Jídlo by mělo být požitkem. To dobře ví i v Hostinci v Habří. A aby tomu tak opravdu bylo, neváhali sem pozvat jednoho z členů týmu Kuchařské pohotovosti, Jiřího Krále. Mistr kuchař nejenže poradil co a jak zlepšit, ale prozradil dokonce i nejmodernější gastronomické trendy. A věřte, nevěřte, ve světě dnes frčí amarouny.
„Posledním hitem v gastronomii je molekulární kuchyně. V podstatě je to něco jako amarouny v seriálu Návštěvníci. Jde o to, že se potravina rozbije na molekuly a ty se pak dají dohromady trošku jiným způsobem. Pokrmy pak mají chuť stejnou, ale dají se použít úplně jinak. Takovým názorným příkladem je třeba kaviár. Každý si určitě hned vybaví malou kuličku. Ta se dá udělat například ze šťávy z petržele, to je pak zelený kaviár nebo ze šťávy z ovoce – ovocný kaviár. Kuličku rozkousnete a uvnitř je tekutá. Pak se používá různé želé, například s chutí okurkového salátu, které vydrží až 80°C. Jsou to takové až experimentální věci. Ale není to zase tak, že by se toho člověk najedl. Lze to použít spíše jako zpestření,“ přibližuje módní novinky v oboru gastronomie host a učitel zároveň.
Jiří Král pracuje už několik let jako šéfkuchař v pražském Obecním domě, který se nachází v těsné blízkosti Prašné brány. A kuchařinu má, jak sám říká, v krvi: „Můj děda z jedné strany a babička ze strany druhé v restauraci pracovali. U nás doma se vždycky dobře jedlo a dobře pilo a všichni měli jídlo rádi. Já také rád jím, takže mi to bylo asi souzeno.“ A pan kuchař vaří nejen v práci, ale dokonce i doma. Takže tady se přísloví o bosé kovářově kobyle nepotvrdilo. „Vařím, ale většinou jen když má přijít návštěva, protože jsem zvyklý z práce nadělat hodně nádobí a velký nepořádek. A to všechno potom po mě musí někdo uklidit,“ přiznává sebekriticky Jiří Král, který si osobně nejvíce pochutná na české kuchyni. Má rád jak svíčkovou, tak i klasický český gulášek.
Na klasické české kuchyni se dá podle slov šéfkuchaře kompletně vybudovat jídelníček. Záleží ale na šikovnosti kuchaře a na tom, jak se dokáže s dědictvím našich předků vypořádat. „Česká kuchyně je velmi obsáhlá a je v ní velké množství skvělých pokrmů. Akorát je potřeba je vyndat, najít a upravit tak, aby byly IN nejen po stránce chuťové, ale i vizuální. I české jídlo se dá připravit moderně, lehce a dobře.“ Ze světové nabídky dává přednost kuchyni asijské, která je podle něj velmi pestrá.
Jiří Král musel stejně jako jiní mistři vařečky do světa na učenou. Jeho učednická léta probíhala v Německu. „Bylo to pro mě všechno nové a nezvyklé. Velký důraz tam kladli na ekonomiku. Realita tam byla trochu jiná a gastronomie byla taky někde jinde. A z hodně zkušeností, které jsem tam nabral, čerpám dodnes,“ vzpomíná na léta zahraniční praxe bývalý učedník a dnešní mistr, který je přesvědčen, že získávání zkušeností by mělo být následně i finančně ohodnoceno: „Například v Anglii když se někdo vyučí, tak nic není. Musí absolvovat další semináře a zkoušky a v oboru něčeho dosáhnout. Pak jde nahoru i finančně. Člověk, který se vyučí v oboru kuchař, není schopen si na sebe vydělat. Potřebuje minimálně tři roky, aby se dostal na určitou úroveň, která pak je i finančně ohodnocena. U nás bohužel tohle zatím nefunguje. Je to škoda. Pak dochází k paradoxní situaci, kdy kuchař, který špatně vaří, dostane stejnou odměnu jako ten, co vaří dobře.“
Mistr kuchař vede v Praze padesátičlenný tým. Vaří už více než dvacet let, takže jeho zkušenosti jsou k nezaplacení. Rád je předává dále, jeho největším zájmem je změnit restauraci ku prospěchu hosta i majitele. I v Habří našel několik věcí, které by se daly změnit a zlepšit.
S nabídkou zdejšího pohostinství byl pan šéfkuchař docela spokojený. „Když tady uděláme takový menší trénink, tak to bude ještě lepší,“ pochvaluje si a hned vzpomíná na období před půl rokem, kdy tady televizní štáb natáčel dva pořady Kuchařské pohotovosti: „Bylo to tu bezvadné. Dělali jsme ořechovo – sýrový dort a jehněčí. Zdejší ovečky mají výborný sýr a chutné maso. I proto jsem se sem moc rád vrátil.“
Jiří Král – šéfkuchař Francouzské a Plzeňské restaurace v Praze. Jeho velkou láskou jsou motorky. Dnes už se sice s vůní benzínu nesetkává tak často jako dříve, ale stále ještě k ní má velice blízko. Kvůli náročné práci a rozrůstající se rodině je tento jeho koníček odsunut trochu do pozadí, ale přiznává, že když najde chvilku času, moc rád se projede. Doma má kromě manželky a dvou synů i čtyřnohého mazlíčka, belgického grifonka Rikiho.