Spisovatel, novinář, vydavatel internetového deníku, učitel, herec, překladatel a Bůh ví, co ještě, to je Ondřej Neff.

Tentokrát ale pomineme všechny jeho další, ať už profesionální či amatérská zaměstnání, a podíváme se blíže na Ondřeje Neffa – fotografa.

Kdy jste začal fotografovat a která fotka byla vaše první?

"To je strašně dávno, bylo mi patnáct. K narozeninám jsem dostal Flexaretu, to byla česká dvouoká zrcadlovka a první parádní fotka byla z Tróje a byl to strom, který se odrážel v louži. A já jsem na to byl strašně pyšnej."

Kterou svou fotografii máte nejraději?

"To je těžko říct. Fotím v poslední době hodně. V Institutu digitální fotografie děláme i fotografické výpravy. Ale existuje i fotka, kterou mám moc rád a mám ji dokonce připíchnutou magnetkami na ledničce. Je z Mohavského letiště, tam je takové experimentální středisko a stála tam taková kosmická nepovedená raketa. Taková experimentální, napůl raketa, napůl helikoptéra. Úplně taková šílenost jako z verneovky. Tak jsem to tam vyfotil a tu fotku mám moc rád. A mám také moc hezkou fotografii pana Wericha, tu jsem vyfotil už v patnácti. Díky tatínkovi jsem měl tehdy možnost setkávat se se zajímavými osobnostmi a mám z toho i takovou malou portrétní fotogalerii. Většina z těch lidí už nežije."

Vy jste také spisovatel, neuvažujete o tom udělat nějakou fotografickou knihu, kde byste spojil své fotografie a své texty?

"Uvažuji, ale zatím mě nic nenapadlo. Já jsem viděl jednu takovou knihu, byl to takový fragment, který vycházel v časopise „Světová literatura“. To byla velice zajímavá publikace. Bylo to z černošského ghetta a na mě to tenkrát strašně zapůsobilo. Rád bych udělal nějakou fotografickou knihu, ale zatím jsem nedostal žádný nápad."

Máte pochopení se začátečníky?

"Samozřejmě. Jsem instruktorem v oblasti fotografie. Učil jsem i svou ženu. Ljuba je velice talentovaná a nikdy s ní žádná těžká práce nebyla. Co jsem jí vysvětlil, to vykonala a dělala to dobře. Pochopení a trpělivost jsou základem této profese. Měli jsme jednoho lektora a toho jsme museli vyhodit, protože nedokázal pochopit, jak se člověk může na jednu a tutéž věc opakovaně ptát. To nejde. Mám takovou zásadu, která je v našem Institutu digitální fotografie jednou z hlavních zásad – neexistují hloupé otázky, jsou jenom hloupé odpovědi. Prostě když něco nevím, tak se na to zeptám. Je důležité ptát se na cokoliv. Samozřejmě, že některé otázky jsou deprimující, hlavně když něco celý den vysvětluju a někdo se mě na to na konci znovu zeptá."

Chodí vám do kurzů více muži nebo ženy?

"Ta skladba se poslední dobou velice změnila. Dříve chodili jen pánové a občas nějaká manželka nebo přítelkyně a dnes chodí většinou ženy, které se chtějí naučit fotografovat. Je to důkaz změn ve společnosti. Digitální fotografií se zabývám od roku 1996 a semináře dělám systematicky deset let. A dnes minimálně tři čtvrtiny mých kurzů tvoří ženy."

Existuje něco, co nefotíte?

"Nedávno jsem se přiznal, že jsem v životě nevyfotil akt. Byl jsem pětatřicet let ženatý a s Ljubou jsem sedmý rok a vím, jak ženská vypadá. Ale nikdy jsem neměl pocit, že bych je měl fotit. Tohle mě vynechalo. Opice, žirafy, zvířata, to všechno mám, Ale akty ne."