Každá obec má své pamětníky. A mnozí z nich se o své vzpomínky velmi rádi podělí i s ostatními. Tak je to třeba s Jiřím Librou, který velkou část svého života prožil v Pohledci u Nového Města na Moravě.

„Rodákem nejsem, ale žiji tady už od roku 1945, takže toho hodně pamatuju.“ A nejen to. Pana Libru velmi zajímá historie obce a života v ní. „Původně byl Pohledec vesnicí okrouhlého tvaru, uprostřed s kulatým rybníkem. Ten sloužil až do roku 1960 jako požární nádrž. Pak ho občané zavezli, protože se nikdo neodvážil jej vyčistit od munice, kterou tam nasypali ustupující němečtí vojáci v roce 1945. Pamětníci říkají, že z břehu rybníka sypali z beden granáty a pancéřové pěsti přímo do vody. No a na tom místě mám i já dnes kus zahrady a přiznám se, že se tam bojím kopnout do země do větší hloubky, abych náhodou nenarazil na nějaký zbytek staré munice.“

Jak moc se obec změnila?

„Obec se změnila hodně. Podle prvního situačního náčrtu bylo kolem návesního rybníka do kruhu postaveno asi sedmnáct selských dvorů a uvnitř byly domky vesnické chudiny. Takhle vypadal Pohledec až do začátku 20. století. Ve druhé polovině 20. století se Pohledec podstatně změnil. Zvětšil se a rozšířil na dvojnásobek. Vyrostla zde celá čtvrť rodinných domků a všechna obydlí byla přestavěna podle standardu, který je dnes obvyklý. Přibyly koupelny a splachovací záchody a další vybavení.“

A jak se život v obci změnil od dob vašeho dětství?

„My jsme třeba v zimě sedli na sáňky nahoře u kapličky a jezdili jsme přes celý Pohledec až dolů k rybníku. To by dnes možné nebylo. A vzpomínám si taky, že když byla válka v Koreji, tak jsme dělali takovou mládeneckou recesi. Lehli jsme si na silnici a říkali jsme: „Protestujeme proti válce v Koreji!“ No to by dnes taky nešlo. Nebo se tu také soukromě hospodařilo a chalupníci, kteří žili poměrně chudě, jezdili na pole s kravami. A vždycky se ptali, jestli už jelo auto s kládami z lesa. Pak teprve mohli zapřahat a jet. Nebo si třeba vzpomínám, jak se vyprávělo, že když přes Pohledec v roce 1928 chtěl pan Pleský z Jimramova provozovat soukromou autobusovou dopravu, tak obecní zastupitelstvo zasedalo, jestli mu to povolí. A rozhodlo se, že mu to povolí, ale za podmínky, že pokud pojede koňský nebo kravský potah, tak musí strojvedoucí autobus zastavit a počkat, dokud potah nepřejede.“

Jak vlastně vznikl nápad postavit školu?

„Děti chodili dříve do Nového Města na Moravě a pohledečtí radní zprvu prohlásili, že to tak stačí. Ale postupně se ukazovalo, že to nevyhovuje a tak se jednalo o odškolení. Boj o školu se táhl dlouhých patnáct let. Nejdříve byla povolena pobočka, takzvaná expozitura, novoměstské školy. Učilo se v jednom selském statku v čísle 38. V Pohledci bylo jedno opuštěné místo, bývalý Rohánkův dům. Bylo zarostlé kopřivami a toto místo zvolili místní pro stavbu školy.

Stavbu samotnou provedl stavitel Šír, jehož jméno je na Novoměstsku velmi známé. V roce 1908 se dělníci pustili do výstavby. Když odklízeli trosky původního stavení, našli pod ohništěm zakopaný poklad stříbrných mincí. A ještě jedna zajímavost z historie školní budovy. Při jedné z oprav v letech sedmdesátých byl na průčelí objeven nápis tohoto znění: „Postaveno na oslavu šedesátiletého panovnického jubilea jeho Veličenstva císaře krále Františka Josefa.“

Byl jste i vy sám žákem zdejší školy?

„Nejenom to. Já jsem tam dokonce i bydlel. Můj tatínek tam byl řídícím učitelem od roku 1945 až do roku 1968. Takže tento časový úsek jsem měl velice blízký vztah ke zdejší škole a důvěrně ji znám. Ta se pochopitelně za těch sto let proměnila. Původní škola měla mnohé nedostatky. Interiéry byly několikrát měněny, aby se lépe přizpůsobily účelu, kterému měly sloužit – tedy školnímu vyučování. Obnovy se dočkalo i vybavení školy, za dob mého dětství tady byla jen tabule, lavice, několik nástěnných obrazů a stupínek. Dnes je tam řada počítačů, interaktivní tabule a podobně.“

Co vyučovací metody? Můžete porovnat způsob vyučování dříve a dnes?

„Na tuto otázku není jednoduché odpovědět. Metody byly podobné tenkrát i dnes. Ale dříve se kladl větší důraz na pamětné učení a ve škole byla větší kázeň. Dbalo se také na krásu písma. Bylo málo učebnic a pomůcek. Učilo se ze starých učebnic, poznámky jsme psali ručně. Ale byli jsme ukázněnější a chtivější vědění. A já nedokážu říct, jestli dnešní děti jsou taky takové. Mám pocit, že jejich vědomosti jsou méně utříděné, ale že je dovedou lépe používat. Umí pracovat s moderními přístroji, ale jsou trošičku zhýčkané. Nedokážou se soustředit. Ale nelze tvrdit, že to dříve bylo lepší. Je to prostě úplně jiné.“

Časy se mění a s nimi se mění nejen lidé, ale i obce a města, ve kterých žijí. Vývoj nelze zastavit a stejně tak se nelze ani vrátit. „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky,“ tvrdí přísloví a jeho slova jsou více než pravdivá. Ale je dobré si občas zavzpomínat. Na to, jaké to bývalo za časů našich předků a prapředků. Štěstí, že mezi námi žije někdo, kdo je ochoten se o své vzpomínky podělit.