Není snad u nás jediné místo, kde by člověk nezanechal svou stopu. A naopak. Každá lokalita se nesmazatelně zapsala do srdce nějakého člověka. Nemusí to být zrovna nádherná krajina obdivovaná malíři a básníky. Může jít o jakýkoliv kousíček země, který se někomu z nás natolik vryl do duše, že na něj nelze zapomenout.

Často si ani neuvědomujeme, co krásy okolo nás je. Není to pokaždé ona líbivá a něžná nádhera. Někdy bývá drsná a nepřístupná, ale pokud se podaří nám jí porozumět, zůstane v našich vzpomínkách už navždycky.

Tak je to i s loukami na Vysočině. Některé jsou krásně barevné, plné motýlů a včel. „Všechno tam kvete, a ty včely tolik bzučí, a ta tráva je taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívají, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčí,“ řekl by asi Jan Karafiát. Ale existují i jiné louky. Plné ostřic a bodláků, podmáčené a těžko udržovatelné. S těžkou technikou tam člověk nic nepořídí a tak musí, stejně jako kdysi, vzít kosu do ruky a začít postaru.

Přesně takové jsou louky, o které pečuje „Sdružení krajina“. Kdysi byly vypásány nebo koseny. Dnes většinou zůstávají ladem, nebo jsou zalesněny. Nejsou totiž vhodné pro mechanizaci a ani kvalita porostu tu není zrovna nejlepší. Jejich význam ale není zanedbatelný. Nejvíce je možné jej ocenit v době sucha nebo naopak v čase povodní. V neposlední řadě pak nejenže utvářejí typický ráz krajiny, ale jsou zajímavé i z přírodovědeckého hlediska.

A právě na jednu z nich se dnes podíváme. Nachází se u rybníku s něžným jménem Rendlíček v katastru obce Pokojov. Jejím majitelem je pán s nezvyklým jménem – Narcis Tálský.

„Tam se říkalo „Na Zumporku. Tak se jmenuje i rybník, který je asi o pět set metrů výše. Vedlejšímu lesu se zase říkalo „V Pinkusce“. Všechna místa tady jsou nějak pojmenovaná.

Tuto louku koupil můj strýc Jan Šmarda v roce 1887 od paní Chalupové z Březí nad Oslavou za tisíc zlatých. Dnes spousta lidí pochybuje o hodnotě zemědělských pozemků, ale naši předkové za ně mnohdy dali poslední peníze. A někdy si na to dokonce půjčili, aby k hospodářství nějaký ten kus louky, lesa nebo pole přibylo. V té době byl velký rozvoj dobytkářství a velkou roli hrála pastva. Takže pro ně byla koupě louky velikým přínosem.

Rodina Šmardů, ze které pocházím, tady byla od roku 1730. Asi třikrát změnila bydliště. Ten kdo za ta léta udržel hospodářství, musel být nejen pracovitý, ale musel mít i štěstí. Lidé bez určité houževnatosti tu dřinu většinou nevydrželi.“

„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné“, řekly by jistě naše babičky. A nám nezbývá, než souhlasit. Osud si s námi občas pěkně pohraje. „Moje máma pocházela z rodiny Šmardů. Tato rodina ale vymřela po meči. Já jsem louku zdědil po bráchovi, který ji zdědil po mámě. Máma ji zdědila po tetě, která to zdědila po původním majiteli, který zemřel v šedesátých letech minulého století.“

Vzpomínky na strýce (a také na louku) jsou stále živé. „Strýc Jan byl poměrně vzdělaný člověk. Měl německé gymnázium, tehdy jako jediný ve vesnici. A dokázal vydělat peníze. Na jeho louce bývalo vždycky strašně moc zmijí. A on je chytal a odpouštěl jim jed. Ten prodával. Vždy po několika dnech ho nosil do Polné, tam byl obchodník, který ho vykupoval. Tenkrát byl zmijí jed dost ceněný. A strýc byl šikovný a houževnatý, dokázal si peníze vydělat.

Zmije tam byly ještě před nedávnem. Zahlídl jsem je tam ještě asi před pěti lety. Je tam potůček a u něj kupky hlíny. Na nich se zmije vyhřívaly. Jinak je v tomto kraji hadů už minimálně. Je tu také veliký pohyb lidí. Navíc sousední les postupně dorůstal a louka pomalu ztrácela charakter pastviska. Tehdy to bylo pro hady příhodné místo. Bezvětří, jižní poloha…

V padesátých letech jsme jako kluci strýcovi s hospodařením pomáhali. Louka se sekla jednou za rok, koncem června nebo počátkem července. Rovná část louky se sekla pomocí koní  lištovou sekačkou. Ale blíž k rybníku byly močály a tam už seč muselo s kosou. Seno se poseklo a tam, kde bylo vlhko, nemohlo uschnout. Dalo se teda do kupek a muselo se vynášet na místo, kde sucho bylo. To dělaly ženy. Měly dřevěné dvoumetrové tyče a těmi kupku zmáčkly, jedna vpředu a druhá vzadu. A pak ji vynesly na sucho. To bylo značně namáhavé. S dnešní technologií se to nedá vůbec srovnat. Lidi se opravdu nadřeli. Kosení trávy a sušení sena trvalo minimálně týden. Hodně záleželo na počasí. Dnes už si to lidé nedovedou ani představit.

Na velké louky si sedláci sjednávali. Seklo šest až osm sekáčů. Chlapi šli v řadě za sebou, jejich pohyby byly jeden jako druhý. Byli dokonale sehraní. Pak se zastavili, nabrousili kosu a znovu a tráva se za nimi jen ztrácela. To byly louky! Barevné! Červená, zelená, žlutá, bílá…. To byla vůně! Ale taky práce – těžká, fyzická práce! Sekáči začali ráno za tmy, ve tři hodiny. V sedm došla paňmáma se svačinou. Ta byla vydatná a nechyběla ani kořalka, takzvaná „obsíkačka“. Pak s sebou taky nesla pětilitrovou konev melty. Ta se pak pila.

Sekáči povykládali a šli znovu. A sekli celé dopoledne. To byli opravdu chlapi. Chlapi sekali a ženské měli na starosti seno. Jak šli se snídaní, tak s sebou nesli hrábě. A hned začali rozhrabovat. Pokud bylo trávy málo, tak dělaly takzvané „kopiště“. To byly takové čtverce, kde to seno zhoustlo. A ještě před polednem už se mohlo obracet. Hodně záleželo na porostu. A taky na počasí. Tenkrát to nebylo jak dnes, že se lidi podívají na televizi nebo na internet a ví, jak bude zítra. Tenkrát se řídili podle pranostik. To bylo takové selské štěstí, když odhadli dobře počasí.“