Obec Světnov, ležící sedm kilometrů od Žďáru nad Sázavou, se od jiných vesniček nijak zvlášť neliší. Možná jenom tím, že tady kromě jiného poměrně dobře funguje i spolek místních ochotníků.

Světnov byl ochotnickým divadlem pověstný už kdysi. Snad největší slávu zažil zdejší spolek v době německého protektorátu. „To byl Světnov jediný v širokém okolí, kde se ochotnická činnost provozovala. Byla tu i dechová hudba, což byla veliká výhoda a hrály se i operety,“ rozpomíná se na ochotníky pamětník Václav Mach. „Ochotníci byli aktivní už za první republiky. Zdejší divadlo mělo poměrně vysokou úroveň, všichni si dávali záležet. V hospodě bylo postavené jeviště a tam se vystupovalo. Nedávno tam na půdě dokonce našli starou oponu. Je hezké, že se ochotnická představení znovu obnovila, i když teď už se hrají úplně jiné kusy než kdysi. Tehdy to byla třeba opereta, vzpomínám si na jednu, která se jmenovala „U panského dvora“.

Scházeli se sem lidé ze široka daleka a nejedno představení se opakovalo. Sál býval vždycky plný, doslova narvaný. Já jsem se narodil v roce 1928 a tak jsem s nimi nehrál. Tenkrát jsem ještě nebyl vyzrálý, divadelníci by mě mezi sebe nevzali. A po válce už to skončilo. Ze vsi odešel kapelník dechovky a asi dvacet rodin se přestěhovalo do zahraničí. Takoví ti tahouni, kteří byli do toho ochotni obětovat zdarma kus svého já, zmizeli a nebyl, kdo by to dělal.“

Naštěstí se našli další, kteří navázali na slavnou historii divadelnictví v obci. „Divadelní spolek jsme obnovili asi před čtyřmi lety. Nejdříve jsme vyzkoušeli první pohádku – „O ševci Ondrovi a komtesce Jůlince“. Ta měla dost velký ohlas, jezdili jsme s ní i po okolních vesnicích,“ vysvětluje aktivní členka světnovského ochotnického spolku Jaroslava Dvořáková.

 Od té doby už nacvičili ochotníci několik dalších představení. „Hráli jsme i takovou parodii na pohádku nazvanou „Tři zlaté zuby děda Vševěda“. U té jsme se sami dobře bavili. Naposledy jsme hráli pohádku „Kocour v botách“, která byla poměrně hodně proložena písničkami,“ říká ochotnice a zároveň učitelka v místní základní škole paní Dvořáková. „Je to ale hodně časově náročné, strávíme s divadlem vždycky několik víkendů. Za sezónu míváme tak šest nebo sedm představení.“

Pojítkem mezi historií a současností je i opona, která byla nalezena na půdě bývalé hospody. „Sem tam je na ní sice nějaká dírka, ale jinak je dost zachovalá a stále ji využíváme,“ pochvaluje si dědictví po předcích Jaroslava Dvořáková. Na operety si ale už dnešní ochotníci netroufnou. „Možná proto, že máme blízko k dětem, tak asi jiný žánr zatím zkoušet nebudeme. Zůstaneme u pohádek.“

Ale tak jako všude, i tady není všechno tak úžasné, jak se na první pohled zdá. I Světnovští ochotníci mají své malé bolístky a trápení. „Největší problém je sehnat mladé herce. Malé děti zájem mají, občas hrajeme i nějaké divadelní představení ve škole ať už pro rodiče, mateřskou školu nebo seniory.  Jak ale odrostou, tak už je divadlo netáhne,“ posteskla si paní Dvořáková.

Foto archiv Jaroslavy Dvořákové