Svým obdivem ke Žďáru nad Sázavou a hlavně k poutnímu místu na Zelené hoře se Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie v Praze, rozhodně netají. Naopak. Toto město na Vysočině mu pořádně přirostlo k srdci.

Jaký je váš vztah ke Žďáru nad Sázavou?

„Já mám ke Žďáru nad Sázavou a k Zelené hoře naprosto osobní vztah. Tak jak město bohužel velmi utrpělo komunistickým režimem, Zelená hora zůstala naštěstí uchována. Považuji celý tento areál za naprosto jedinečný skvost barokní architektury světového významu. A jsem strašně pyšný na to, že něco tak nádherného, jako je Zelená hora, v České republice existuje. Všechny své známé sem zvu a nabádám je, aby tento skvost viděli.“

 

Co další města na Vysočině, je vám některé z nich stejně blízké?

„Já jsem byl na Vysočině na vojně, ale nejmagičtějším místem je pro mne skutečně Žďár nad Sázavou. Kdyby mi někdo řekl, kam bych chtěl kdekoliv v této republice jet, vybral bych si Zelenou horu. Kdykoliv, znovu a znovu.“

Jaký je váš vztah k baroknímu umění?

„Veskrze kladný. A můj vztah k baroknímu umění ve Žďáru je maximální. Zelenou horu považuji za vrchol baroka vůbec. Kdysi jsem stopem cestoval po republice a hledal místa, která by mne zaujala. A barokní architektura patřila k nejsilnějším momentům, které jsem tehdy zažil. Umění nelze dělit na staré, nové, gotické nebo kubistické. Musí mít v sobě nějaké poselství, které je sice svázáno se svou dobou, ale přežívá až do dneška. A barokní působení na diváka mě doslova fascinuje. Baroko má v sobě dva elementy – element víry a element vzpoury proti víře. Jeho snaha přesvědčit člověka, že existuje něco nad námi, nějaký Bůh, který vše řídí, a zároveň se tomu Bohu vzpírat, to jsou aspekty, které jsou stále moderní a stále živé.“

 

V barokním umění je důležitý příběh. Jak moc vás oslovuje dílo doprovázené příběhem?

„Křesťanské příběhy mě fascinují. Narození dítěte, kterému se přijdou poklonit všichni mocní i méně mocní tohoto světa, to je přece obrovská apoteóza člověka, to je oslava. Nebo princip oběti – člověk zmírá na kříži, aby vykoupil naše hříchy. Oběť je v křesťanském a barokním umění velmi silným momentem, který mne stále fascinuje a dokonce jsem se jím ve vlastní práci asi tři roky zabýval.“

 

Vaše první pocity z výstavy?

„Mně se ta expozice velmi líbí. Mám rád drobnější expozice, protože jsou sevřenější, umím je přečíst

a mám stále dostatek síly. Ne jako když se ploužím obrovským muzeem. Já jsem třeba nikdy v životě

neviděl celý Louvre, protože jsem na to nikdy neměl sílu. Vždycky jsem prošel malý segment a odešel

jsem.  Naopak výstavy této velikosti považuji za nejkrásnější. Domnívám se, že by bylo daleko lépe,

kdyby bylo umění roztroušeno třeba po městech v menších segmentech, než shromážděno v jednom

obrovském paláci. Tam pak člověk nemá sílu umění vnímat, musí se soustředit na to, aby vůbec

všechno prošel, aby to vydržel.  Drobnější muzea, jako je toto, jsou skvělá a patřila by do každého

města.“

 

Jakou hodnotu má zdejší sbírka?

„Její hodnota je nevyčíslitelná, ale řádově se jedná o stamilióny korun.“

 

Jak dlouho tady expozice barokního umění zůstane?

„Doufáme, že tu zůstane stále. Že bude trvalá, a že budeme moci za čas hovořit i o jejím rozšíření. Jsou tu ještě další prostory, takže bychom byli rádi, kdyby se i ony takto časem využily.“

 

Chtěli byst něco podobného vytvořit i v dalších městech?

„Byli bychom rádi. Ale samozřejmě všechno stojí peníze. Bez nich to udělat nelze. Díla se musí vybrat, zrestaurovat, vytvořit vhodné prostory dokonale klimatizované a hlídané. A to vše stojí peníze. Pokud by byly města a kraje ochotny do takového projektu vstoupit, my určitě spolupracovat budeme.“

 

Kdybyste měl někoho pozvat na nově vzniklou galerii Barokního umění, na co konkrétního byste ho sem lákal?

„Já bych ho lákal na celý tento areál. Domnívám se, že je dobré vidět vše. Vzal bych jej nahoru do poutního kostela, do zdejšího kostela i kláštera, na fascinující morový hřbitov, který zůstal nedotčený a působí jako neuvěřitelná socha v prostoru a pak samozřejmě na výstavu, která dokresluje a dovysvětluje všechno, co tady vidíte v reálu.“

Co vše je na výstavě k vidění?

„Je to výstava s barokní tématikou a jsou tam díla, která se vztahují k místu i k době. Měla by dovyprávět to, co tady už bylo postaveno a existuje tu už po staletí. Je to výstava děl interiéru, která provází plejádu architektury, jež se z té doby dochovala. Mě osobně nejvíce na zdejší výstavě fascinuje Willmanův obraz v prvním sále. Je to jeden z jeho posledních obrazů, maloval jej asi rok před smrtí a jde o velkou expresivní malbu. Dojem z něj je strašně silný a podle mého báječně uvádí celou expozici.“

 

Jak se díváte na současnou snahu popularizovat umění jakýmkoliv způsobem?

„Kdyby to nebylo nutné, bylo by to určitě lepší. Ale když nejsou peníze, tak se často hledají nějaké opičky, které památku oživí tak, aby vydělávala. Mně by nevadilo, že památka nevydělává, ale je nutné zabezpečit, aby mohla existovat dál. Většina majitelů musí hledat nějaké programy, které památku začlení do života. A někdy se stane, že programy jsou příliš populární a památku degradují. Tady se to ovšem neděje a to je dobře.“

 

A jak se díváte na vývoj umění u nás?

„To je na celé sympozium. U nás se umění vyvíjí jako kdekoliv jinde. Je bohužel internacionální, takže žádné velké překvapení se asi nikde nekoná. Alespoň já ho nikde nevidím. Jsme v normě. Bohužel.“

 

Kterým uměleckým směrem se vlastně ubíráme?

„Žádné pojmenování nemá. Jsou to spíše nějaké vlny nebo trendy, které velmi rychle přichází nebo odchází. Ale žádný jasný umělecký směr nebo styl teď neexistuje. To je na jednu stranu dobře, protože to klade na uměleckou individualitu velké nároky, na straně druhé je to velmi obtížné, protože člověk to musí hledat především v sobě. Já to vítám. Domnívám se, že člověk má být silný jako individuum. Ale v těch velkých proudech zase vznikaly možná silnější věci, poněvadž měli dané mantinely a vše se odehrávalo jenom v nich.“