by třeba v Novém Městě na Moravě nebo ve Žďáru nad Sázavou nebyly v kulturním domě nebo v divadle podmínky pro takovéto představení. Je to představení, které je vždy vyprodané a pro zdejší publikum by to jistě byl dokonalý hudební zážitek.“

 

Michal Pavel Vojta – narozen 1965 v Brně, studium operního zpěvu u Vlastimila Babáka v Brně a na Vídeňské konzervatoři. Člen Státní opery ve Vídni, sólista Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Státní opery v Praze. V současnosti je sólistou Slezského divadla v Opavě, kde zpívá velké prvooborové role.