Ve Vráťovi Ebrovi se knihkupec v žádném případě nezapře. Nit hovoru se vždy znovu a znovu stočí k jeho největší lásce a nejvěrnější kamarádce knížce. Takže i následující rozhovor bude samozřejmě o knihách.

Cítíte se nejvíce knihkupcem, spisovatelem nebo archivářem?

„Knihkupcem, to už jsou jen vzpomínky. Jsem v penzi, a coby důchodce dnes už jen pozoruju, jak se kdo namáhá. Ale na knížky jsem nezapomněl ani nezanevřel. Pomáhám už třetím rokem v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí s pořádáním besed a autogramiád. Mimo to ještě dělám každé první úterý v měsíci literární kavárnu. Takže jako knihkupec vzpomínám na to, jak jsem kdysi na Smíchově ještě Arbesovo knihkupectví měl, to už je dávno tomu. A za spisovatele se nepovažuju, protože to spíše všechno schraňuju a archivuju, čili bych se přikláněl k té třetí variantě – archivář. Jsem zvyklý všechno si ukládat, vystřihuju si medailonky, na to mám celou jednu skříň. A jsou to kolikrát nesmírně vzácné věci. Karel Sýs jednou prohlásil, že noviny druhý den jsou staré a k nečtení. Ale nemá pravdu, naopak.“

Za spisovatele se sice nepovažujete, ale knížek, které jste „přebral, vybral, přepsal a něco i napsal“ (abych užila vaší terminologie) jsou už více než dvě desítky…

„Jedna z prvních knížek, kterou jsem udělal z popudu jednoho redaktora, byla nazvaná „Čas ani prd nezastavíš“. Byly v ní zachycené různé dialogy kolem autogramiád. Co kdo řekl a tak. A také přeřeky a koniny, které jsme si vymýšleli, protože jsem spoustu let dělal v Arbesově knihkupectví na Smíchově. Spoustu let jsem tam byl, mám dojem, že snad od doby Bílé hory. Takže z tohoto prostředí vznikla první knížka, ale to už je hrozně dávno.

Já každou knížku dělám rád. Teď nejvíce pracuji pro „Knižní klub“, ale spolupracuju i s pražským nakladatelstvím „Agentura KRIGL“. A tam jsme si vymysleli, že uděláme jednotnou řadu knížek. Nebude číslovaná a ani abecední, ale bude podle barev. Takže teď vyšla první knížka „Zelená DRBNA s IQ“ s podtitulem „Od Andulky k volovi“. Jsou to různé kuriozitky, které jsem viděl, sehnal a vystřihl. Já jsem člověk, který hodně archivuje noviny, známí mi schovávají třeba celé ročníky „Lidových novin“. Mě tam nezajímá politika, nezajímá mě sport, ale medailonky a takové ty drobnosti, které si zakládám. Doma mám šedesát jedna krabic od bot, každou z nich si nadepíšu, jaké téma tam je a z nich pak čerpám.

Druhá knížka bude „Rudá DRBNA s IQ“, tam budou padesátá a šedesátá léta, kdy kolovaly ty různé vtipy, a takdále. Mám schované nádherné projevy a taky děkovné dopisy, které jsem tam taky použil. A připravuju i „Zlatou DRBNU s IQ“ a to bude knížka věnovaná Praze. A to nejenom „Zlaté uličce“. Když už jsme u ní, tak třeba málokdo ví, že barevnost jednotlivých domků vymyslel a navrhl Jiří Trnka. A takových zajímavostí jsem nashromáždil hodně. Nejsem historik, ale jako archivář jsem toho nashromáždil opravdu hodně.

Další knížka, a sice „Šedá DRBNA s IQ“, bude o penězích. A pro Knižní klub dělám zase takový slovníček literátů. A dělám to v duchu kýčovitých, bulvárních novin, Blesku. A jsem na to hrdý. Tak například tam mám titulek: „Jaroslav Seifert kradl“. Ale pak vysvětluju, že se jednou přiznal, že jako student navštívil Havlíčkův Brod a muzeum Karla Havlíčka. Tam byla vystavena Havlíčkova oblíbená kytara a on z ní na památku, protože měl Karla Havlíčka velice rád, ukradl kolíček. A tam končím. I když jsem v jednom článku četl, že mu to nedalo, a že ho po letech přišel vrátit. No řekněte, jestli takovéto drby nejsou nádherné.“

Dovedete si představit život bez knihy?

„Život bez knihy bych si těžko dovedl představit stejně tak jako život bez časopisů, které jsou doplňkem knih. A knihy jsou zase doplňkem časopisů. Knihy mám rád, ale přiznám se, že romány a detektivky téměř nečtu. Ale mám hodně knih citátů a aforismů a pak životopisné knížky různých literátů, to taky rád čtu. No a z poezie mám asi čtyři tisíce svazků, dnes už to ani nesbírám. Ale u některých autorů mám kompletní dílo. Třeba Jaroslava Seiferta. A taky Jirku Žáčka, kterého taky pokaždé přiřadím do své knížky. Jeho a Pepíka Fouska. A pak mám ještě jednu perličku. Mám kompletní dílo jednoho básníka, národního umělce, kterého národ naštěstí vůbec ani neznal – Ivana Skály. On byl velmi nepříjemný, ale já jsem si jeho dílo schovával a říkal jsem si: „Jednou, až to praskne, tak budu mít Skálu.“ No a nikdy mě nenapadlo, že to bude pravda. A teď, jak jsem dělal knížku o blbostech, tak jsem tam zařadil i chvilku poezie a pět stránek jsem věnoval Skálovi. Mám tam ale i Uhdeho Sonet na Klementa Gottwalda, Pavla Kohouta jsem taky nevynechal, ani ty další.“

Knihy jsme probrali, pojďme se podívat na jiné téma. Co pro vás znamená Vysočina?

„Salám. A to myslím upřímně. Jsem člověk, který rok co rok stanuje. A to úplně sám, ve skalách, v lesích, kde není nikde nikdo. A tam, protože jsem technický s prominutím blbec, mám stan, spacák, malý stolek a psací stroj. A na stromě mám pověšenou „Vysočinu“. Vždycky si kus uříznu, dám si k tomu chleba a je mi nádherně.

Jinak samozřejmě mám Vysočinu rád. Sice nejsem její znalec, nicméně je to krásný kraj a to bez diskuze,“ striktně ukončuje téma Vysočiny Vraťa Ebr. Ale že má tento kraj opravdu rád, o tom svědčí i jeho pravidelné návštěvy. Rok co rok tu rozdává humor, dobrou náladu a usměvavé historky o knížkách a taky o lidech.