„Slavnost udělení praporu“ se Vlachovickým vydařila dokonale. Hodně k tomu přispělo i nádherné počasí, které vylákalo ven i ty největší pecivály.

Třešničkou na dortu tu byly tentokrát břišní tanečnice. V prostředí obyčejné horácké vesnice snad ještě více vynikla exotika, kterou sem přinášely. Díky ladným pohybům a třpytivému pestrobarevnému oděvu vypadaly jako cizokrajní motýli, kteří se sem slétli, aby potěšili oko i duši. Početné publikum nejenže dokázaly roztleskat, ale mnozí se po jejich vzoru začali pohupovat v bocích a zkoušet taneční variace.

Velkou chválu, zejména od pozvaných rodáků, sklidila i výstava fotografií. Nejeden z nich tu našel sebe a své blízké. Mnozí také vzpomínali na dobu svého mládí, stejně jako osmdesátiletá Anežka Veinlichová, rozená Petrová, vlachovická rodačka, která již dlouhá léta žije v Novém Městě na Moravě. „Moc už sem nejezdím a Vlachovice se od dob mého mládí úžasně změnily. Vůbec celý svět je jiný než dříve. My jsme měli strašnou bídu. Vlachovice byly strašně chudá obec, protože je na Vysočině. Lidé se tu živili jen bramborami a dalšími plodinami, které se daly na poli vypěstovat. Průmysl tu nebyl žádný. U nás se říkalo „U policajtů“. Ani nevím proč, jestli tam dříve bydlel nějaký policajt… Moji rodiče měli kousek pole a maminka dělala na poli u sedláků.

Odstěhovala jsem se odtud v roce 1947 a od té doby se tu změnilo snad všechno. Ani náš barák už nestojí, musel ustoupit silnici. Dříve tady byla cesta samá zatáčka. Moc se mi tady teď líbí. Je to úplně něco jiného.

Dnešní oslava se jim moc povedla, je to úžasné. Je to ohromné, to jsem nečekala. Prohlížela jsem si i staré fotografie a našla jsem na nich spoustu známých. Třeba děvčata, se kterými jsem chodila do školy. Některé jsem tu i potkala. Ony se přestěhovaly do Javorníka u Svitav. Zavzpomínaly jsme si na mladá léta, bylo to moc pěkný.“

Nedělní Vlachovice ožily minulostí i současností zároveň. Vzpomínalo se, jedlo, pilo i tancovalo. Byla to prostě oslava, jak má být.