Letošní svátky jara byly doslova jako malované. Na modrém nebi zářilo zlaté slunce, pod ním se zelenaly louky. Z trávy vykukovaly, u nás na Vysočině ještě trochu nesměle, první jarní kytky.

Kdo se v tyto dny vydal do Hlinska a navštívil zdejší Betlém, vracel se obohacen o nevšední velikonoční zážitek. Kouzelná procházka prastarou vesničkou byla doplněna vším, co ke svátkům jara kdysi nerozlučně patřilo.

Tak například velikonoční pečivo mělo svůj význam a neslo v sobě určitou symboliku. Beránka i mazanec lze na svátečně prostřených stolech spatřit i dnes, ale málokterá hospodyňka se trápí třeba s přípravou takzvaných „jidášů“. A přece kdysi nemohlo toto pečivo o velikonocích chybět. Jeho základem je váleček z kynutého těsta – symbol provazu, na němž se Jidáš oběsil. Z válečku se pak tvořilo cokoliv, nejčastěji různá zvířátka, která se pak upečená pojídala zároveň s medem. Kdo snědl „jidáše“, měl pak po celý rok sílu.                                                                                                                                                                       

Dodnes se všude u nás dodržuje tradice velikonočních vajíček. Ale i ta byla dříve trošku jiná. Vajíčka byla většinou méně zdobená a naši předci nepohrdli ani vejcem syrovým. V žádném případě ale nemohlo být vyfouklé, to by se obdarovaný urazil. Barvilo se v cibulových a ořechových slupkách,v seně nebo v olšové kůře. Oblíbená byla i vosková batika.

Za pomlázkou se chodilo a stále ještě chodí od domu k domu. Ani letošní rok nebyl výjimkou. Slunečné počasí však vytáhlo mnohé z nás do přírody. Na stinných místech byly ještě zbytky sněhu, to abychom nezapomínali, že jaro ještě zcela vládu nad krajinou nepřevzalo. Jinde zase vylézali ze země hadi a štíři a ani se nenamáhali počkat na svatého Jiřího. A podvečer zase přinesl bouřku a déšť. Prostě letošní velikonoce uvařily v hrníčku od všeho trošičku. A uvařily to dobře!